Vyrazili krátce po poledni.
Rose se tísnila mezi Deanem a Nialem, protože vzadu na stupátku jel komorník, takže by se tam nevešla, a do druhého kočáru, který řídil kočí a byl mnohem prostornější, ji její zaměstnavatel odmítl usadit. Neprotestovala. Poslouchat celou cestu bláznivé Timmyho poklony a odrážet stoickým klidem jeho pokusy o flirtování, pro ni nebylo příliš příjemné. Teď byla vděčná, že neprší. Docela stačilo, že jim celou cestu do Edinburghu fičel do tváří ostrý vítr.
Rose byla překvapená, jak rychle se tam dostali. Koně udržovali rychlé tempo, a k prvním domkům Glow se dostali sotva za polovinu času, který potřebovala, když šla pěšky. Do Edinburgu jim to trvalo jen něco málo přes hodinu.
Zastavili před rozlehlou budovou. Na sloupku vrat, jimiž vjeli do dvora, visela mosazná cedulka s rytým nápisem D&N company.
Timmy s kamarádem, jedoucí v druhém voze, se s nimi už před nějakou chvílí halasně rozloučili a pokračovali v cestě jiným směrem.
Rose se fascinovaně rozhlížela.
Soustava budov, přestože postavená z ryze praktických důvodů, nepostrádala styl.
V rytmu čistých a účelných linií se sem tam našlo místo i pro sebevědomý oblouk - například v nadpraží a nad okny, nebo drobný ozdobný prvek jako členitá římsa nesoucí okap.
Dean si dovolil chviličku vychutnávat její okouzlení, ale Nial ho rychle vrátil do reality: „Jdu do dílny.“
Seskočil, letmo se dotkl klobouku, aby se rozloučil s Rose, a odcházel.
„Přijdu za tebou,“ zavolal za ním Dean.
Ke koním přiběhl chlapec v ošoupaném saku se záplatami na loktech a Dean mu předal otěže. Seskočil a pomohl sestoupit i Rose - mimochodem velmi pozorné gesto, jak si Rose neopomněla všimnout.
„Představím vám vrátného. Jimmy je duše tohohle baráku. Kdybyste cokoli potřebovala, obraťte se na něj. Je tu pořád a vždycky ví, kde mě najít. Požádejte ho, ať vám obstará drožku a pošle do penzionu, aby vám připravili pokoj. Hmm… a řekněte mu, ať s vámi někoho pošle. Nechci abyste se toulala po městě sama.“
„Zvládnu to, nedělejte si starosti.“
Dean už ale neposlouchal. Vedl ji do vstupní haly, kde v zaskleném výklenku s výhledem na vjezd do dvora seděl postarší vousatý muž.
„Slečno Fieldingová, tohle je Jimmy. Jimmy, tohle je slečna Fieldingová. Je to moje nová hospodyně. Najal jsem ji do toho domu, co jsem koupil. Pomoz jí se vším, co bude potřebovat. Kdyby něco, budu u sebe. Jo, ale napřed zajdu za Nialem do dílny.“
Dean se otočil a odešel. Ani nepozdravil. Byl to opravdu docela rozporuplný muž.
Rose si povzdechla.
Předala Jimmymu instrukce, které jí dal, a pak v hale počkala, než pihovatý chlapec přivede o něco staršího výrostka a zavolá drožku.
Mladíček se jí představil jako Birk a nemotorně se přitom uklonil. Zatímco čekali, prozradil jí, že se tu učí na mechanika, a že bezmezně obdivuje práci Niala Fleminga. To sice neřekl přímo, ale Rose to vyčetla z jeho nadšeného chvalozpěvu.
Olejová lampa poblikávala na nočním stolku a Rose hleděla do stropu. Byla na něm dlouhá klikatá prasklina, ale to nebyl důvod, proč zírala nad sebe.
Přehrávala si v hlavě rozhovory dnešního dne a rovnala si myšlenky.
Vzdychla. Nejradši by teď sedla ke stolu a napsala hodně dlouhý dopis matce. Konec konců měla by jí napsat. Naposledy psala před třemi týdny a maminka bude touhle dobou už nervózní.
Jak by jí ale mohla říct, do čeho se to pustila? Vždyť to bylo svým způsobem skandální. Neprovdaná dívka jejího postavení zařizuje dům svobodnému gentlemanovi.
Dozvědět se to otec, skočí ve svém věku a při svém zdravotním stavu na koně a přichvátá, aby s puškou v ruce buď zprovodil Deana ze světa nebo ho dostrkal k oltáři. Ani o jedno z toho nestála. Ale Edinburgh je velké město. Nebude těžké zůstat tu v anonymitě.
V Oakwillu se o jejím dobrodružství nikdo nedozví. A tatínek už vůbec ne.
A co se jí týče, není důležité, co si myslí hloupí klevetiví lidé, ale to co má v srdci a ve svědomí.
Vzdychla.
Proč se tedy cítí tak provinile? Vždyť leží v úhledném pokojíku slušného penzionu - a sama!
„Dobrá, dobrá. Zítra ti napíšu, mami. Ale tuhle příležitost si nedám vzít. Jsem už velké děvče, zvládnu to!“
Rose stáhla knot lampy, až zhasla, a otočila se na bok. Je čas spát. Zítra ji čeká několik pohovorů.
„Dobrá, paní Prestonová, vaše doporučení jsou bez chybičky, ale mohu mít na vás dotaz?“
„Jak si přejete, madam.“
„Jaké jídlo máte nejraději.“
„Prosím?“
Žena se zachmuřila. Byla vysoká, vrásčitá, oblečená v kvalitních černých šatech, jak se na úctyhodnou kuchařku slušelo, ale Rose byla z té ženy nervózní. Možná to bylo tím pohledem, který se jí propaloval až do žaludku a vyčítal jí ten koláč se šlehačkou, který si neprozřetelně ráno dopřála. Strašlivý poklesek a neklamný důkaz, že ji čas od času ovládne chtíč.
„Jím proto, abych žila, nežiji kvůli jídlu.“
„Ach, ehm… ano, samozřejmě. To dává smysl.“
Žena se na ni podívala pohledem, který beze slov sděloval: „Všechno, co říkám, dává smysl,“ a Rose se trochu otřásla. Ona by tuhle povýšenou ženskou doma nesnesla. Nicméně všichni předchozí zaměstnavatelé na ni v doporučeních pěli ódy.
Rose vzdychla a pak vstala a natáhla k ženě pravici: „Děkuji za váš čas, paní Prestonová. Ještě dnes se vám ozvu.“
Potenciální budoucí kuchařka, která vypadala přesně tak, jak si lidé kuchařky obvykle nepředstavují, vykráčela z místnosti se zády rovnými jako žehlící prkno - a stejně plochou protilehlou stranou těla.
Rose se napila čaje, a zůstala hledět na dveře. Dnes ráno si v restauraci penzionu pronajala malý salonek a přijímala v něm uchazeče o zaměstnání.
Majordoma už měla, ale najít kuchařku se ukázalo jako oříšek.
Rozumné rodiny si opravdu dobré kuchařky hleděly udržet, a špatnou kuchařku najmout nechtěla.
Paní Prestonová vypadala důvěryhodně, spořádaně a střízlivě - což po rozhovoru s ženou před ní, z níž táhl gin všemi póry, vůbec nepovažovala za samozřejmost.
Jediný problém byl, že se v její společnosti cítila Rose dost nervózní. Ta žena jí, možná nevědomky, dávala na vědomí, že se cítí být morálně na výši, a že její zkušenosti dalece přesahují znalosti mladé ženy za stolem. Zkrátka, Rose si pod jejím ostřížím zrakem připadala jako pokáraná školačka.
Jenže ji asi bude muset vzít, protože nikoho vhodnějšího za celý den nepotkala. Vstala, trochu se protáhla a dvakrát přešla salonkem. V půli třetí cesty přes místnost ji vyrušilo zaťukání. Zastavila se.
Otočila se ke dveřím, uhladila si vlasy a pak teprve zvolala: „Vstupte.“
Po zkušenosti s vysokou paní Prestonovou zvedla Rose bradu a upřela pohled vzhůru.
Načež musela očima plynule sjet níž…
A ještě níž…
Ve dveřích stála velmi drobná žena na prahu věku, jež by se dal nazvat stářím.
„Brej den,“ pozdravila se silným skotským přízvukem.
„Dobrý den, přejete si?“
„Řekli mi, že hledáte kuchařku.“
„Ano, to je pravda.“
„No, já jsem Doirean Buchananová, kuchařka.“
„Ach,“ Rose se na víc nezmohla. Tahle křehká paní, na které bylo i v letech patrné, že musela být velmi krásná, že pracovala jako kuchařka?
„Nemám doporučení, protože jsem třicet let pracovala pro lorda Fairchilda - a ten před měsícem zemřel na infarkt. Jeho dědic, ňákej synovec ze třetího kolene, nás všechny ze dne na den vyhodil. Většina si našla rychle práci, ale já jsem zatím neměla štěstí.“
To po dnešku Rose dokázala pochopit. Z nějakého důvodu byly všechny kuchařky, které viděla, statné ženské. Zřejmě nikdo nevěřil, že by tahle pohádková babička zvládla množství povinností, které se od ní očekávalo.
„Chápu. Posadíte se?“ vyzvala Rose paní Buchananovou a potom jí nabídla čaj.
Žena přijala, napila se, a přes okraj šálku pozorovala dívku naproti sobě.
Obě chvíli jen pily, mlčely a hodnotily se navzájem.
Pak se Rose usmála: „Víte, hledám personál pro dům v lesích asi hodinu cesty od města, nepředstavuje to problém?“
„Ani trochu.“
„Je to samota.“
„Chápu.“
„Víte, vlastně teď najednou nevím, na co se vás zeptat. Dělala jste kuchařku třicet let, to je… úctyhodné!“
„No, abych řekla úplnou pravdu - pracovala jsem pro lorda Fairchilda třicet let, ale kuchařka jsem byla jen necelejch dvacet. Nastoupila jsem do jeho domu jako děvče k nádobí, ale byla jsem šikovná, takže jsem rychle postoupila na pomocnou kuchařku a za čas, když šla tehdejší hlavní kuchařka na odpočinek, jsem dostala její místo.“
Rose se usmála, dvacet nebo třicet? Jako by to něco měnilo.
„Musím vám říct, že zbytek personálu už se mi podařilo najmout. To by vám nevadilo?“
„Já vyjdu s každým. S někým i vyběhnu,“ pousmála se žena a tím si Rose získala.
„Máte nějaké otázky?“ zeptala se s úsměvem.
„Zaslechla jsem, že v tom domě dlouho nikdo nebydlel.“
„Ano, je to tak. Čeká nás spousta práce než ho dáme do parády.“
„To je výzva, že?“
„Taky si myslím,“ Rose pohlédla ženě do očí, a pochopila, že právě našla nejen kuchařku.
„Možná byste ještě měla vědět, že majitelem toho sídla je pan Dean Fleming. Jak jsem se dozvěděla (pohříchu teprve včera), je to bratr barona Fleminga, a spolumajitel D&N company.“
„Vážně? Slyšela jsem o něm.“
Rose unikl ironický úšklebek - je v celém Spojeném království nějaká žena, která o něm neslyšela? Když se včera dozvěděla, kdo tenhle Fleming ve skutečnosti je, zvažovala, že uteče. U lady Frances o něm slyšela, a přestože se nad ním lady i její přítelkyně rozplývaly, ji to spíš vyděsilo. Některé z jeho avantýr se veřejně propíraly i s nechutnými detaily.
„No, mladší šlechtický synkové se obvykle dávají k vojsku nebo aspoň na faráře - ale on si místo toho vybudoval podnik. Myslím, že to je zajímavej mladík. Bude hezký pro něho pracovat.“
Rose překvapeně zamrkala. Takhle na něj dosud nepohlížela. Zajímavý postřeh.
„Dobrá, paní Buchananová, pokud je to tak, hmm… tak já vás přijímám. Probereme plat a další náležitosti?“
Doirean Buchananová souhlasila, a Rose si oddechla.
Vyřešeno.
Je čas ohlásit splnění úkolu.
„Dobré odpoledne, pane Jimmy.“
„Jakýpak vodpoledne, madam. Je večer! A copak tu děláte sama? Měla jste si poslat pro Birka. Pokud vím, nemáte se toulat městem bez vochrany.“
Rose přestála proud dobře míněných výčitek, a pak se usmála: „Pane Jimmy, je pět hodin, technicky vzato je ještě odpoledne, ačkoli musím uznat, že už se trochu smráká. A pro pana Birka jsem neposílala, protože jsem ho nechtěla zbytečně rušit v práci. Umím si zavolat drožku. Ach a proč jsem tu? Nu, potřebovala bych hovořit s panem Flemingem, poradíte mi, kde ho najdu?“
Jimmy si hluboce povzdychl a mumlal něco o mladých slečinkách co zbytečně riskujou, ale pak křikl malým okénkem na dvůr a za chvíli přichvátal nějaký chlapec. Jimmy mu nařídil, ať slečnu odvede do dílny, a ona ho pak následovala přes široký dvůr osvětlený spoustou lamp.
Přestože byla už skoro tma, podnik stále tepal životem. Rose si prohlížela muže, kteří kolem ní spěchali po své práci a byla vším tím hlukem a kovovým rachotem docela vyvedená z míry.
Pocházela z vesnice, kde se skoro všichni zabývali zemědělstvím. Samozřejmě tam žilo i pár řemeslníků a obchodníků, ale vesměs to byl tichý a poklidný svět. Občas s rodiči zajela do Yorku, a tam pár továren viděla, ale nikdy se nedostala dovnitř. Ani po tom nikdy netoužila. Z vysokých komínů stoupal kouř a do řeky Ousse vytékala podivně zbarvená voda. A ten rámus!
Teď ale procházela středem toho bláznivého cirkusu a pocítila cosi jako úctu. Muselo to stát mnoho úsilí, vybudovat takový podnik. A ještě víc, když jej chtěl pan Fleming udržet v chodu.
Ze dvora ji chlapec zavedl do jedné budovy, propletl se několika chodbami, protáhl ji přes obří halu v níž se svítilo asi stem luceren, aby dělníci viděli na kostry něčeho, co vypadalo jako velryby uvízlé na břehu, a pak zaklepal na nenápadné dveře pod schody do patra.
Zevnitř se ozvalo nerudné: „Co je?“
Načež chlapec odvážně strčil hlavu dovnitř: „Prominou, pane, ale je tu ta slečna.“
„Deane sakra, jaká slečna? Žádný ženský tu nechci, kolikrát to mám říkat?“
To byl Nial.
Dean však na bratra nedbal a přešel ke dveřím. Otevřel dokořán, a na chvíli zůstal překvapeně hledět.
Jako by od včerejška zapomněl, že existuju, napadlo Rose, a trochu ji to otrávilo.
„Děje se něco, slečno Fieldingová?“
„Ne, všechno je v pořádku. Naopak. Přišla jsem vám jen oznámit, že personál mám v tuto chvíli kompletní, a zítra ráno vyrazím nazpět do Lesního klenotu. Myslela jsem, že byste to chtěl vědět, to je všechno.“
„Aha. Ano, to byla dobrá úvaha.“
„Taky jsem prošla obchody a předvybrala několik drobností do domácnosti. Říkal jste, že věci, které bude zapotřebí dokoupit nebo vyměnit, budete chtít schválit. Ehm… Tady je seznam.“ Podala mu přeložený list papíru, kam pečlivě zaznamenala názvy, počty kusů, ceny a adresy obchodů, kam pro ně měla v úmyslu zajít.
Dean rozložil papír a přelétl sloupce písmen a čísel.
Příbory, cínové, dvacet čtyři kusů, stříbrné, osmnáct kusů, stolní lampa kuchyňská, cíchy, pohrabáč… O minutu později se dostal k součtu cifer na konci stránky a zvedl oči. Prohlížela si ho.
„Jsem od oleje?“
„Trochu,“ odvětila a uhnula pohledem. Necivěla na šmouhu na čele, ta jen dotvářela ten úplně nový obraz muže, o kterém hovořila Doirean Buchananová.
Rose o Deanu Flemingovi slyšela u lady Frances - a dosud se jí jevil přesně takový - společenský, vtipný a šarmantní záletník.
Jenže Doirean si všimla ještě jiné věci. Ten člověk mohl celý život sedět na svém ctěném pozadí a žít z apanáže poskytované starším bratrem - a on se místo toho pustil do práce.
Najednou jí připadal mnohem zajímavější než ještě včera ráno - a to ho už tehdy měla plnou hlavu.
„Stihnete to nakoupit zítra před odjezdem?“
„Ano, myslím, že ano.“
„Výborně. Máte můj souhlas.“
Rose si uvědomila, že přihlouple civí na jeho paže s rukávy vykasanými až k loktům a ruce špinavé od oleje. Přinutila se o dva kroky ustoupit a on- Prostě zavřel dveře.
Milá maminko,
odpusťte že jsem tak dlouho nenapsala. Mám za sebou dva náročné týdny.
Vím, že jsem Vám měla napsat dřív, ale nenašla jsem odvahu - a pak ani čas.
Našla jsem si novou práci.
Prosím, nelomte rukama. Já vím, že to jste si pro mě nepřála, ale to už jsme probraly. Bez věna nemám naději na slušný sňatek, ve kterém bych měla aspoň kapičku naděje na štěstí. Jediný, kdo požádal o mou ruku byl starý pan Goodwell, a toho nemáte ráda ani Vy.
Lukas Thornseed se před půlrokem oženil s Emily a já už bych ho nechtěla, ani kdyby nějakou příšernou náhodou ovdověl.
Takže, když jsme si opět zopakovaly mé důvody, které vedly k tomu, že jsem se rozhodla stát se společnicí lady Frances, musím Vám říct, že je teď už všechno vlastně zase jinak.
Stala jsem se hospodyní v nádherném domě.
Než začnete naříkat, jaký je to společenský propad, musím Vám svěřit věc, o které jsem předtím nepsala, abych Vás neznepokojovala. Lady Frances ve skutečnosti nepotřebovala společnici, ale komornou. Ano, je to tak. Měsíc jsem jí opravovala šaty a pečovala o její ehm… toaletu. Zdá se Vám tohle vyjádření příliš neomalené? Možná je. Ale alespoň pochopíte, proč jsem přijala místo hospodyně. Z tohoto úhlu pohledu je to totiž naopak úžasné povýšení.
Takže jsem posledních čtrnáct dní měla plné ruce práce, protože ten dům - jmenuje se Lesní klenot - je nejen krásný, ale taky velmi zanedbaný.
Dozvěděla jsem se, že jeho původní majitel jej prohrál v kartách a člověk, který jej vyhrál, ho za směšnou částku prodal panu Flemingovi, protože ho celá léta vůbec nevyužíval.
Tedy, já bych slovo směšný ve spojitosti se sumou, kterou musel zaplatit, rozhodně nepoužila, ale takhle to popsal pan Burton, Flemingův komorník. Je to strašný bručoun, ale vlastně je s ním zábava, smím-li to tak říct. Jeho smysl pro humor by se líbil tatínkovi. Myslím, ale nejsem si tím jistá, že taky dřív sloužil v armádě.
No, a posledních čtrnáct dní jsem nedělala nic jiného než počítala příbory a cíchy, drhla, cídila, třídila, psala rozpisy, kontrolovala splnění úkolů a bůhví co ještě.
Musím se přiznat, že mám trochu potíže s pokojskou Patsy. Není vyloženě drzá - tedy nikdy ne tolik, abych nevypadala jako nelida, kdybych ji potrestala. Jenže ty její pohledy a tón jejích odpovědí mě tak rozčilují! Nejsem si jistá, jak mám postupovat. Vždycky nakonec udělá, co po ní chci, ale nelíbí se mi, že to pak vypadá, jako by mi prokazovala nějakou milost.
To je ale jen drobná nepříjemnost, kterou si nehodlám kazit ten báječný pocit, že mám solidní místo. Dnes mi navíc pan Burton přivezl dvě týdenní výplaty a oznámil mi, že pan Fleming dorazí asi za tři dny s nějakými hosty. Ptal se, zda jsme připraveni uvítat malou neformální společnost.
Pochopitelně nejsme. Jak bychom mohli?! Tedy - dům je celkem vzato uklizený, panské pokoje svítí čistotou a dnes jsme v jídelně voskovali podlahu, ale většina personálu nemá pořádný výcvik. Pan Morris - majordomus, na tom pracuje, ale budu mu muset říct, že by si měl se zácvikem lokajů pospíšit. Už jsem se o panu Morissovi zmiňovala? Je to sympatický člověk. Velmi vážný a seriózní, ale není nadutý ani protivný. Taky proto jsem si ho vybrala. Což je ta další úžasná věc na téhle práci. Pan Fleming mi dovolil, abych si členy personálu vybrala já. Všechny - i majordoma. A dotaz, zda jsme připraveni přijmout hosty, poslal mně, ne panu Morrisovi.
Ale musím se přiznat, že je pro mě zvláštní jak mi teď všichni říkají paní Fieldingová. Já vím, že tohle oslovení se tradičně pojí s postem hospodyně, ale stejně… Nevím, jak dlouho mi bude trvat než si na ně zvyknu.
Tak vidíte, maminko, mám se skvěle. Přikládám nějaké peníze a prosím, pozdravujte Hortensii a Lily, a taky všechny moje neteře a synovce (Už se Lilyno poslední narodilo? Je to chlapec nebo děvče? Jak se jmenuje?) a taky jejich manžely.
Jsem ráda, že můžete bydlet u Hortensie, už jsem Vám to řekla? V tom starém domě už se to nedalo zvládnout.
Pozdravujte prosím tatínka, a řekněte mu, že se mám báječně. Doufám, že ta přísná dieta mu pomůže. Stále na něj i na Vás myslím.
Vaše Rose
PS: Můžete mi sem psát. Adresa: Lesní klenot, Glow, hrabství Edinburgh.
Ten den byl jedna velká katastrofa. Od snídaně až do teď. Problémy se vršily rychlostí závodního koně na cílové rovince a v tuhle chvíli už Rose prostě přerostly přes hlavu.
Začalo to u snídaně. Billy, první lokaj, obsluhoval, aby si procvičil své nově získané znalosti. Večer měl mít na starosti servírování večeře panu Flemingovi a jeho návštěvě, a byl poněkud nervózní. Patsy přišla k snídani pozdě a pak Billymu řekla, že je neohrabaný jako pometlo a že až večer vylije pánovi do klína polívku, určitě ho vyrazí. To mladíka tak znejistělo, že upustil talíř a ten se rozbil. To bylo ještě to nejmenší, ale zhoršovalo se to.
Doirean zjistila, že maso, které měla objednané k večeři, jí sice přivezli, ale divně zapáchá, takže je odmítla od řezníkova poslíčka přijmout a půl hodiny se s ním tvrdě handrkovala u dveří kuchyně. Rose musela chlapce rázně poslat zpět a trvat na tom, že zaplatí jedině, až přiveze čerstvé maso.
Pak se dvě hodiny nedělo nic a Rose už viděla před očima černé scénáře. Ne, že by Doirean nebyla schopná upravit i bezmasá jídla, ale bylo by to pro pana Fleminga nesmírně trapné, kdyby je musel předložit svým hostům. Tak se to prostě nedělalo. V lepších rodinách ne!
Jak nervozita stoupala, podařilo se ještě druhé pokojské vyšplíchnout z vědra pořádnou dávku vody přímo na huňatý koberec v ložnici pána domu, a i když ho s Patsy vypodložily hadry a udělaly oheň v krbu, bylo jasné, že do večera jistě nestihne pořádně vyschnout.
V poledne šla kuchyňská pomocnice do sklepa pro uhlí a zjistila, že nemůže otevřít dveře. Vrátila se, aby se zeptala, kde je klíč. Doirean měla plné ruce práce s porcováním masa, které jí právě přivezli, takže jen kývla k věšáku a dala jí celý svazek klíčů od sklepních místností. Pomocnice se za dvacet minut vrátila, celá umazaná od mouru, zpocená a nešťastná. Žádným klíčem nedokázala dveře otevřít.
Doirean tedy poslala Patsy, která právě procházela kolem dveří kuchyně, aby přivedla Rose.
Jenže Patsy se nikam nehnala. Nejprve si v klidu roznesla ručníky do pokojů pro hosty a pak si vzpomněla, že by vlastně mohla najít hospodyni. Tím ztratily drahocennou hodinu.
Když se Rose konečně dostala do sklepa a zjistila, že opravdu dveře k místnosti s uhlím za žádnou cenu, žádným klíčem, který měla k dispozici, neotevře, poslala mladšího lokaje do Glow pro zámečníka.
A zatímco vůně pečínky zvolna naplňovala kuchyni, kamnům docházel vzduch a taky topivo.
V podvečer se na příjezdové cestě objevily dvě postavy. Lokaj a neupravený vousatý muž v čemsi, co připomínalo klobouk.
Rose jim vyšla vstříc a pokoušela se zachovat rozvahu. Pečeni snad neublíží dlouhý pobyt v málo rozpálené troubě, ale byl nejvyšší čas začít smažit ryby a dusit zeleninu.
„Tak jsem tady, pani,“ řekl muž bez pozdravu.
Než se stačila na cokoliv zeptat, ozval se lokaj: „Odpusťte paní Fieldingová, ale zámečník je nalitej jak slíva a nemoh vůbec přijít, tak jsem si vzpomněl na strejdu Humpfreye. Von umí skoro všecko. Slíbil mi, že vám s těma dveřma píchne, ale docela dlouho mi trvalo, než jsem ho sehnal.“
Rose raději neříkala nic, a odvedla muže do sklepa.
„To jsou všecky klíče, co máte?“ Zeptal se, když je všechny vyzkoušel.
„Ano. Jiné jsme nedostali. Ale ta místnost dosud nebyla zamčená. Ještě ráno tu kuchyňská pomocnice byla, a bez potíží se k uhlí dostala.“
„Fakt? A nikdo to nezamykal?“
„Ne, jsem si jistá.“ Nedodala, že mají všichni dost jiné práce, než aby zamykali sklep s uhlím, do kterého se navíc stejně dá vejít jen z chodby uvnitř domu.
„Víte, já nejsem zrovna technický typ, ale když jsem předtím zkoušela ty klíče, napadlo mě, jestli se spíš neporouchalo něco uvnitř zámku. Třeba nějaká pružinka nebo táhlo?“
„Ále né. Je to prostě zamčený.“ Strýček Humpfrey se ještě jednou pokoušel otočit v zámku jediným klíčem, který dobře padl do dírky.
„Ale vážně, pane. Jsem si jistá, že to nikdo nezamknul. Snad jestli se ty dveře v průvanu zabouchly, nemohlo v nich něco zaskočit?“
„Zaskočit? Zaskočit vám může leda kost z ryby. Hm hm hm... „ pronesl uštěpačně a zvedl svítilnu. Tvářil se znalecky a Rose postávala za ním. Neměla v úmyslu nechat toho cizího člověka o samotě se svazkem klíčů.
A pak se ozvala rána.
Rose zoufale pohlédla na muže se svítilnou. Ten pokrčil rameny a vševědoucně řekl: „Asi kamna. Už jsem to zažil. Ucpanej komín a zastavenej přívod vzduchu.“
Rose muži vytrhla z ruky klíče a vyběhla nahoru.
Kuchyň byla plná mouru a černého kouře.
„Pane Bože,“ kašlala, „proč mi tohle děláš?“
Doirean si všimla, že se k ní Rose blíží a sípavě zavolala: „Kamna bouchla, paní Fieldingová. Asi ucpanej komín.“
„Musíme ven,“ hlesla kuchyňská pomocnice a rozkašlala se.
Vyběhly před dům a s hrůzou se jedna na druhou dívaly. Byly černé od hlavy k patě.
Od předních dveří sem právě chvátal majordomus, pan Morris: „Paní Fieldingová, paní Buchananová, jste v pořádku?“
Nešťastně přikyvovaly.
„Jak to vypadá nahoře v pokojích?“
„Je tam trochu nadýmeno, ale mour se tam nedostal. Vyvětráme a bude to přijatelné. Ale jak to bude s večeří, paní Buchananová?“
Doirean nešťastně rozhodila rukama: „Těžko říct. Maso je v zavřenym litinovym hrnci s víkem, tak snad se k němu to svinstvo nedostalo. Zeleninu asi budu moct vyhodit.“
Rose bylo do pláče. Jestli selže, přijde o místo. Chtělo se jí vykřiknout zlostí.
Ovládla se: „Tak do toho, musíme to zvládnout.“
Pan Morris s lokaji si vzali na starost místnosti v patře, protože otevřít velká okna vyžadovalo dost síly a hodily se taky vysoké postavy obou mladíků.
Děvčata Rose nahnala do kuchyně, kde mezi smetáky a kýbly černé vody Doirean zjišťovala rozsah škod, a bleskovou rychlostí čistila novou várku zeleniny a brambor.
Studené omáčky naštěstí odpočívaly přikryté ve spíži.
Na strýčka Humpfreye ve sklepě všichni dočista zapomněli.
Když Rose zjistila, že se věci zvolna dostávají opět pod kontrolu, odešla se nahoru převléknout. Pan Morris vypadal bez poskvrnky a ona také nechtěla vítat pana Fleminga jako nějaká ucouraná služtička.
Ve svém pokoji ve východní části podkroví - mimochodem velmi prostorném a pohodlném, se umyla a pak zhodnotila nevalný stav svého šatníku.
Měla s sebou pouze několikery šaty a v tuhle chvíli přicházely v úvahu jen dvoje. Pudrově růžová večerní róba z mušelínu, která měla zoufale zastaralý střih, neboť ji dostala její starší sestra Hortensie při svém uvedení do společnosti, a hnědé odpolední šaty. I kdyby se přenesla přes to, že empírový střih už dávno nebyl v módě, nemohla se dole objevit v tomto modelu. Možná se hodil k jejímu věku, ale ne k postavení hospodyně.
Zbývaly tedy tmavohnědé šaty se sámky přes prsa a naškrobenými bílými manžetkami na zápěstích. Oblékla si je, seběhla dolů a zjistila, že přichází právě včas.
Pan Morris na ni kýval, aby se šla připravit na uvítání. Vyběhla před dům, pohledem zkontrolovala nastoupená děvčata i lokaje a nespokojeně semkla rty nad Patsyiným povoleným knoflíčkem u výstřihu. Už to ale nemohla začít řešit, neboť před domem zastavovaly tři kočáry. Vysoký tmavomodrý faeton Deana Fleminga, a dva větší vozy.
Dean seskočil a hodil otěže Burtonovi. Přejel nastoupené služebnictvo pohledem a pak se otočil a pomohl z vozu elegantní dámě v klobouku s peřím. Byla vysoká a obdařená skutečně skvostnou postavou a smyslnými rty, které ještě zvýrazňovalo líčidlo.
Z dalších kočárů se také soukali pasažéři a Rose byla tentokrát ráda, že slyší známý Timmyho hlas, protože měla na okamžik dojem, že se jí zastavilo srdce. Ta žena byla skutečně oslňující. Uchopila Deana pod paží, naklonila se k němu a něco mu pošeptala.
Rose musela rychle zamrkat, aby zahnala náhlý příval zuřivého zklamání. Nevěděla, kde se vzalo, ale bylo tu. A bolelo.
Pan Morris se uklonil, představil se a uvítal jménem personálu pána domu i jeho návštěvu. Pak je uvedl do domu. Rose šla za nimi, ostatní sloužící oběhli dům k zadnímu vchodu a připravili se doprovodit hosty do pokojů.
Pan Morris v hale odebíral kabáty, a Rose se pokoušela ovládnout šílené a nesmyslné pocity. Věděla, že Dean není ženatý, o tom klevetily dámy u lady Frances v jednom kuse, takže to musí být milenka.
Pak se zezadu ozvaly dunivé kroky a neomalený hlas: „Paní Flemingová? Kde ste?“
Strýček Humpfrey se trochu zarazil, když viděl v hale tu spoustu lidí, ale jediný ústupek slušnému chování představovalo to, že konečně smeknul směšnou hučku, kterou měl dosud na hlavě. Pak se otočil k Rose a naléhavě a poněkud hlasitě zašeptal: „Paní Flemingová, už jsem na to přišel.“
„Paní Flemingová?“ vysoká dáma pozvedla jedno pěstěné obočí a ledově se pousmála koutkem úst.
Dean Fleming strnul a Rose na vteřinu pevně zavřela oči.
„Jmenuju se Fieldingová!“ zašeptala zuřivě na strýčka Humpfreye a pokusila se ho odtáhnout do zadních prostor domu.
„Flemingová, Fieldingová, dyť to zní stejně, kdo pozná rozdíl?“ brblal Humpfrey a vysoká dáma se pohrdavě rozesmála, až se to zabodlo Rose do zad jako tisíc jehliček.
„Už jsem přišel na to, co bylo s těma dveřma. Představte si, byla tam zaskočená pružinka! No, ale už je to dobrý. A abych nezapomněl, dlužíte mi penny.“
Rose nešťastně civěla do stropu své ložnice.
Někde o patro níž se teď v peřinách té obrovské, krásné postele nejspíš dějí nepřístojnosti, nemravnosti a smilstvo. (Ty výrazy si vypůjčila z plamenných kázání reverenda Johnese, ačkoli by nikdy nevěřila, že je bude potřebovat použít.)
Přestože už při letmém pohledu na návštěvníky bylo jasné, že nemravností v postelích bude dnes večer pod touhle střechou víc, ona měla na mysli hlavně tu jednu. Dnes ráno osobně dohlížela na její stlaní. Byla vyřezaná z tmavého exotického dřeva a ladila s ostatním nábytkem v pokoji.
Měla chuť brečet i křičet vzteky. Nedávalo to žádný smysl. Kdy si stačila Fleminga tak přivlastnit, aby se mohla cítit zrazená? Choval se k ní celkem slušně a taky jí dal neuvěřitelnou pracovní šanci, ale jinak ji s úspěchem ignoroval. A proč by taky ne. Dámě jménem Chastity nesahala, co se vzhledu týče, ani po kotníky, a to jí vždycky říkali, že je docela hezká. Chastity měla totiž úžasné kaštanové vlasy a jiskrné temně hnědé oči, plné příslibů - tedy alespoň když se dívala na Deana. Jindy se dokázala tvářit velmi chladně a povýšeně.
Chastity - k smíchu! Rose se pokusila překonat smutek štiplavou záští: Chastity znamená cudnost a ta ženská byla bez ohledu na svou krásu a noblesní způsoby prostě děvka.
Zatraceně! Rose si přitiskla ve tmě ruku na ústa. Ona kleje? Jak k tomu došlo? To ten odporný, zhýralý chlap! Rozčílil ji svým chováním tak, až ztrácí zábrany. Co je to za člověka, který si do slušného domu přivede takovou společnost? Krom Chastity vystoupilo z kočárů ještě šest dalších hostů a několik sloužících.
Byl tu Timmy a jeho kamarád, dvě hezké štěbetající slečny a ještě dva pánové, které Rose viděla poprvé.
Timmy stíhal flirtovat s oběma děvčaty zároveň a pokud to mohla posoudit, jednu si po večeři odvedl nahoru. Sice se pak oba vrátili do salonu, aby si s ostatními zahráli biliár, ale Rose by přísahala, že slečna měla předtím růži ve vlasech vpravo a teď ji měla halabala zapíchnutou vlevo.
Timmy si na ni dál žádné nároky nedělal a spokojeně hrál biliár. Později večer Rose viděla tutéž slečnu odcházet s Timmyho kamarádem. Hrůza! Sodoma a Gomora! Tohle mamince prostě nemůže napsat. Umřela by hanbou.
„Dobré ráno.“
Rose sebou trhla.
Kontrolovala právě v ranním salonku, zda je snídaně v dokonalém pořádku, a když se natáhla, aby pootočila jeden hrneček, který neměl ouško v zákrytu s ostatními, ozval se za ní ten nejodpornější hlas ze všech. Hlas zhýralého, chlípného záletníka, který nemá žádné způsoby, čest a ani zdravý rozum! Co když se od těch svých metres něčím nakazí?
Neochotně se obrátila a se sklopenýma očima pozdravila.
„Co je k snídani?“
„Vejce, šunka, koláčky s medem…“ dlouhý výčet chodů přednesla monotónním hlasem, a stále se mu vyhýbala pohledem.
„Slečno Fieldingová? Je vám něco?“
„Paní,“ opravila ho ostřeji, než měla v úmyslu. „Paní Fieldingová. A ne, nic mi není. Přejete si nalít čaj?“
„Hmm, když budete tak laskavá.“
Dveře se opět otevřely a vstoupil Timmy.
„Anděli,“ rozzářil se, „doufal jsem, že vás tu potkám.“
„Sire Timothy,“ uklonila se mu a pak se chopila konvice s čajem.
„Sire Timothy?“ Dean zněl podrážděně. „Nezdá se vám to jako příliš důvěrné oslovení na důstojnou a váženou osobu, jako jste vy, slečno Fieldingová?“
Rose se zamračila: „Paní Fieldingová, když dovolíte.“
Dean trhl rameny: „Nejste vdaná.“
Timmy se zasmál: „Vyrostl jsi v jeskyni? Hospodyně jsou málokdy vdané, ale všechny se oslovují paní. Je to otázka prestiže.“
Dean se zamračil. V jeskyni nevyrostl, ale mnoho věcí z běžných domácností mu bylo cizí. V jeho rodině totiž nic nebylo tak docela běžné.
„Mimochodem, jak se má Nial? Proč nepřijel? V tom včerejším zmatku jsem se ani nestačil zeptat.“
„Má práci. A nemá rád večírky.“
„Je snad pravda, co se říká? Že se bojí ženských?“
Dean prudce odložil šálek na talířek. „Nial se žen rozhodně nebojí, a podobné urážky tolerovat nebudu. Má prostě práci.“
„Nemínil jsem ho urážet. Nial je fajn. Ale slyšel jsem prostě řeči…“
„Hloupé, zlé a plné žárlivosti. Nial je nejlepší žijící mechanik ve Skotsku, možná v celé Anglii. Jeho návrhy zemědělských strojů a to, že fungují, nás dostalo tam, kde jsme. Jestli chce trávit všechen svůj čas zavřený v dílně, je to naprosto a zcela jeho věc.“
Timmy po tom zlostném výbuchu překvapeně zamžikal řasami. I Rose ztuhla, protože si všimla, že hněv v Deanově hlase je opravdový. Dokonce zaťal v pěst ruku, v níž nedržel hrneček.
Timmy byl ovšem ze všeho nejvíc diplomat, což jak Rose později zjistila, se naučil v rodině se třemi staršími a čtyřmi mladšími sourozenci. Aby zažehnal nepříjemnou chvilku, otočil se opět k ní: „Včerejší večer byl úchvatný. A pokoje jsou luxusní jako v Buckinghamském paláci. Jak se vám podařil takový zázrak, Anděli?“
Pousmála se a rozhodla se mu pomoci. Timmy byl ztřeštěný s těmi svými extravagantními poklonami, ale vlastně milý. A - jak ke svému překvapení zjistila - to že si včera zašpásoval s tou povolnou slečinkou jí ani zdaleka tolik netrhalo žíly, jako představa Deana Fleminga v posteli s Chastity.
„Sire Timothy, říkáte mi Anděli a ptáte se mě, jak dělám zázraky?“ s mírným úsměvem zakroutila hlavou a byla odměněna Timmyho upřímným smíchem.
„Vy jste prostě dokonalá! Nalijete mi čaj? Bez mléka a-“
„A hodně cukru. Tady, už jsem ho připravila.“ Postavila před něj šálek a přistrčila mu k ruce podnos s koláčky. Při minulé návštěvě si všimla, že Timmy je trestuhodně zatížený na sladké.
Poděkoval a Rose se uklonila a požádala o svolení k odchodu. Jenže v tu chvíli vešel Timmyho kamarád a jeden ze dvou nových mladíků a oba si také objednali čaj.
Zatímco jim ho připravovala, vyslechla rozhovor sestávající z mnoha politických glos, vychloubání, mírně obhroublých vtipů a vzájemných investičních rad. Bylo jasné, že řeč pokračuje tam, kde včera skončila.
„Tohle tě bude zajímat, Flemingu. Minulý týden mi strýček z Londýna psal, že se setkal s nějakým německým vévodou. Askenbergem z Lau- Lue- Lej…“ zkoušel si vzpomenout jeden z hostů.
„Lauenburský?“ pomohl mu jiný mladík.
„Jo.“
„Vévoda Lauenburský?“ Dean se na mladíka zvídavě podíval: „Proč myslíš, že by mě měl zajímat?“
„Protože vlastní obrovské pozemky. Ty pozemky spravuje. Provozuje na nich tento, však víš, zemědělství. A teď to nejdůležitější: přijel si do naší krásné vlasti pro nějaké technické novinky, které by mu tu jeho práci trochu usnadnily. Tedy, pochopitelně myslím, jeho lidem. Dost dobře si nedovedu představit, že by běhal po poli…“
Všichni se zasmáli. Až na Deana.
„Dobrý hospodář se občas po poli proběhne,“ poznamenal a s úsměvem se napil čaje. Ne, že by to zrovna miloval, ale měl za sebou školu svého staršího bratra Fergussona. Ten by pro své farmáře udělal cokoli. A Dean věděl, že tím cokoli není ani zdaleka míněno jen chytání ovcí na rozbahněných pastvinách. Dal by za ně život - nebo hlavu do chomoutu.
Hovor se stočil na veselé historky o farmářích s ovcemi a Rose se konečně podařilo odejít. Poslala místo sebe do jídelny lokaje Billyho a pustila se do své práce.
O tři dny později měla pocit, že napětím pukne.
Narážela na tu příšernou ženskou všude. Na chodbách, v pokojích, dokonce - a to bylo obzvlášť nepříjemné, když si šla pozdě večer vypůjčit do knihovny něco lehkého na čtení, neboť přes všechnu únavu nemohla nervozitou usnout.
Samozřejmě, že Chastity tam nemarnila čas čtením. Ne. Seděla na područce křesla, v němž se rozvaloval Dean s knihou na klíně, a okusovala mu ucho. Odporné.
Bohužel si jí Dean všiml a pak už nemohla prostě utéct - to by vypadala jako slídil. Narovnal se v křesle, mírně odtáhl hlavu od Chastitiných rtů a zamračil se na Rose.
„Prosím za prominutí, nečekala jsem, že tu někdo bude. Přišla jsem…“ Nemohla říct, že si jde půjčit knihu, protože dosud si je půjčovala tajně. Byla tu zaměstnanec, ne host a netušila, jestli by to Flemingovi nevadilo. „Přišla jsem,“ horečně uvažovala o nějakém přijatelném vysvětlení, „zkontrolovat, jestli je uhašený oheň.“
Dean ji chvíli pozoroval přimhouřenýma očima, ale ve tváři neměl ani stín hněvu a Chastity překvapivě taky ne. Tvářila se pobaveně. Jak ponižující.
Pak promluvil tichým hrdelním hlasem, ze kterého se jí rozechvěla kolena, i když měl na klíně nevěstku. To cosi vypovídá o mojí sebeúctě - cosi značně nelichotivého, vysmála se sama sobě. „Vyberte si něco na čtení, a mazejte spát, Anděli,“ použil Timmyho přezdívku a posměšně ji protáhl, „než si vás někdo v temné chodbě splete s- někým jiným.“
Chastity se tiše zasmála a blahosklonně počkala, až Rose opustí pokoj, než se opět vrátila k předchozí činnosti.
Rose chvátala do ložnice a teprve tam si pořádně prohlédla, co si to přinesla. Robert Burns. Poezie Skotského venkova. Výborně, tak to usne natotata.
Jenže neusnula. Ve snech ho pořád viděla s ní. A k ránu se sen proměnil a místo Chastity mu seděla na klíně ona sama. Vlastně to byl docela cudný sen, usoudila, když tak o tom později přemítala. Neprováděl jí totiž nic z věcí, o které se pokusil ten nepříjemný, slizký Ital u lady Frances, a ani ona mu neokusovala ucho, jak to viděla dělat Chastity. Jen mu zírala do očí. Celou věčnost. No prostě husa světového formátu.
Třetího dne večer toho zkrátka měla dost a došlo jí, že jestli si má zachovat příčetnost v tom šíleném shonu, v domě plném zaměstnanců a hostů a jeho, bude muset upustit páru.
Smutně se usmála, když použila tohle otcovo oblíbené úsloví. Byla plná pocitů a jedním z nich se najednou stal i stesk po domově a strach z toho, co bude, jestli se tatínek neuzdraví - jakože tomu moc věcí nenasvědčovalo.
Právě skončila se servírováním odpoledního čaje, a dámy si odešly odpočinout před večeří. Pánové se zavřeli do salonu s kartami, a Rose i zbytek služebnictva teď měli asi hodinu volna.
Rose neváhala už ani vteřinu. Popadla v pokoji dřevěnou kazetu s vypalovanými ornamenty a vyšla ven. Kráčela daleko od domu, po cestě vysypané štěrkem. Brzy ji pohltil les, ale ona šla ještě dál. Chtěla si být jistá, že ji nikdo neuslyší. Teprve pak položila dřevěné pouzdro na pařez a otevřela je.
Prstem láskyplně pohladila kovovou hlaveň a usmála se. Maminka zuřila, když jí otec před třemi lety tuhle krásku věnoval. To bylo ještě v době, kdy si to mohli dovolit. Plánovali, že na jaře uvedou Rose do společnosti. K tomu už však nedošlo.
Rose pečlivě pistoli vyčistila hadříkem a nabila ji. Už to jí ohromně pomáhalo. Rituál. Klidná soustředěná činnost. Milovala to.
Byla o dost mladší než její sestry a otec nejspíš doufal, že tentokrát konečně dostane syna. Nestalo se. A když projevila zájem o zbraně, neodolal. Naučil ji všechno, co sám znal. A jelikož byl bývalým důstojníkem královské armády, bylo toho docela dost.
Zacílila a vystřelila. Šiška spadla na zem. Opět nabila, vystřelila a postup ještě párkrát opakovala. Pak musela přestat. Její zbraň byla trochu starožitný model a nesnesla příliš mnoho opakovaného střílení. Otec jí jednou řekl, že doufá, že ji nikdy nebude skutečně potřebovat. Kdyby však náhodou ano, má se postarat, aby stačila jediná rána - definitivně.
Ráno čtvrtého dne věděl Dean, že je na čase odjet.
Hosté se začali nudit. Konec konců byli jen malá společnost a v téhle roční době, v domě, který ještě zdaleka nebyl v dokonalém stavu, toho nebylo moc, čím by se mohli zabavit.
V duchu si udělal poznámku, že sem musí pořídit alespoň pár koní, aby se daly podnikat projížďky a do budoucna i hony.
Posnídal sám, protože i Timmy si dnes přispal a paní Fieldingová se neobjevila. Teď v hale potkal jednoho z mladých lokajů. Nesl poštu, a jakmile si ho všiml, šíleně znervózněl, jako skoro pokaždé. Dean přemítal, jestli byl jako kluk někdy taky tak plachý. Nemohl si vzpomenout. A měl podezření, že ne. Matčin manžel ho naopak neustále trestal za drzost.
„Dobré ráno,“ pozdravil lokaje a ten se hluboce uklonil. „Jsi Billy, že?“
Chlapec mlčky kývl.
Dean ovládl pokušení protočit panenky. Připadalo mu to trochu otravné, ale i Nial byl v přítomnosti cizích lidí nesvůj, takže rozhodně neměl v úmyslu se chlapci vysmívat. Věděl, že časem si zvykne.
„Dej mi ty dopisy a můžeš jít.“ Natáhl ruku a lokaj uvítal vysvobození. Z haly téměř vyběhl. Dean si v duchu poznamenal, že si bude muset promluvit s paní Fieldingovou o nových uniformách pro služebnictvo. Opravdu se nehodilo, aby tu pobíhali ve svých prostých venkovských šatech.
S útlou hromádkou pošty, kterou mu přeposlal sekretář z firmy, se vydal do svého apartmánu. Usedl ke stolu a nejprve obálky přelétl zběžným pohledem. Jedna ho zaujala. Byla z kvalitního papíru a písmo se ozdobně kroutilo - evidentně je psala zkušená ženská ruka. Vytáhl ji, a adresa mu vyrazila dech.
„Lady Rosemary Fieldingová.“
Koutek úst mu zacukal v úsměvu a pak se nepokrytě rozesmál.
„Lady Rosemary!“
Tedy - věděl, že nejspíš pochází z lepší rodiny, ale že je lady, to by si nepomyslel. Páni! Zaměstnává aristokratku. To je vtip století. Kdyby se to někdo dozvěděl, byl by z toho docela šťavnatý klípek. V souvislosti s historií jeho rodiny možná i malý skandál. Její rodinu by to zničilo docela určitě.
Schoval dopis do kapsy, a s pobaveným úsměvem na rtech se rozhodl předat ho adresátce raději osobně.
O něco později toho dopoledne, když většina hostů snídala, ji našel v biliárovém salonku, kde se pokoušela dostat z koberce skvrnu od červeného vína. Klečela nad tím nadělením, a právě si poslala pokojskou pro sůl a vodu, když vstoupil.
Pokojská se kolem něj prosmekla s hlubokou úklonou a on za sebou raději zavřel. Možná se to nehodilo, ale na zbytečná společenská pravidla si nepotrpěl a raději by měl s lady Rosemary soukromí.
Vycítila, že není v pokoji sama, posadila se na patách a ohlédla se. Její obrovské andělské oči se naplnily nejistotou a vzápětí hněvem. Pobavilo ho to.
„Mohu s vámi hovořit, lady Rosemary? Nebo se vám to teď nehodí?“
Rose sebou škubla, což mu potvrdilo, že nejde o hloupý žert. Poněkud nemotorně se jí podařilo vstát a zatímco z něj nespouštěla oči, otřela si ruce do zástěry. Mlčela.
Přestal ji trápit a sáhl do kapsy. „Přišel vám dopis. Doufám, že není od nějakého nápadníka. Kde bych teď narychlo hledal tak schopnou hospodyni?“
Rose chňapla po obálce.
„Je od matky,“ odsekla. „Jistě jste si ho přečetl, tak si ze mně laskavě nedělejte legraci.“
Teď se cítil uraženě. Jednou nebo dvakrát v životě možná cizí dopis četl, ale to bylo ze zásadnějších důvodů než kvůli pouhé zvědavosti. Zamračil se.
Rose strčila obálku do kapsy zástěry. Dokonce mu poděkovala, přestože měl pocit, že se ke zdvořilosti musí trochu nutit. Bylo legrační sledovat, jak podrážděně bojuje se svou vlastní povahou.
Po chvíli si však uvědomil, že by na ni měl přestat civět a odkašlal si: „Nu, pokud mi o téhle originální situaci neřeknete víc, budu předpokládat, že si přejete dál zastávat svoje místo v téhle domácnosti.“
Mlčela.
„Dobře. V tom případě bych vám měl asi oznámit, že ještě před obědem odjedeme. Myslím, že jste si vy i personál vedli dobře. Jen tak dál. Ano a chtěl jsem s vámi probrat uniformy.“
„Livreje.“
„Správně, livreje. Zařiďte jim něco vkusného na sebe, ano?“
„Máte nějaké speciální požadavky?“
Dean se zamyslel. Dosud žádné služebnictvo neměl. V bytě, kde žil s Nialem, se o pořádek starala domácí, a na jídlo chodili ven. Zkusil si vzpomenout, jaké livreje měli zaměstnanci jeho staršího bratra Fergussona, barona z Fallstone Bridge. Jelikož jim nikdy nepřikládal důležitost, nepodařilo se mu to.
Pokrčil rameny: „Něco nenápadného. Žádné zlato, prýmky, třásně a podobné… věci.“
„Rozumím. Smím se zeptat, jestli v dohledné době opět přijedete?“
„Proč?“
„Myslím, že bych vám měla předložit ke schválení účty za domácnost a finanční plán na příští měsíc.“
Dean roztržitě přikývl. „Pošlete mi to do kanceláře. Adresu jsem vám napsal. Tady.“ Podal jí lístek a rozloučil se.
Jak se vracel dlouhou chodbou ke svým hostům, najednou už mu to tak vtipné nepřipadalo. Co se jí to probůh stalo, že ji to donutilo přijmout práci hospodyně? Nepředpokládal sice, že by její otec měl vyšší titul než nějaký baronet nebo rytíř, ale stejně! Měla sedět v salonu, vyšívat a kolem sebe mít půltucet dětí.
Byla docela hezká, takže nechápal, proč se dávno nevdala. Musela mít nějaké nápadníky z řad počestné venkovské šlechty nebo lepších obchodníků. Jedině snad, že by udělala nějaký opravdu škaredý přešlap jako třeba nemanželské dítě. Ale nemanželské dítě a lady Rosemary? To si nedokázal představit.
Dluhy z hazardních her? Zakroutil hlavou. Ale možná to byl někdo z její rodiny. Bratr? Otec? Prohráli její věno a pak se zastřelili? Dost běžné. Jeho vlastní otec to udělal taky tak a Fergusson, a konec konců i on s Nialem se pak roky museli vypořádávat s následky.
Pokud mu neřekne víc, nemá smysl spekulovat. Jsou to její problémy a on nemá ani čas ani chuť a ani žádný důvod je řešit. Byl jen zvědavý.
Nial ho nabručeně přivítal v dílně: „Podej mi klíč. Ten ne. Tenhle.“
„Jsem rád, že jsem ti chyběl.“
„Pilník.“
„Na venkově bylo hezky. Měl jsi jet s námi. Trocha čerstvého vzduchu by ti prospěla.“
„Podrž to.“
„Dům prokoukl, bylo to příjemné. To děvče vážně ví, co dělá.“
„Chastity?“
Dean se zarazil. „Chastity? No, ta taky. Musím říct, že je šikovná. Ale tu jsem na mysli neměl.“
Nial se zazubil a hodil po něm špinavým hadrem od oleje.
„Nejsem tak blbej, víš? Takže slečna Fieldingová to tam dala do pořádku? Fajn. Možná tam zajedu, teď když tam nezaclání ti tví nadutí pitomci. Běhá se tam o hodně líp než ve městě.“
„Zajeď. Ale neříkej jí slečna. Je na to háklivá. Timmy mi vysvětlil, že všechny hospodyně se mají správně oslovovat paní, i když nejsou vdané.“
„Hele, pomoz mi tohle zvednout.“
Oba zabrali a otočili cosi, co vypadalo jako vnitřnosti kovového zvířete, na druhý bok.
„Co je to?“ zeptal Dean.
„Prototyp obracečky na seno. Zkouším nový způsob usazení převodů.“
„A ta síta k mlátičce jsi už vyřešil?“
„Jo, předevčírem. Zatímco ty sis užíval se slečnou Fieldingovou.“
„Pitomče! Paní Fieldingová je stará panna. Chladná jako ledovec.“
„Tak to je štěstí, žes měl s sebou Chastity.“
Dean se bratrovu suchému vtipu zasmál a pak o něco tišeji řekl: „No, paní Fieldingová je vlastně docela záhadná. Představ si - má tajemství.“
Nial pozvedl obočí v gestu nesmírně podobném svému staršímu bratrovi.
„To bys nikdy neuhádl. Ona je lady. Přišel jí dopis od matky. Adresa zněla: lady Rosemary Fieldingová. Víc mi neřekla, ale mám chuť si o ní pro jistotu něco zjistit.“
Nial s očima zabořenýma do útrob mechanického zařízení zabručel: „Když už budeš v tom zjišťování, proklepni si i jednoho německýho vévodu. Slyšel jsem, že míří na sever. Má prachy, velké panství a hledá nové způsoby obdělávání půdy.“
„Už jsem s tím začal, abys věděl. Nemarnil jsem na venkově čas. Jmenuje se Magnus Askenberg z Lauenbergu. Má příjemnou choť, která přicestovala s ním, a je silně nábožensky založený a značně konzervativní.“
„Ale ne natvrdlý, když hledá způsoby, jak zvýšit zemědělskou produkci,“ poznamenal Nial, skutečně udiven tím, jak rychle jeho bratr získává informace.
„Přesně tak. A my bychom se s ním rozhodně měli seznámit.“
Rose se tísnila mezi Deanem a Nialem, protože vzadu na stupátku jel komorník, takže by se tam nevešla, a do druhého kočáru, který řídil kočí a byl mnohem prostornější, ji její zaměstnavatel odmítl usadit. Neprotestovala. Poslouchat celou cestu bláznivé Timmyho poklony a odrážet stoickým klidem jeho pokusy o flirtování, pro ni nebylo příliš příjemné. Teď byla vděčná, že neprší. Docela stačilo, že jim celou cestu do Edinburghu fičel do tváří ostrý vítr.
Rose byla překvapená, jak rychle se tam dostali. Koně udržovali rychlé tempo, a k prvním domkům Glow se dostali sotva za polovinu času, který potřebovala, když šla pěšky. Do Edinburgu jim to trvalo jen něco málo přes hodinu.
Zastavili před rozlehlou budovou. Na sloupku vrat, jimiž vjeli do dvora, visela mosazná cedulka s rytým nápisem D&N company.
Timmy s kamarádem, jedoucí v druhém voze, se s nimi už před nějakou chvílí halasně rozloučili a pokračovali v cestě jiným směrem.
Rose se fascinovaně rozhlížela.
Soustava budov, přestože postavená z ryze praktických důvodů, nepostrádala styl.
V rytmu čistých a účelných linií se sem tam našlo místo i pro sebevědomý oblouk - například v nadpraží a nad okny, nebo drobný ozdobný prvek jako členitá římsa nesoucí okap.
Dean si dovolil chviličku vychutnávat její okouzlení, ale Nial ho rychle vrátil do reality: „Jdu do dílny.“
Seskočil, letmo se dotkl klobouku, aby se rozloučil s Rose, a odcházel.
„Přijdu za tebou,“ zavolal za ním Dean.
Ke koním přiběhl chlapec v ošoupaném saku se záplatami na loktech a Dean mu předal otěže. Seskočil a pomohl sestoupit i Rose - mimochodem velmi pozorné gesto, jak si Rose neopomněla všimnout.
„Představím vám vrátného. Jimmy je duše tohohle baráku. Kdybyste cokoli potřebovala, obraťte se na něj. Je tu pořád a vždycky ví, kde mě najít. Požádejte ho, ať vám obstará drožku a pošle do penzionu, aby vám připravili pokoj. Hmm… a řekněte mu, ať s vámi někoho pošle. Nechci abyste se toulala po městě sama.“
„Zvládnu to, nedělejte si starosti.“
Dean už ale neposlouchal. Vedl ji do vstupní haly, kde v zaskleném výklenku s výhledem na vjezd do dvora seděl postarší vousatý muž.
„Slečno Fieldingová, tohle je Jimmy. Jimmy, tohle je slečna Fieldingová. Je to moje nová hospodyně. Najal jsem ji do toho domu, co jsem koupil. Pomoz jí se vším, co bude potřebovat. Kdyby něco, budu u sebe. Jo, ale napřed zajdu za Nialem do dílny.“
Dean se otočil a odešel. Ani nepozdravil. Byl to opravdu docela rozporuplný muž.
Rose si povzdechla.
Předala Jimmymu instrukce, které jí dal, a pak v hale počkala, než pihovatý chlapec přivede o něco staršího výrostka a zavolá drožku.
Mladíček se jí představil jako Birk a nemotorně se přitom uklonil. Zatímco čekali, prozradil jí, že se tu učí na mechanika, a že bezmezně obdivuje práci Niala Fleminga. To sice neřekl přímo, ale Rose to vyčetla z jeho nadšeného chvalozpěvu.
Olejová lampa poblikávala na nočním stolku a Rose hleděla do stropu. Byla na něm dlouhá klikatá prasklina, ale to nebyl důvod, proč zírala nad sebe.
Přehrávala si v hlavě rozhovory dnešního dne a rovnala si myšlenky.
Vzdychla. Nejradši by teď sedla ke stolu a napsala hodně dlouhý dopis matce. Konec konců měla by jí napsat. Naposledy psala před třemi týdny a maminka bude touhle dobou už nervózní.
Jak by jí ale mohla říct, do čeho se to pustila? Vždyť to bylo svým způsobem skandální. Neprovdaná dívka jejího postavení zařizuje dům svobodnému gentlemanovi.
Dozvědět se to otec, skočí ve svém věku a při svém zdravotním stavu na koně a přichvátá, aby s puškou v ruce buď zprovodil Deana ze světa nebo ho dostrkal k oltáři. Ani o jedno z toho nestála. Ale Edinburgh je velké město. Nebude těžké zůstat tu v anonymitě.
V Oakwillu se o jejím dobrodružství nikdo nedozví. A tatínek už vůbec ne.
A co se jí týče, není důležité, co si myslí hloupí klevetiví lidé, ale to co má v srdci a ve svědomí.
Vzdychla.
Proč se tedy cítí tak provinile? Vždyť leží v úhledném pokojíku slušného penzionu - a sama!
„Dobrá, dobrá. Zítra ti napíšu, mami. Ale tuhle příležitost si nedám vzít. Jsem už velké děvče, zvládnu to!“
Rose stáhla knot lampy, až zhasla, a otočila se na bok. Je čas spát. Zítra ji čeká několik pohovorů.
„Dobrá, paní Prestonová, vaše doporučení jsou bez chybičky, ale mohu mít na vás dotaz?“
„Jak si přejete, madam.“
„Jaké jídlo máte nejraději.“
„Prosím?“
Žena se zachmuřila. Byla vysoká, vrásčitá, oblečená v kvalitních černých šatech, jak se na úctyhodnou kuchařku slušelo, ale Rose byla z té ženy nervózní. Možná to bylo tím pohledem, který se jí propaloval až do žaludku a vyčítal jí ten koláč se šlehačkou, který si neprozřetelně ráno dopřála. Strašlivý poklesek a neklamný důkaz, že ji čas od času ovládne chtíč.
„Jím proto, abych žila, nežiji kvůli jídlu.“
„Ach, ehm… ano, samozřejmě. To dává smysl.“
Žena se na ni podívala pohledem, který beze slov sděloval: „Všechno, co říkám, dává smysl,“ a Rose se trochu otřásla. Ona by tuhle povýšenou ženskou doma nesnesla. Nicméně všichni předchozí zaměstnavatelé na ni v doporučeních pěli ódy.
Rose vzdychla a pak vstala a natáhla k ženě pravici: „Děkuji za váš čas, paní Prestonová. Ještě dnes se vám ozvu.“
Potenciální budoucí kuchařka, která vypadala přesně tak, jak si lidé kuchařky obvykle nepředstavují, vykráčela z místnosti se zády rovnými jako žehlící prkno - a stejně plochou protilehlou stranou těla.
Rose se napila čaje, a zůstala hledět na dveře. Dnes ráno si v restauraci penzionu pronajala malý salonek a přijímala v něm uchazeče o zaměstnání.
Majordoma už měla, ale najít kuchařku se ukázalo jako oříšek.
Rozumné rodiny si opravdu dobré kuchařky hleděly udržet, a špatnou kuchařku najmout nechtěla.
Paní Prestonová vypadala důvěryhodně, spořádaně a střízlivě - což po rozhovoru s ženou před ní, z níž táhl gin všemi póry, vůbec nepovažovala za samozřejmost.
Jediný problém byl, že se v její společnosti cítila Rose dost nervózní. Ta žena jí, možná nevědomky, dávala na vědomí, že se cítí být morálně na výši, a že její zkušenosti dalece přesahují znalosti mladé ženy za stolem. Zkrátka, Rose si pod jejím ostřížím zrakem připadala jako pokáraná školačka.
Jenže ji asi bude muset vzít, protože nikoho vhodnějšího za celý den nepotkala. Vstala, trochu se protáhla a dvakrát přešla salonkem. V půli třetí cesty přes místnost ji vyrušilo zaťukání. Zastavila se.
Otočila se ke dveřím, uhladila si vlasy a pak teprve zvolala: „Vstupte.“
Po zkušenosti s vysokou paní Prestonovou zvedla Rose bradu a upřela pohled vzhůru.
Načež musela očima plynule sjet níž…
A ještě níž…
Ve dveřích stála velmi drobná žena na prahu věku, jež by se dal nazvat stářím.
„Brej den,“ pozdravila se silným skotským přízvukem.
„Dobrý den, přejete si?“
„Řekli mi, že hledáte kuchařku.“
„Ano, to je pravda.“
„No, já jsem Doirean Buchananová, kuchařka.“
„Ach,“ Rose se na víc nezmohla. Tahle křehká paní, na které bylo i v letech patrné, že musela být velmi krásná, že pracovala jako kuchařka?
„Nemám doporučení, protože jsem třicet let pracovala pro lorda Fairchilda - a ten před měsícem zemřel na infarkt. Jeho dědic, ňákej synovec ze třetího kolene, nás všechny ze dne na den vyhodil. Většina si našla rychle práci, ale já jsem zatím neměla štěstí.“
To po dnešku Rose dokázala pochopit. Z nějakého důvodu byly všechny kuchařky, které viděla, statné ženské. Zřejmě nikdo nevěřil, že by tahle pohádková babička zvládla množství povinností, které se od ní očekávalo.
„Chápu. Posadíte se?“ vyzvala Rose paní Buchananovou a potom jí nabídla čaj.
Žena přijala, napila se, a přes okraj šálku pozorovala dívku naproti sobě.
Obě chvíli jen pily, mlčely a hodnotily se navzájem.
Pak se Rose usmála: „Víte, hledám personál pro dům v lesích asi hodinu cesty od města, nepředstavuje to problém?“
„Ani trochu.“
„Je to samota.“
„Chápu.“
„Víte, vlastně teď najednou nevím, na co se vás zeptat. Dělala jste kuchařku třicet let, to je… úctyhodné!“
„No, abych řekla úplnou pravdu - pracovala jsem pro lorda Fairchilda třicet let, ale kuchařka jsem byla jen necelejch dvacet. Nastoupila jsem do jeho domu jako děvče k nádobí, ale byla jsem šikovná, takže jsem rychle postoupila na pomocnou kuchařku a za čas, když šla tehdejší hlavní kuchařka na odpočinek, jsem dostala její místo.“
Rose se usmála, dvacet nebo třicet? Jako by to něco měnilo.
„Musím vám říct, že zbytek personálu už se mi podařilo najmout. To by vám nevadilo?“
„Já vyjdu s každým. S někým i vyběhnu,“ pousmála se žena a tím si Rose získala.
„Máte nějaké otázky?“ zeptala se s úsměvem.
„Zaslechla jsem, že v tom domě dlouho nikdo nebydlel.“
„Ano, je to tak. Čeká nás spousta práce než ho dáme do parády.“
„To je výzva, že?“
„Taky si myslím,“ Rose pohlédla ženě do očí, a pochopila, že právě našla nejen kuchařku.
„Možná byste ještě měla vědět, že majitelem toho sídla je pan Dean Fleming. Jak jsem se dozvěděla (pohříchu teprve včera), je to bratr barona Fleminga, a spolumajitel D&N company.“
„Vážně? Slyšela jsem o něm.“
Rose unikl ironický úšklebek - je v celém Spojeném království nějaká žena, která o něm neslyšela? Když se včera dozvěděla, kdo tenhle Fleming ve skutečnosti je, zvažovala, že uteče. U lady Frances o něm slyšela, a přestože se nad ním lady i její přítelkyně rozplývaly, ji to spíš vyděsilo. Některé z jeho avantýr se veřejně propíraly i s nechutnými detaily.
„No, mladší šlechtický synkové se obvykle dávají k vojsku nebo aspoň na faráře - ale on si místo toho vybudoval podnik. Myslím, že to je zajímavej mladík. Bude hezký pro něho pracovat.“
Rose překvapeně zamrkala. Takhle na něj dosud nepohlížela. Zajímavý postřeh.
„Dobrá, paní Buchananová, pokud je to tak, hmm… tak já vás přijímám. Probereme plat a další náležitosti?“
Doirean Buchananová souhlasila, a Rose si oddechla.
Vyřešeno.
Je čas ohlásit splnění úkolu.
„Dobré odpoledne, pane Jimmy.“
„Jakýpak vodpoledne, madam. Je večer! A copak tu děláte sama? Měla jste si poslat pro Birka. Pokud vím, nemáte se toulat městem bez vochrany.“
Rose přestála proud dobře míněných výčitek, a pak se usmála: „Pane Jimmy, je pět hodin, technicky vzato je ještě odpoledne, ačkoli musím uznat, že už se trochu smráká. A pro pana Birka jsem neposílala, protože jsem ho nechtěla zbytečně rušit v práci. Umím si zavolat drožku. Ach a proč jsem tu? Nu, potřebovala bych hovořit s panem Flemingem, poradíte mi, kde ho najdu?“
Jimmy si hluboce povzdychl a mumlal něco o mladých slečinkách co zbytečně riskujou, ale pak křikl malým okénkem na dvůr a za chvíli přichvátal nějaký chlapec. Jimmy mu nařídil, ať slečnu odvede do dílny, a ona ho pak následovala přes široký dvůr osvětlený spoustou lamp.
Přestože byla už skoro tma, podnik stále tepal životem. Rose si prohlížela muže, kteří kolem ní spěchali po své práci a byla vším tím hlukem a kovovým rachotem docela vyvedená z míry.
Pocházela z vesnice, kde se skoro všichni zabývali zemědělstvím. Samozřejmě tam žilo i pár řemeslníků a obchodníků, ale vesměs to byl tichý a poklidný svět. Občas s rodiči zajela do Yorku, a tam pár továren viděla, ale nikdy se nedostala dovnitř. Ani po tom nikdy netoužila. Z vysokých komínů stoupal kouř a do řeky Ousse vytékala podivně zbarvená voda. A ten rámus!
Teď ale procházela středem toho bláznivého cirkusu a pocítila cosi jako úctu. Muselo to stát mnoho úsilí, vybudovat takový podnik. A ještě víc, když jej chtěl pan Fleming udržet v chodu.
Ze dvora ji chlapec zavedl do jedné budovy, propletl se několika chodbami, protáhl ji přes obří halu v níž se svítilo asi stem luceren, aby dělníci viděli na kostry něčeho, co vypadalo jako velryby uvízlé na břehu, a pak zaklepal na nenápadné dveře pod schody do patra.
Zevnitř se ozvalo nerudné: „Co je?“
Načež chlapec odvážně strčil hlavu dovnitř: „Prominou, pane, ale je tu ta slečna.“
„Deane sakra, jaká slečna? Žádný ženský tu nechci, kolikrát to mám říkat?“
To byl Nial.
Dean však na bratra nedbal a přešel ke dveřím. Otevřel dokořán, a na chvíli zůstal překvapeně hledět.
Jako by od včerejška zapomněl, že existuju, napadlo Rose, a trochu ji to otrávilo.
„Děje se něco, slečno Fieldingová?“
„Ne, všechno je v pořádku. Naopak. Přišla jsem vám jen oznámit, že personál mám v tuto chvíli kompletní, a zítra ráno vyrazím nazpět do Lesního klenotu. Myslela jsem, že byste to chtěl vědět, to je všechno.“
„Aha. Ano, to byla dobrá úvaha.“
„Taky jsem prošla obchody a předvybrala několik drobností do domácnosti. Říkal jste, že věci, které bude zapotřebí dokoupit nebo vyměnit, budete chtít schválit. Ehm… Tady je seznam.“ Podala mu přeložený list papíru, kam pečlivě zaznamenala názvy, počty kusů, ceny a adresy obchodů, kam pro ně měla v úmyslu zajít.
Dean rozložil papír a přelétl sloupce písmen a čísel.
Příbory, cínové, dvacet čtyři kusů, stříbrné, osmnáct kusů, stolní lampa kuchyňská, cíchy, pohrabáč… O minutu později se dostal k součtu cifer na konci stránky a zvedl oči. Prohlížela si ho.
„Jsem od oleje?“
„Trochu,“ odvětila a uhnula pohledem. Necivěla na šmouhu na čele, ta jen dotvářela ten úplně nový obraz muže, o kterém hovořila Doirean Buchananová.
Rose o Deanu Flemingovi slyšela u lady Frances - a dosud se jí jevil přesně takový - společenský, vtipný a šarmantní záletník.
Jenže Doirean si všimla ještě jiné věci. Ten člověk mohl celý život sedět na svém ctěném pozadí a žít z apanáže poskytované starším bratrem - a on se místo toho pustil do práce.
Najednou jí připadal mnohem zajímavější než ještě včera ráno - a to ho už tehdy měla plnou hlavu.
„Stihnete to nakoupit zítra před odjezdem?“
„Ano, myslím, že ano.“
„Výborně. Máte můj souhlas.“
Rose si uvědomila, že přihlouple civí na jeho paže s rukávy vykasanými až k loktům a ruce špinavé od oleje. Přinutila se o dva kroky ustoupit a on- Prostě zavřel dveře.
Milá maminko,
odpusťte že jsem tak dlouho nenapsala. Mám za sebou dva náročné týdny.
Vím, že jsem Vám měla napsat dřív, ale nenašla jsem odvahu - a pak ani čas.
Našla jsem si novou práci.
Prosím, nelomte rukama. Já vím, že to jste si pro mě nepřála, ale to už jsme probraly. Bez věna nemám naději na slušný sňatek, ve kterém bych měla aspoň kapičku naděje na štěstí. Jediný, kdo požádal o mou ruku byl starý pan Goodwell, a toho nemáte ráda ani Vy.
Lukas Thornseed se před půlrokem oženil s Emily a já už bych ho nechtěla, ani kdyby nějakou příšernou náhodou ovdověl.
Takže, když jsme si opět zopakovaly mé důvody, které vedly k tomu, že jsem se rozhodla stát se společnicí lady Frances, musím Vám říct, že je teď už všechno vlastně zase jinak.
Stala jsem se hospodyní v nádherném domě.
Než začnete naříkat, jaký je to společenský propad, musím Vám svěřit věc, o které jsem předtím nepsala, abych Vás neznepokojovala. Lady Frances ve skutečnosti nepotřebovala společnici, ale komornou. Ano, je to tak. Měsíc jsem jí opravovala šaty a pečovala o její ehm… toaletu. Zdá se Vám tohle vyjádření příliš neomalené? Možná je. Ale alespoň pochopíte, proč jsem přijala místo hospodyně. Z tohoto úhlu pohledu je to totiž naopak úžasné povýšení.
Takže jsem posledních čtrnáct dní měla plné ruce práce, protože ten dům - jmenuje se Lesní klenot - je nejen krásný, ale taky velmi zanedbaný.
Dozvěděla jsem se, že jeho původní majitel jej prohrál v kartách a člověk, který jej vyhrál, ho za směšnou částku prodal panu Flemingovi, protože ho celá léta vůbec nevyužíval.
Tedy, já bych slovo směšný ve spojitosti se sumou, kterou musel zaplatit, rozhodně nepoužila, ale takhle to popsal pan Burton, Flemingův komorník. Je to strašný bručoun, ale vlastně je s ním zábava, smím-li to tak říct. Jeho smysl pro humor by se líbil tatínkovi. Myslím, ale nejsem si tím jistá, že taky dřív sloužil v armádě.
No, a posledních čtrnáct dní jsem nedělala nic jiného než počítala příbory a cíchy, drhla, cídila, třídila, psala rozpisy, kontrolovala splnění úkolů a bůhví co ještě.
Musím se přiznat, že mám trochu potíže s pokojskou Patsy. Není vyloženě drzá - tedy nikdy ne tolik, abych nevypadala jako nelida, kdybych ji potrestala. Jenže ty její pohledy a tón jejích odpovědí mě tak rozčilují! Nejsem si jistá, jak mám postupovat. Vždycky nakonec udělá, co po ní chci, ale nelíbí se mi, že to pak vypadá, jako by mi prokazovala nějakou milost.
To je ale jen drobná nepříjemnost, kterou si nehodlám kazit ten báječný pocit, že mám solidní místo. Dnes mi navíc pan Burton přivezl dvě týdenní výplaty a oznámil mi, že pan Fleming dorazí asi za tři dny s nějakými hosty. Ptal se, zda jsme připraveni uvítat malou neformální společnost.
Pochopitelně nejsme. Jak bychom mohli?! Tedy - dům je celkem vzato uklizený, panské pokoje svítí čistotou a dnes jsme v jídelně voskovali podlahu, ale většina personálu nemá pořádný výcvik. Pan Morris - majordomus, na tom pracuje, ale budu mu muset říct, že by si měl se zácvikem lokajů pospíšit. Už jsem se o panu Morissovi zmiňovala? Je to sympatický člověk. Velmi vážný a seriózní, ale není nadutý ani protivný. Taky proto jsem si ho vybrala. Což je ta další úžasná věc na téhle práci. Pan Fleming mi dovolil, abych si členy personálu vybrala já. Všechny - i majordoma. A dotaz, zda jsme připraveni přijmout hosty, poslal mně, ne panu Morrisovi.
Ale musím se přiznat, že je pro mě zvláštní jak mi teď všichni říkají paní Fieldingová. Já vím, že tohle oslovení se tradičně pojí s postem hospodyně, ale stejně… Nevím, jak dlouho mi bude trvat než si na ně zvyknu.
Tak vidíte, maminko, mám se skvěle. Přikládám nějaké peníze a prosím, pozdravujte Hortensii a Lily, a taky všechny moje neteře a synovce (Už se Lilyno poslední narodilo? Je to chlapec nebo děvče? Jak se jmenuje?) a taky jejich manžely.
Jsem ráda, že můžete bydlet u Hortensie, už jsem Vám to řekla? V tom starém domě už se to nedalo zvládnout.
Pozdravujte prosím tatínka, a řekněte mu, že se mám báječně. Doufám, že ta přísná dieta mu pomůže. Stále na něj i na Vás myslím.
Vaše Rose
PS: Můžete mi sem psát. Adresa: Lesní klenot, Glow, hrabství Edinburgh.
Ten den byl jedna velká katastrofa. Od snídaně až do teď. Problémy se vršily rychlostí závodního koně na cílové rovince a v tuhle chvíli už Rose prostě přerostly přes hlavu.
Začalo to u snídaně. Billy, první lokaj, obsluhoval, aby si procvičil své nově získané znalosti. Večer měl mít na starosti servírování večeře panu Flemingovi a jeho návštěvě, a byl poněkud nervózní. Patsy přišla k snídani pozdě a pak Billymu řekla, že je neohrabaný jako pometlo a že až večer vylije pánovi do klína polívku, určitě ho vyrazí. To mladíka tak znejistělo, že upustil talíř a ten se rozbil. To bylo ještě to nejmenší, ale zhoršovalo se to.
Doirean zjistila, že maso, které měla objednané k večeři, jí sice přivezli, ale divně zapáchá, takže je odmítla od řezníkova poslíčka přijmout a půl hodiny se s ním tvrdě handrkovala u dveří kuchyně. Rose musela chlapce rázně poslat zpět a trvat na tom, že zaplatí jedině, až přiveze čerstvé maso.
Pak se dvě hodiny nedělo nic a Rose už viděla před očima černé scénáře. Ne, že by Doirean nebyla schopná upravit i bezmasá jídla, ale bylo by to pro pana Fleminga nesmírně trapné, kdyby je musel předložit svým hostům. Tak se to prostě nedělalo. V lepších rodinách ne!
Jak nervozita stoupala, podařilo se ještě druhé pokojské vyšplíchnout z vědra pořádnou dávku vody přímo na huňatý koberec v ložnici pána domu, a i když ho s Patsy vypodložily hadry a udělaly oheň v krbu, bylo jasné, že do večera jistě nestihne pořádně vyschnout.
V poledne šla kuchyňská pomocnice do sklepa pro uhlí a zjistila, že nemůže otevřít dveře. Vrátila se, aby se zeptala, kde je klíč. Doirean měla plné ruce práce s porcováním masa, které jí právě přivezli, takže jen kývla k věšáku a dala jí celý svazek klíčů od sklepních místností. Pomocnice se za dvacet minut vrátila, celá umazaná od mouru, zpocená a nešťastná. Žádným klíčem nedokázala dveře otevřít.
Doirean tedy poslala Patsy, která právě procházela kolem dveří kuchyně, aby přivedla Rose.
Jenže Patsy se nikam nehnala. Nejprve si v klidu roznesla ručníky do pokojů pro hosty a pak si vzpomněla, že by vlastně mohla najít hospodyni. Tím ztratily drahocennou hodinu.
Když se Rose konečně dostala do sklepa a zjistila, že opravdu dveře k místnosti s uhlím za žádnou cenu, žádným klíčem, který měla k dispozici, neotevře, poslala mladšího lokaje do Glow pro zámečníka.
A zatímco vůně pečínky zvolna naplňovala kuchyni, kamnům docházel vzduch a taky topivo.
V podvečer se na příjezdové cestě objevily dvě postavy. Lokaj a neupravený vousatý muž v čemsi, co připomínalo klobouk.
Rose jim vyšla vstříc a pokoušela se zachovat rozvahu. Pečeni snad neublíží dlouhý pobyt v málo rozpálené troubě, ale byl nejvyšší čas začít smažit ryby a dusit zeleninu.
„Tak jsem tady, pani,“ řekl muž bez pozdravu.
Než se stačila na cokoliv zeptat, ozval se lokaj: „Odpusťte paní Fieldingová, ale zámečník je nalitej jak slíva a nemoh vůbec přijít, tak jsem si vzpomněl na strejdu Humpfreye. Von umí skoro všecko. Slíbil mi, že vám s těma dveřma píchne, ale docela dlouho mi trvalo, než jsem ho sehnal.“
Rose raději neříkala nic, a odvedla muže do sklepa.
„To jsou všecky klíče, co máte?“ Zeptal se, když je všechny vyzkoušel.
„Ano. Jiné jsme nedostali. Ale ta místnost dosud nebyla zamčená. Ještě ráno tu kuchyňská pomocnice byla, a bez potíží se k uhlí dostala.“
„Fakt? A nikdo to nezamykal?“
„Ne, jsem si jistá.“ Nedodala, že mají všichni dost jiné práce, než aby zamykali sklep s uhlím, do kterého se navíc stejně dá vejít jen z chodby uvnitř domu.
„Víte, já nejsem zrovna technický typ, ale když jsem předtím zkoušela ty klíče, napadlo mě, jestli se spíš neporouchalo něco uvnitř zámku. Třeba nějaká pružinka nebo táhlo?“
„Ále né. Je to prostě zamčený.“ Strýček Humpfrey se ještě jednou pokoušel otočit v zámku jediným klíčem, který dobře padl do dírky.
„Ale vážně, pane. Jsem si jistá, že to nikdo nezamknul. Snad jestli se ty dveře v průvanu zabouchly, nemohlo v nich něco zaskočit?“
„Zaskočit? Zaskočit vám může leda kost z ryby. Hm hm hm... „ pronesl uštěpačně a zvedl svítilnu. Tvářil se znalecky a Rose postávala za ním. Neměla v úmyslu nechat toho cizího člověka o samotě se svazkem klíčů.
A pak se ozvala rána.
Rose zoufale pohlédla na muže se svítilnou. Ten pokrčil rameny a vševědoucně řekl: „Asi kamna. Už jsem to zažil. Ucpanej komín a zastavenej přívod vzduchu.“
Rose muži vytrhla z ruky klíče a vyběhla nahoru.
Kuchyň byla plná mouru a černého kouře.
„Pane Bože,“ kašlala, „proč mi tohle děláš?“
Doirean si všimla, že se k ní Rose blíží a sípavě zavolala: „Kamna bouchla, paní Fieldingová. Asi ucpanej komín.“
„Musíme ven,“ hlesla kuchyňská pomocnice a rozkašlala se.
Vyběhly před dům a s hrůzou se jedna na druhou dívaly. Byly černé od hlavy k patě.
Od předních dveří sem právě chvátal majordomus, pan Morris: „Paní Fieldingová, paní Buchananová, jste v pořádku?“
Nešťastně přikyvovaly.
„Jak to vypadá nahoře v pokojích?“
„Je tam trochu nadýmeno, ale mour se tam nedostal. Vyvětráme a bude to přijatelné. Ale jak to bude s večeří, paní Buchananová?“
Doirean nešťastně rozhodila rukama: „Těžko říct. Maso je v zavřenym litinovym hrnci s víkem, tak snad se k němu to svinstvo nedostalo. Zeleninu asi budu moct vyhodit.“
Rose bylo do pláče. Jestli selže, přijde o místo. Chtělo se jí vykřiknout zlostí.
Ovládla se: „Tak do toho, musíme to zvládnout.“
Pan Morris s lokaji si vzali na starost místnosti v patře, protože otevřít velká okna vyžadovalo dost síly a hodily se taky vysoké postavy obou mladíků.
Děvčata Rose nahnala do kuchyně, kde mezi smetáky a kýbly černé vody Doirean zjišťovala rozsah škod, a bleskovou rychlostí čistila novou várku zeleniny a brambor.
Studené omáčky naštěstí odpočívaly přikryté ve spíži.
Na strýčka Humpfreye ve sklepě všichni dočista zapomněli.
Když Rose zjistila, že se věci zvolna dostávají opět pod kontrolu, odešla se nahoru převléknout. Pan Morris vypadal bez poskvrnky a ona také nechtěla vítat pana Fleminga jako nějaká ucouraná služtička.
Ve svém pokoji ve východní části podkroví - mimochodem velmi prostorném a pohodlném, se umyla a pak zhodnotila nevalný stav svého šatníku.
Měla s sebou pouze několikery šaty a v tuhle chvíli přicházely v úvahu jen dvoje. Pudrově růžová večerní róba z mušelínu, která měla zoufale zastaralý střih, neboť ji dostala její starší sestra Hortensie při svém uvedení do společnosti, a hnědé odpolední šaty. I kdyby se přenesla přes to, že empírový střih už dávno nebyl v módě, nemohla se dole objevit v tomto modelu. Možná se hodil k jejímu věku, ale ne k postavení hospodyně.
Zbývaly tedy tmavohnědé šaty se sámky přes prsa a naškrobenými bílými manžetkami na zápěstích. Oblékla si je, seběhla dolů a zjistila, že přichází právě včas.
Pan Morris na ni kýval, aby se šla připravit na uvítání. Vyběhla před dům, pohledem zkontrolovala nastoupená děvčata i lokaje a nespokojeně semkla rty nad Patsyiným povoleným knoflíčkem u výstřihu. Už to ale nemohla začít řešit, neboť před domem zastavovaly tři kočáry. Vysoký tmavomodrý faeton Deana Fleminga, a dva větší vozy.
Dean seskočil a hodil otěže Burtonovi. Přejel nastoupené služebnictvo pohledem a pak se otočil a pomohl z vozu elegantní dámě v klobouku s peřím. Byla vysoká a obdařená skutečně skvostnou postavou a smyslnými rty, které ještě zvýrazňovalo líčidlo.
Z dalších kočárů se také soukali pasažéři a Rose byla tentokrát ráda, že slyší známý Timmyho hlas, protože měla na okamžik dojem, že se jí zastavilo srdce. Ta žena byla skutečně oslňující. Uchopila Deana pod paží, naklonila se k němu a něco mu pošeptala.
Rose musela rychle zamrkat, aby zahnala náhlý příval zuřivého zklamání. Nevěděla, kde se vzalo, ale bylo tu. A bolelo.
Pan Morris se uklonil, představil se a uvítal jménem personálu pána domu i jeho návštěvu. Pak je uvedl do domu. Rose šla za nimi, ostatní sloužící oběhli dům k zadnímu vchodu a připravili se doprovodit hosty do pokojů.
Pan Morris v hale odebíral kabáty, a Rose se pokoušela ovládnout šílené a nesmyslné pocity. Věděla, že Dean není ženatý, o tom klevetily dámy u lady Frances v jednom kuse, takže to musí být milenka.
Pak se zezadu ozvaly dunivé kroky a neomalený hlas: „Paní Flemingová? Kde ste?“
Strýček Humpfrey se trochu zarazil, když viděl v hale tu spoustu lidí, ale jediný ústupek slušnému chování představovalo to, že konečně smeknul směšnou hučku, kterou měl dosud na hlavě. Pak se otočil k Rose a naléhavě a poněkud hlasitě zašeptal: „Paní Flemingová, už jsem na to přišel.“
„Paní Flemingová?“ vysoká dáma pozvedla jedno pěstěné obočí a ledově se pousmála koutkem úst.
Dean Fleming strnul a Rose na vteřinu pevně zavřela oči.
„Jmenuju se Fieldingová!“ zašeptala zuřivě na strýčka Humpfreye a pokusila se ho odtáhnout do zadních prostor domu.
„Flemingová, Fieldingová, dyť to zní stejně, kdo pozná rozdíl?“ brblal Humpfrey a vysoká dáma se pohrdavě rozesmála, až se to zabodlo Rose do zad jako tisíc jehliček.
„Už jsem přišel na to, co bylo s těma dveřma. Představte si, byla tam zaskočená pružinka! No, ale už je to dobrý. A abych nezapomněl, dlužíte mi penny.“
Rose nešťastně civěla do stropu své ložnice.
Někde o patro níž se teď v peřinách té obrovské, krásné postele nejspíš dějí nepřístojnosti, nemravnosti a smilstvo. (Ty výrazy si vypůjčila z plamenných kázání reverenda Johnese, ačkoli by nikdy nevěřila, že je bude potřebovat použít.)
Přestože už při letmém pohledu na návštěvníky bylo jasné, že nemravností v postelích bude dnes večer pod touhle střechou víc, ona měla na mysli hlavně tu jednu. Dnes ráno osobně dohlížela na její stlaní. Byla vyřezaná z tmavého exotického dřeva a ladila s ostatním nábytkem v pokoji.
Měla chuť brečet i křičet vzteky. Nedávalo to žádný smysl. Kdy si stačila Fleminga tak přivlastnit, aby se mohla cítit zrazená? Choval se k ní celkem slušně a taky jí dal neuvěřitelnou pracovní šanci, ale jinak ji s úspěchem ignoroval. A proč by taky ne. Dámě jménem Chastity nesahala, co se vzhledu týče, ani po kotníky, a to jí vždycky říkali, že je docela hezká. Chastity měla totiž úžasné kaštanové vlasy a jiskrné temně hnědé oči, plné příslibů - tedy alespoň když se dívala na Deana. Jindy se dokázala tvářit velmi chladně a povýšeně.
Chastity - k smíchu! Rose se pokusila překonat smutek štiplavou záští: Chastity znamená cudnost a ta ženská byla bez ohledu na svou krásu a noblesní způsoby prostě děvka.
Zatraceně! Rose si přitiskla ve tmě ruku na ústa. Ona kleje? Jak k tomu došlo? To ten odporný, zhýralý chlap! Rozčílil ji svým chováním tak, až ztrácí zábrany. Co je to za člověka, který si do slušného domu přivede takovou společnost? Krom Chastity vystoupilo z kočárů ještě šest dalších hostů a několik sloužících.
Byl tu Timmy a jeho kamarád, dvě hezké štěbetající slečny a ještě dva pánové, které Rose viděla poprvé.
Timmy stíhal flirtovat s oběma děvčaty zároveň a pokud to mohla posoudit, jednu si po večeři odvedl nahoru. Sice se pak oba vrátili do salonu, aby si s ostatními zahráli biliár, ale Rose by přísahala, že slečna měla předtím růži ve vlasech vpravo a teď ji měla halabala zapíchnutou vlevo.
Timmy si na ni dál žádné nároky nedělal a spokojeně hrál biliár. Později večer Rose viděla tutéž slečnu odcházet s Timmyho kamarádem. Hrůza! Sodoma a Gomora! Tohle mamince prostě nemůže napsat. Umřela by hanbou.
„Dobré ráno.“
Rose sebou trhla.
Kontrolovala právě v ranním salonku, zda je snídaně v dokonalém pořádku, a když se natáhla, aby pootočila jeden hrneček, který neměl ouško v zákrytu s ostatními, ozval se za ní ten nejodpornější hlas ze všech. Hlas zhýralého, chlípného záletníka, který nemá žádné způsoby, čest a ani zdravý rozum! Co když se od těch svých metres něčím nakazí?
Neochotně se obrátila a se sklopenýma očima pozdravila.
„Co je k snídani?“
„Vejce, šunka, koláčky s medem…“ dlouhý výčet chodů přednesla monotónním hlasem, a stále se mu vyhýbala pohledem.
„Slečno Fieldingová? Je vám něco?“
„Paní,“ opravila ho ostřeji, než měla v úmyslu. „Paní Fieldingová. A ne, nic mi není. Přejete si nalít čaj?“
„Hmm, když budete tak laskavá.“
Dveře se opět otevřely a vstoupil Timmy.
„Anděli,“ rozzářil se, „doufal jsem, že vás tu potkám.“
„Sire Timothy,“ uklonila se mu a pak se chopila konvice s čajem.
„Sire Timothy?“ Dean zněl podrážděně. „Nezdá se vám to jako příliš důvěrné oslovení na důstojnou a váženou osobu, jako jste vy, slečno Fieldingová?“
Rose se zamračila: „Paní Fieldingová, když dovolíte.“
Dean trhl rameny: „Nejste vdaná.“
Timmy se zasmál: „Vyrostl jsi v jeskyni? Hospodyně jsou málokdy vdané, ale všechny se oslovují paní. Je to otázka prestiže.“
Dean se zamračil. V jeskyni nevyrostl, ale mnoho věcí z běžných domácností mu bylo cizí. V jeho rodině totiž nic nebylo tak docela běžné.
„Mimochodem, jak se má Nial? Proč nepřijel? V tom včerejším zmatku jsem se ani nestačil zeptat.“
„Má práci. A nemá rád večírky.“
„Je snad pravda, co se říká? Že se bojí ženských?“
Dean prudce odložil šálek na talířek. „Nial se žen rozhodně nebojí, a podobné urážky tolerovat nebudu. Má prostě práci.“
„Nemínil jsem ho urážet. Nial je fajn. Ale slyšel jsem prostě řeči…“
„Hloupé, zlé a plné žárlivosti. Nial je nejlepší žijící mechanik ve Skotsku, možná v celé Anglii. Jeho návrhy zemědělských strojů a to, že fungují, nás dostalo tam, kde jsme. Jestli chce trávit všechen svůj čas zavřený v dílně, je to naprosto a zcela jeho věc.“
Timmy po tom zlostném výbuchu překvapeně zamžikal řasami. I Rose ztuhla, protože si všimla, že hněv v Deanově hlase je opravdový. Dokonce zaťal v pěst ruku, v níž nedržel hrneček.
Timmy byl ovšem ze všeho nejvíc diplomat, což jak Rose později zjistila, se naučil v rodině se třemi staršími a čtyřmi mladšími sourozenci. Aby zažehnal nepříjemnou chvilku, otočil se opět k ní: „Včerejší večer byl úchvatný. A pokoje jsou luxusní jako v Buckinghamském paláci. Jak se vám podařil takový zázrak, Anděli?“
Pousmála se a rozhodla se mu pomoci. Timmy byl ztřeštěný s těmi svými extravagantními poklonami, ale vlastně milý. A - jak ke svému překvapení zjistila - to že si včera zašpásoval s tou povolnou slečinkou jí ani zdaleka tolik netrhalo žíly, jako představa Deana Fleminga v posteli s Chastity.
„Sire Timothy, říkáte mi Anděli a ptáte se mě, jak dělám zázraky?“ s mírným úsměvem zakroutila hlavou a byla odměněna Timmyho upřímným smíchem.
„Vy jste prostě dokonalá! Nalijete mi čaj? Bez mléka a-“
„A hodně cukru. Tady, už jsem ho připravila.“ Postavila před něj šálek a přistrčila mu k ruce podnos s koláčky. Při minulé návštěvě si všimla, že Timmy je trestuhodně zatížený na sladké.
Poděkoval a Rose se uklonila a požádala o svolení k odchodu. Jenže v tu chvíli vešel Timmyho kamarád a jeden ze dvou nových mladíků a oba si také objednali čaj.
Zatímco jim ho připravovala, vyslechla rozhovor sestávající z mnoha politických glos, vychloubání, mírně obhroublých vtipů a vzájemných investičních rad. Bylo jasné, že řeč pokračuje tam, kde včera skončila.
„Tohle tě bude zajímat, Flemingu. Minulý týden mi strýček z Londýna psal, že se setkal s nějakým německým vévodou. Askenbergem z Lau- Lue- Lej…“ zkoušel si vzpomenout jeden z hostů.
„Lauenburský?“ pomohl mu jiný mladík.
„Jo.“
„Vévoda Lauenburský?“ Dean se na mladíka zvídavě podíval: „Proč myslíš, že by mě měl zajímat?“
„Protože vlastní obrovské pozemky. Ty pozemky spravuje. Provozuje na nich tento, však víš, zemědělství. A teď to nejdůležitější: přijel si do naší krásné vlasti pro nějaké technické novinky, které by mu tu jeho práci trochu usnadnily. Tedy, pochopitelně myslím, jeho lidem. Dost dobře si nedovedu představit, že by běhal po poli…“
Všichni se zasmáli. Až na Deana.
„Dobrý hospodář se občas po poli proběhne,“ poznamenal a s úsměvem se napil čaje. Ne, že by to zrovna miloval, ale měl za sebou školu svého staršího bratra Fergussona. Ten by pro své farmáře udělal cokoli. A Dean věděl, že tím cokoli není ani zdaleka míněno jen chytání ovcí na rozbahněných pastvinách. Dal by za ně život - nebo hlavu do chomoutu.
Hovor se stočil na veselé historky o farmářích s ovcemi a Rose se konečně podařilo odejít. Poslala místo sebe do jídelny lokaje Billyho a pustila se do své práce.
O tři dny později měla pocit, že napětím pukne.
Narážela na tu příšernou ženskou všude. Na chodbách, v pokojích, dokonce - a to bylo obzvlášť nepříjemné, když si šla pozdě večer vypůjčit do knihovny něco lehkého na čtení, neboť přes všechnu únavu nemohla nervozitou usnout.
Samozřejmě, že Chastity tam nemarnila čas čtením. Ne. Seděla na područce křesla, v němž se rozvaloval Dean s knihou na klíně, a okusovala mu ucho. Odporné.
Bohužel si jí Dean všiml a pak už nemohla prostě utéct - to by vypadala jako slídil. Narovnal se v křesle, mírně odtáhl hlavu od Chastitiných rtů a zamračil se na Rose.
„Prosím za prominutí, nečekala jsem, že tu někdo bude. Přišla jsem…“ Nemohla říct, že si jde půjčit knihu, protože dosud si je půjčovala tajně. Byla tu zaměstnanec, ne host a netušila, jestli by to Flemingovi nevadilo. „Přišla jsem,“ horečně uvažovala o nějakém přijatelném vysvětlení, „zkontrolovat, jestli je uhašený oheň.“
Dean ji chvíli pozoroval přimhouřenýma očima, ale ve tváři neměl ani stín hněvu a Chastity překvapivě taky ne. Tvářila se pobaveně. Jak ponižující.
Pak promluvil tichým hrdelním hlasem, ze kterého se jí rozechvěla kolena, i když měl na klíně nevěstku. To cosi vypovídá o mojí sebeúctě - cosi značně nelichotivého, vysmála se sama sobě. „Vyberte si něco na čtení, a mazejte spát, Anděli,“ použil Timmyho přezdívku a posměšně ji protáhl, „než si vás někdo v temné chodbě splete s- někým jiným.“
Chastity se tiše zasmála a blahosklonně počkala, až Rose opustí pokoj, než se opět vrátila k předchozí činnosti.
Rose chvátala do ložnice a teprve tam si pořádně prohlédla, co si to přinesla. Robert Burns. Poezie Skotského venkova. Výborně, tak to usne natotata.
Jenže neusnula. Ve snech ho pořád viděla s ní. A k ránu se sen proměnil a místo Chastity mu seděla na klíně ona sama. Vlastně to byl docela cudný sen, usoudila, když tak o tom později přemítala. Neprováděl jí totiž nic z věcí, o které se pokusil ten nepříjemný, slizký Ital u lady Frances, a ani ona mu neokusovala ucho, jak to viděla dělat Chastity. Jen mu zírala do očí. Celou věčnost. No prostě husa světového formátu.
Třetího dne večer toho zkrátka měla dost a došlo jí, že jestli si má zachovat příčetnost v tom šíleném shonu, v domě plném zaměstnanců a hostů a jeho, bude muset upustit páru.
Smutně se usmála, když použila tohle otcovo oblíbené úsloví. Byla plná pocitů a jedním z nich se najednou stal i stesk po domově a strach z toho, co bude, jestli se tatínek neuzdraví - jakože tomu moc věcí nenasvědčovalo.
Právě skončila se servírováním odpoledního čaje, a dámy si odešly odpočinout před večeří. Pánové se zavřeli do salonu s kartami, a Rose i zbytek služebnictva teď měli asi hodinu volna.
Rose neváhala už ani vteřinu. Popadla v pokoji dřevěnou kazetu s vypalovanými ornamenty a vyšla ven. Kráčela daleko od domu, po cestě vysypané štěrkem. Brzy ji pohltil les, ale ona šla ještě dál. Chtěla si být jistá, že ji nikdo neuslyší. Teprve pak položila dřevěné pouzdro na pařez a otevřela je.
Prstem láskyplně pohladila kovovou hlaveň a usmála se. Maminka zuřila, když jí otec před třemi lety tuhle krásku věnoval. To bylo ještě v době, kdy si to mohli dovolit. Plánovali, že na jaře uvedou Rose do společnosti. K tomu už však nedošlo.
Rose pečlivě pistoli vyčistila hadříkem a nabila ji. Už to jí ohromně pomáhalo. Rituál. Klidná soustředěná činnost. Milovala to.
Byla o dost mladší než její sestry a otec nejspíš doufal, že tentokrát konečně dostane syna. Nestalo se. A když projevila zájem o zbraně, neodolal. Naučil ji všechno, co sám znal. A jelikož byl bývalým důstojníkem královské armády, bylo toho docela dost.
Zacílila a vystřelila. Šiška spadla na zem. Opět nabila, vystřelila a postup ještě párkrát opakovala. Pak musela přestat. Její zbraň byla trochu starožitný model a nesnesla příliš mnoho opakovaného střílení. Otec jí jednou řekl, že doufá, že ji nikdy nebude skutečně potřebovat. Kdyby však náhodou ano, má se postarat, aby stačila jediná rána - definitivně.
Ráno čtvrtého dne věděl Dean, že je na čase odjet.
Hosté se začali nudit. Konec konců byli jen malá společnost a v téhle roční době, v domě, který ještě zdaleka nebyl v dokonalém stavu, toho nebylo moc, čím by se mohli zabavit.
V duchu si udělal poznámku, že sem musí pořídit alespoň pár koní, aby se daly podnikat projížďky a do budoucna i hony.
Posnídal sám, protože i Timmy si dnes přispal a paní Fieldingová se neobjevila. Teď v hale potkal jednoho z mladých lokajů. Nesl poštu, a jakmile si ho všiml, šíleně znervózněl, jako skoro pokaždé. Dean přemítal, jestli byl jako kluk někdy taky tak plachý. Nemohl si vzpomenout. A měl podezření, že ne. Matčin manžel ho naopak neustále trestal za drzost.
„Dobré ráno,“ pozdravil lokaje a ten se hluboce uklonil. „Jsi Billy, že?“
Chlapec mlčky kývl.
Dean ovládl pokušení protočit panenky. Připadalo mu to trochu otravné, ale i Nial byl v přítomnosti cizích lidí nesvůj, takže rozhodně neměl v úmyslu se chlapci vysmívat. Věděl, že časem si zvykne.
„Dej mi ty dopisy a můžeš jít.“ Natáhl ruku a lokaj uvítal vysvobození. Z haly téměř vyběhl. Dean si v duchu poznamenal, že si bude muset promluvit s paní Fieldingovou o nových uniformách pro služebnictvo. Opravdu se nehodilo, aby tu pobíhali ve svých prostých venkovských šatech.
S útlou hromádkou pošty, kterou mu přeposlal sekretář z firmy, se vydal do svého apartmánu. Usedl ke stolu a nejprve obálky přelétl zběžným pohledem. Jedna ho zaujala. Byla z kvalitního papíru a písmo se ozdobně kroutilo - evidentně je psala zkušená ženská ruka. Vytáhl ji, a adresa mu vyrazila dech.
„Lady Rosemary Fieldingová.“
Koutek úst mu zacukal v úsměvu a pak se nepokrytě rozesmál.
„Lady Rosemary!“
Tedy - věděl, že nejspíš pochází z lepší rodiny, ale že je lady, to by si nepomyslel. Páni! Zaměstnává aristokratku. To je vtip století. Kdyby se to někdo dozvěděl, byl by z toho docela šťavnatý klípek. V souvislosti s historií jeho rodiny možná i malý skandál. Její rodinu by to zničilo docela určitě.
Schoval dopis do kapsy, a s pobaveným úsměvem na rtech se rozhodl předat ho adresátce raději osobně.
O něco později toho dopoledne, když většina hostů snídala, ji našel v biliárovém salonku, kde se pokoušela dostat z koberce skvrnu od červeného vína. Klečela nad tím nadělením, a právě si poslala pokojskou pro sůl a vodu, když vstoupil.
Pokojská se kolem něj prosmekla s hlubokou úklonou a on za sebou raději zavřel. Možná se to nehodilo, ale na zbytečná společenská pravidla si nepotrpěl a raději by měl s lady Rosemary soukromí.
Vycítila, že není v pokoji sama, posadila se na patách a ohlédla se. Její obrovské andělské oči se naplnily nejistotou a vzápětí hněvem. Pobavilo ho to.
„Mohu s vámi hovořit, lady Rosemary? Nebo se vám to teď nehodí?“
Rose sebou škubla, což mu potvrdilo, že nejde o hloupý žert. Poněkud nemotorně se jí podařilo vstát a zatímco z něj nespouštěla oči, otřela si ruce do zástěry. Mlčela.
Přestal ji trápit a sáhl do kapsy. „Přišel vám dopis. Doufám, že není od nějakého nápadníka. Kde bych teď narychlo hledal tak schopnou hospodyni?“
Rose chňapla po obálce.
„Je od matky,“ odsekla. „Jistě jste si ho přečetl, tak si ze mně laskavě nedělejte legraci.“
Teď se cítil uraženě. Jednou nebo dvakrát v životě možná cizí dopis četl, ale to bylo ze zásadnějších důvodů než kvůli pouhé zvědavosti. Zamračil se.
Rose strčila obálku do kapsy zástěry. Dokonce mu poděkovala, přestože měl pocit, že se ke zdvořilosti musí trochu nutit. Bylo legrační sledovat, jak podrážděně bojuje se svou vlastní povahou.
Po chvíli si však uvědomil, že by na ni měl přestat civět a odkašlal si: „Nu, pokud mi o téhle originální situaci neřeknete víc, budu předpokládat, že si přejete dál zastávat svoje místo v téhle domácnosti.“
Mlčela.
„Dobře. V tom případě bych vám měl asi oznámit, že ještě před obědem odjedeme. Myslím, že jste si vy i personál vedli dobře. Jen tak dál. Ano a chtěl jsem s vámi probrat uniformy.“
„Livreje.“
„Správně, livreje. Zařiďte jim něco vkusného na sebe, ano?“
„Máte nějaké speciální požadavky?“
Dean se zamyslel. Dosud žádné služebnictvo neměl. V bytě, kde žil s Nialem, se o pořádek starala domácí, a na jídlo chodili ven. Zkusil si vzpomenout, jaké livreje měli zaměstnanci jeho staršího bratra Fergussona, barona z Fallstone Bridge. Jelikož jim nikdy nepřikládal důležitost, nepodařilo se mu to.
Pokrčil rameny: „Něco nenápadného. Žádné zlato, prýmky, třásně a podobné… věci.“
„Rozumím. Smím se zeptat, jestli v dohledné době opět přijedete?“
„Proč?“
„Myslím, že bych vám měla předložit ke schválení účty za domácnost a finanční plán na příští měsíc.“
Dean roztržitě přikývl. „Pošlete mi to do kanceláře. Adresu jsem vám napsal. Tady.“ Podal jí lístek a rozloučil se.
Jak se vracel dlouhou chodbou ke svým hostům, najednou už mu to tak vtipné nepřipadalo. Co se jí to probůh stalo, že ji to donutilo přijmout práci hospodyně? Nepředpokládal sice, že by její otec měl vyšší titul než nějaký baronet nebo rytíř, ale stejně! Měla sedět v salonu, vyšívat a kolem sebe mít půltucet dětí.
Byla docela hezká, takže nechápal, proč se dávno nevdala. Musela mít nějaké nápadníky z řad počestné venkovské šlechty nebo lepších obchodníků. Jedině snad, že by udělala nějaký opravdu škaredý přešlap jako třeba nemanželské dítě. Ale nemanželské dítě a lady Rosemary? To si nedokázal představit.
Dluhy z hazardních her? Zakroutil hlavou. Ale možná to byl někdo z její rodiny. Bratr? Otec? Prohráli její věno a pak se zastřelili? Dost běžné. Jeho vlastní otec to udělal taky tak a Fergusson, a konec konců i on s Nialem se pak roky museli vypořádávat s následky.
Pokud mu neřekne víc, nemá smysl spekulovat. Jsou to její problémy a on nemá ani čas ani chuť a ani žádný důvod je řešit. Byl jen zvědavý.
Nial ho nabručeně přivítal v dílně: „Podej mi klíč. Ten ne. Tenhle.“
„Jsem rád, že jsem ti chyběl.“
„Pilník.“
„Na venkově bylo hezky. Měl jsi jet s námi. Trocha čerstvého vzduchu by ti prospěla.“
„Podrž to.“
„Dům prokoukl, bylo to příjemné. To děvče vážně ví, co dělá.“
„Chastity?“
Dean se zarazil. „Chastity? No, ta taky. Musím říct, že je šikovná. Ale tu jsem na mysli neměl.“
Nial se zazubil a hodil po něm špinavým hadrem od oleje.
„Nejsem tak blbej, víš? Takže slečna Fieldingová to tam dala do pořádku? Fajn. Možná tam zajedu, teď když tam nezaclání ti tví nadutí pitomci. Běhá se tam o hodně líp než ve městě.“
„Zajeď. Ale neříkej jí slečna. Je na to háklivá. Timmy mi vysvětlil, že všechny hospodyně se mají správně oslovovat paní, i když nejsou vdané.“
„Hele, pomoz mi tohle zvednout.“
Oba zabrali a otočili cosi, co vypadalo jako vnitřnosti kovového zvířete, na druhý bok.
„Co je to?“ zeptal Dean.
„Prototyp obracečky na seno. Zkouším nový způsob usazení převodů.“
„A ta síta k mlátičce jsi už vyřešil?“
„Jo, předevčírem. Zatímco ty sis užíval se slečnou Fieldingovou.“
„Pitomče! Paní Fieldingová je stará panna. Chladná jako ledovec.“
„Tak to je štěstí, žes měl s sebou Chastity.“
Dean se bratrovu suchému vtipu zasmál a pak o něco tišeji řekl: „No, paní Fieldingová je vlastně docela záhadná. Představ si - má tajemství.“
Nial pozvedl obočí v gestu nesmírně podobném svému staršímu bratrovi.
„To bys nikdy neuhádl. Ona je lady. Přišel jí dopis od matky. Adresa zněla: lady Rosemary Fieldingová. Víc mi neřekla, ale mám chuť si o ní pro jistotu něco zjistit.“
Nial s očima zabořenýma do útrob mechanického zařízení zabručel: „Když už budeš v tom zjišťování, proklepni si i jednoho německýho vévodu. Slyšel jsem, že míří na sever. Má prachy, velké panství a hledá nové způsoby obdělávání půdy.“
„Už jsem s tím začal, abys věděl. Nemarnil jsem na venkově čas. Jmenuje se Magnus Askenberg z Lauenbergu. Má příjemnou choť, která přicestovala s ním, a je silně nábožensky založený a značně konzervativní.“
„Ale ne natvrdlý, když hledá způsoby, jak zvýšit zemědělskou produkci,“ poznamenal Nial, skutečně udiven tím, jak rychle jeho bratr získává informace.
„Přesně tak. A my bychom se s ním rozhodně měli seznámit.“
Jsem ráda, že se těšíte na novou kapitolu. Můžete si ji přečíst už za pár dní.
A jestli vás můj styl psaní baví, stáhněte si mezitím první knihu této romantické série zdarma:
A jestli vás můj styl psaní baví, stáhněte si mezitím první knihu této romantické série zdarma:
Dva roky po konečné porážce Napoleona se panství Fallstone ocitne opět v krizi, a Fergusson Fleming, baron z Fallstone, hledá cestu, jak se z finančních problémů dostat.
Madelyn je dívka z dobré rodiny, která si zakládá na rodinném jménu i společenských konvencích, ale rozhodne se dát lásce přednost před vším ostatním. Prchá z domu, aby se mohla vdát za tajného snoubence, ale svatba je jen začátek a před Madelyn náhle stojí otázka jak, a zda vůbec, dokáže žít s tím, koho si vzala. |