Josie a kolt

Malé městečko na Západě a dvě ženy s dítětem, které mají v patách temnou minulost.
Co je vyhnalo až sem?
Stejně se dřív či později začne ptát i průvodce karavan McDowel, kterému zkříží cestu.

​Výkřik.
Zrzka postávající u káry sebou při tom zvuku trhla.
Dobře, nebyla úplně typicky zrzavá, ale jarní sluníčko jí ve vlasech vykouzlilo narudlé odlesky.
Colt nasypal stájníkovi do ruky drobné a přimhouřenýma očima se rozhlížel. Ženský hlas volající o pomoc zněl zoufale a štíhlá zrzka u káry na něj zareagovala s nečekanou zuřivostí.

Colt si všiml, jak zatíná pěsti a otáčí se k podivné dvojici na protější straně ulice.
„Nech ji, ty hajzle!" zaječela na chlápka v uváleném, kdysi jistě šviháckém obleku.
Podsaditý chlapík vlekoucí dívku bez čepce se zle ušklíbl.
Jeho oběť lapala po dechu a sotva stála na nohou. Byla bledá jako smrtka.
„Pusť ji, nebo tě…”
 
Nebo ho co? Josie zalila vlna bezmocného hněvu, až málem viděla rudě. Její jediná zbraň byla malá zavírací kudla v kapse obnošených šatů. Nahmatala ji, ale úlevu jí to nepřineslo.
„Nech ji být!” zařvala na něj ještě jednou, snad aby ho alespoň zdržela.
Zoufalýma očima těkala kolem sebe.

Stájník vykukoval z úkrytu za vraty a partička dětí se rozprchla hned při prvním výkřiku. Díky Bohu, aspoň nepřijdou k úhoně.
Ulice, ještě před chvílí rušná, osiřela.

Jediný, kdo postával pár kroků odtud, byl dlouhán v zaprášeném kabátě, s kloboukem do čela. Před chvílí mluvil se stájníkem, ale ten už zmizel a on si teď nezaujatě prohlížel situaci. Nevypadal, že by se jí chystal pomoct a Josie potřebovala pistoli.
Brala by cokoliv, čím by zastrašila a možná i postřelila toho bastarda, který vleče její sestru přímo ke stájím.
Zběsile se rozhlížela. Copak je každému jedno, že její sestru se pokouší kdosi unést? Ať jdou k čertu!

Vtom si všimla opilce, stočeného ve stínu vrat nájemní stáje. Z kapsy kabátu mu čouhala láhev, zpod kabátu pažba jakéhosi předpotopního kvéru a on chrápal s kloboukem staženým až k nosu.
Josiiny oči se toho matného kovového záblesku chytily, jako tonoucí lana.
Rozběhla se k němu.
 
Poslední krok. Vysoký cizinec v dlouhém kabátě se zastavil kousek odtud a trochu ostražitě ji sledoval. Nejspíš čekal, že se mu pověsí na krk a bude jej plačky prosit o pomoc. Nevšímala si ho. Jen rychle!
Srdce jí tlouklo až v krku.

Opilec byl cítit koňmi, zatuchlým starým potem, močí a pančovanou whisky. Josie ale upírala oči výhradně na jeho zbraň. Bože dej, ať je nabitá! Hmátla pod jeho kabát a obemkla prsty kolem pažby. Hřbetem ruky se na okamžik dotkla jeho sádelnatého břicha, ale uskočila dřív, než ji stačil chytit. Tahle obava však byla zbytečná. Vůbec se o to nepokoušel a chrápal dál. Jak může takové trosce někdo dovolit, aby nosil zbraň?
Bylo jí to jedno. V chvatu se otočila, až se jí sukně zapletla mezi nohy. Zaklela.
Zvedla dlouhou hlaveň. Byla zatraceně těžká, a ruka se jí roztřásla.

„Pusť ji, ty zrůdo!” křičela, až vyplašila holuby na střeše nájemní stáje.
Únosce se zasmál a uplivl si. Škubl paží a Lina klopýtla. Upadla na kolena. Chtěla se mu vytrhnout, ale málem jí vykloubil paži. Vykřikla bolestí.

„Říkám to naposled! Nech ji být!” ruka se Josie už solidně třásla, a k tomu ani netušila, zda má nabito. Zápěstí ji začínalo bolet.
Upírala pozornost na frajírka ve zmačkaném obleku, který neurvale tahal její sestru ze země. Měla strach. A hrozný vztek! Zamířila do vzduchu, natáhla kohoutek a zmáčkla spoušť.

Prásk!
Zpětný náraz jí málem utrhl ruku. Holubi ze střechy uletěli.
Šokem se jí až zatmělo před očima, ale statečně se snažila srovnat hlaveň, aby opět mířila na únosce.
Napětím se nemohla pořádně nadechnout.
 
„Plánujete zastřelit i svou sestru?”
Hluboký hlas jí zazněl přímo u ucha.

​Nadskočila a pootočila hlavu.
Cizinec jí stál přímo za zády a jeho tón byl plný zdvořilého zájmu. Jako by se ptal, zda si dá k čaji i koláčky.
Najednou si uvědomila, že je ještě vyšší, než si původně myslela - a ne tak hubený. Dlouhý kabát, který měl na sobě, klamal. Roztřásla se celá.
Ať si tlachá, co chce. Hlavně ať jí nesebere pistoli. Pevněji sevřela pažbu a otočila se zpět.

Dýchala rychle a povrchně. Srdce jí bušilo a ten parchant naproti přes ulici se smál. Teď už ho bude muset trefit.
Cítila, že se začíná potit.
Najednou její dlaň obemkla druhá - mnohem větší.
„Ne!” vyhrkla ve strachu, že jí chce revolver vzít.
Ucítila, že se krátce zasmál. Bylo to jen zachvění v jeho hrudníku, zvuk skoro slyšet nebyl. Vnímala ho jen proto, že stál tak blízko a její smysly se pokoušely zachytit úplně všechno.
„Co chcete udělat?” zeptal se tiše a Josie na spánku zaškrábaly jeho vousy.
„Zabiju toho šmejda!” vyhrkla se směsicí úzkosti a vzteku.
„Proč?”
Jak se může tak pitomě ptát?
„Chce unést mou sestru!” vyštěkla na něj, aniž spustila oči z Liny na protějším chodníku.
„Dobře. Ale měla byste vědět, že ten krám je jenom jednoranka."
Dál umanutě mířila na únosce.
„A vy už jste vystřelila."
Vztekle stiskla rty.
„Ale on to neví," odsekla.
„Pravda. Ale co uděláte, až vystřelí on?"

Únosce se šklebil jak blázen. A taky nejspíš byl. Nikdo se zdravým rozumem by se nepokusil o únos v rušném dopoledni uprostřed města.
Zvedl svou pistoli a Colt strhl Josii za káru.
Prásk.
Lina sebou škubla a frajerova rána se díky tomu zavrtala do země.
Prásk.

Josie zaúpěla. Měla pocit, že jí sám zvuk výstřelu udělal díru do hlavy.
Cizinec jí z náhle vláčné ruky vzal prastarou pistoli a zároveň schovával svoji za opasek. Ani si nestačila všimnout, kdy ji tasil.
Naproti přes ulici se Lina pokoušela rychle vstát. Oči velké jako talíře nedokázala odtrhnout od šedivé, kdysi švihácké vestičky saka. Rozpíjela se po ní velká rudá skvrna.

Ještě sténal, ale čím dál tišeji.
Josie se otočila a poprvé pohlédla cizinci do očí.
Celá se třásla a bála se, že se rozbrečí. Napětí povolilo. Sestra je v bezpečí. Jenže tlak v břiše přesto narůstal.

„Budu zvracet…” hlesla.
Jen kývl. Nic víc. Zasunul si starodávnou jednoranku do kapsy kabátu a vykročil do centra.
Chvíli stála a držela se za břicho. Proboha! Ten bastard právě málem dostal její sestru. A ona nedokázala nic udělat. Točila se jí hlava.
Lina vstala, ale zakolísala a opět upadla. Brečela nahlas a šaty měla celé od prachu.
„Budu zvracet,” zašeptala Josie už jen sama pro sebe. Stiskla víčka. V duchu viděla cizí šedé oči. Zářily z opálené a uprášené tváře jako dvě stříbrné mince a odrážel se v nich soucit. Alespoň si to namlouvala.

Otočila se za ním.
Kráčel po silnici, která se rychle plnila lidmi, a kabát mu pleskal o lýtka.
„Díky!” vykřikla za ním.
Pootočil se a dotkl se krempy klobouku. Zazdálo se jí, že se tváří smutně.
Na ulici už vypukl povyk.

Ruby! Napadlo Josie a strach byl zpět. Zničeně si promnula čelo. Brečet může, až budou všechny v bezpečí. Podkasala si sukni a přeběhla k sestře.
Ta už se pomalu a s vypětím všech sil zvedala z chodníku.
„Kde je Ruby?” Josie popadla sestru za paže a pomáhala jí najít rovnováhu. Lina byla zelená jak sedma a nedokázala se přestat třást. Oči jí stále ujížděly k mrtvému muži v prachu.

Josie ji odtáhla stranou: „Kde je tvoje dcera?”
„Ona… je tam. Tam v - v košíku.”
„Je pořád v koši?”
Lina horlivě kývala a obracela se směrem k dostavníkové stanici.
Obě se rychlým krokem vydaly zpátky. Josie by nejraději běžela, ale věděla, že toho Lina schopna není. Sestra se kousala do rtu, aby nesténala bolestí.
Propletly se davem a nevšímaly si významných pohledů ani řečí. Zapletly se do přestřelky a byly tu cizí. Lidé jim nedůvěřovali.
V tom s nimi byly dívky zajedno. Ani ony nedůvěřovaly jim. Kde byli, když si ten hrubián dovoloval na Linu? Nabídl jí někdo pomoc? Nepřetrhli se.
 

V dostavníkové stanici bylo prázdno. Cestující posledního vozu už dávno vystoupili a odešli svou cestou. Někteří jistě šli i do hotelu, kde se hodlaly ubytovat i dívky. Jenže teď už to nepřicházelo v úvahu.
Musejí dál. Hned.

Pod lavicí stál velký piknikový koš a tiše to z něj mroukalo.
Josie ho vytáhla a Lina hned odklopila víko. Z pelíšku vystlaného plenami na ně mžouralo dítě. Mělo krásné tmavé oči. Stejné jako Lina i Josie. Stejné, jako měla jejich matka.
Josie vzdychla a nahmátla v kapse nožík. Nikdo jí neublíží, maminko. Udělám pro to cokoliv. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy, které ta myšlenka s sebou přinesla.

Lina k sobě tiskla dítě a snažila se uklidnit.
„Je mokrá,” řekla a začala se přehrabovat v druhé půlce koše, aby si připravila suché pleny.
Josie přešla k vývěsce vedle okénka. Chvíli upřeně zírala na jízdní řád, aniž skutečně něco viděla. V hlavě jí pořád zněly ty výstřely. Prásk! Pleskání holubích křídel. Prásk. Linin výkřik. Prásk. A na chodníku leží mrtvola.
Velká rudá skvrna na šedivé vestě…

„Dámy?”
Josie sebou trhla.
„Řekli mi, že vás najdu tady. Obávám se, že musíte jít se mnou na stanici.”
Lina vystrašeně zvedla hlavu. Přebalila malou Ruby a teď se chystala kojit.
Muž ve dveřích zdvořile smekl, ale tvářil se neústupně. Na saku měl připnutou velkou hvězdu.
„Proč? Nic jsme neudělaly!” zeptala se Josie útočně.
„Právě. Musíte podat vysvětlení. Tohle město není žádnej brloh. Platí tu zákony. Nepřejeme si přestřelky na ulici.”
 
Šerif je doprovodil na stanici a úslužně jim podržel dveře. Vstoupily do vlídného přítmí, kde voněl papír, olej na zbraně a vydrhnuté dřevo.
U velkého stolu postávali dva muži.
Jeden měl na klopě hvězdu a druhý…

Druhý měl ty nejzvláštnější stříbrné oči, jaké kdy Josie viděla.
Právě pokládal na stůl svůj revolver a jenorannou pistoli.

Suše polkla. Stará, víc než kilová zbraň opilého kovboje ji snad ještě teď tížila v dlani. Chladná, kovová, se dřevěným hmatníkem. Nejspíš na ni nikdy nezapomene. Raději sklopila hlavu a postoupila do místnosti. Lina se držela za ní.
Josie si přendala koš do druhé ruky. Byl těžký, obsahoval celý jejich majetek.

​„Prosím, dámy, posaďte se,” vyzval je šerif a ukázal jim lavici u zdi. Usedly a Josie hned vytáhla z koše Ruby. Holčička se dožadovala jídla, ale Lina si zuřivě mačkala v klíně zpocené dlaně a očividně nebyla schopná souvislé myšlenky.
„Pane, mohla by moje sestra nakrmit své dítě? Někde v ústraní…” hlas měla jako struhadlo. Bála se.
Jako by za poslední měsíc cítila něco jiného než strach… Tedy kromě vzteku.

Důstojný muž s hvězdou, který je přivedl, se poškrábal za uchem.
„Inu… soukromí tu máme, ale…”
„Není náročná!” vyhrkla Josie.
„Tak pojďte se mnou.”

Josie vytáhla Linu na nohy a postrčila ji za šerifem. Ten je zavedl do vedlejší místnosti. Do místnosti se dvěma celami, oddělenými mřížemi.
Josie zalapala po dechu, ale rychle se vzpamatovala. Bylo tu prázdno a úzkostlivě čisto.
Zástupce šerifa projevil pohotovost, když bez požádání přinesl Lině z kanceláře židli, aby se mohla posadit.

Josie stiskla sestře rameno.
„Jen klid,” šeptla a pak se s šerifem a  jeho zástupcem vrátila do přední místnosti.
Opět způsobně usedla na lavici u zdi. Šerif si odkašlal.
„Asi před hodinou byl na chodníku u nájemní stáje zastřelen muž. Svědkové tvrdí, že jste u toho byli vy tři.”
Josie vzdychla.

„Davy, piš,” požádal šerif pomocníka a ten usedl za stůl. Starší strážce zákona se pohodlně opřel vedle dveří a založil si ruce na hrudi.
„Tak se na to podíváme. Nejprve vás požádám, abyste se představili. I ty, Colte, je to do záznamu.”
Muž se stříbrnýma očima smířeně kývl a začal: „Jmenuju se Colt McDowel. Právě jsem přivedl karavanu z Milwaukee.”
Šerif kývl na Josii. Ta se nejprve zhluboka nadechla: „Mé jméno je Josie Evansová. Cestuju na západ se svou sestrou. Ona ovdověla a já přišla o práci. Tak jsme se rozhodly zkusit štěstí jinde. Chci si otevřít restauraci.”

Colt na ni po očku pohlédl. Seděla na krajíčku a ruce měla volně složené v klíně. Tvářila se nervózně, ale snažila se zachovat klid.
Šerif byl s odpověďmi spokojen a rozhodl se položit další otázku.
„Co se to k čertu stalo?!”

Colt pokrčil rameny: „Vyšel jsem ze stájí jako poslední. Všichni spěchali do baru a do hotelu… Já se zapovídal se stájníkem.
Na ulici jsem uslyšel ženský křik a pláč. Rozhlížel jsem se, co se děje, ale to už ke mně spěchala tady slečna Evansová a prosila mě, abych pomohl její sestře.

Varoval jsem toho bastarda, ať tu ženu pustí, ale on vytáhl svou zbraň.
Slečna Evansová na něj zakřičela, ať nechá její sestru jít. Vystřelil jsem do vzduchu.
On vystřelil na mě. Minul. Já vystřelil a trefil jsem ho.”

„Takhle to bylo, slečno Evansová?” obrátil se šerif na dívku.
Ta na něj zírala obrovskýma vyplašenýma očima. Šerifovi jí bylo líto. Muselo ji to rozrušit. Jakýsi pobuda se pokouší unést její sestru uprostřed města a za bílého dne.

„Já… já… byla jsem tak zmatená. Promiňte! Vím jen, že padly tři výstřely. Na ty rány nikdy nezapomenu. Jeden šel do vzduchu, vyplašil holuby. Druhý zvířil prach jen na pár kroků ode mě a ten třetí…” Josie si zakryla obličej rukama.
„Promiňte,” vzlykla, „ten pohled budu mít ještě dlouho před očima.”
Šerif soucitně pokýval hlavou, ale neubránil se otázce: „Svědkové vypověděli, že jste vystřelila vy.”
Josie zvedla hlavu a v jejích očích zasvítila vzdorná jiskra: „Svědkové? Nikdo jiný než tady pan… pan…” pohodila rukou směrem k cizinci.
„Colt,” poradil jí sám.

Kývla, ale nespouštěla oči ze strážce zákona: „Nikdo jiný, než pan Colt tam nebyl. Pokud ano, cožpak by nějaký občan vašeho slušného městečka mohl nechat v nesnázích ženu, kterou jakýsi surovec vláčí po ulici?”
Šerif se zamračil. Ta poznámka byla trefná. Nicméně chápal i místní. Kvůli nějaké cizí ženské se přece nezapletou do potíží.
„Otázka zní ale jasně: Střílela jste vy?”
Josie na vteřinu pohlédla stranou, ale rychle zvedla obličej: „Nemám zbraň. Ale kdybych měla, zastřelila bych toho bídáka sama.”
„Colte?”

Šedooký cizinec zvedl ruce: „Všechno jsem řekl.”
Starší muž se odlepil od stěny a nakoukl do místnosti s celami: „Madam? Jste připravená?”
Josie zabolel žaludek. Snad sestra pochopila, o co jde.

Šerifův pomocník dopsal a nyní se ohlédl, jestli přichází třetí zúčastněná.
Lina těkala vyděšenýma očima z jednoho na druhého. Dítě, velmi drobné a křehké, nesla zavinuté v náručí. Spalo.
Josie jí udělala na lavici místo, čímž se dostala nepříjemně blízko k panu Coltovi. Moc se jí to nelíbilo, ale věděla, že sestra by se tam určitě neposadila. A stát dlouho nevydrží.

Lina opatrně usedla.
„Madam?” oslovil ji jemným hlasem šerif.
Lina zvedla hlavu, jako by ji uhodil.
„Představte se prosím, do záznamu.”
„Já… já…” polkla a obrátila se o pomoc k Josii.

Zrzka jí stiskla ruku a jemně kývla. Colt si obě prohlížel. Vypadaly vystrašeně, ale ne tou potyčkou venku. Nebyla tu žádná hysterie, spíš dlouho trvající úzkost.

Světlovláska nakonec se sklopenou hlavou rychle odhrkala: „Jsem Lina Brownová. Vdova.”
„Dobře, paní Brownová. A teď nám, prosím, povězte, co se to stalo.”
Nepatrně kývla a pak se rozpovídala. Mluvila tiše a rychle, se sklopenou hlavou. Davy sotva stíhal psát. Šerif se musel naklonit blíž, aby jí vůbec rozuměl.

„On - on mě našel v dostavníkové stanici. Ruby spala v košíku. Čekala jsem na Josie. Popadl mě a táhnul ke stájím. Říkal, že tam má koně. Volala jsem na Josii… Pak tam byl najednou tenhle pán,” nepatrně pohnula rukou směrem ke Coltovi, „a střílelo se. Já se bála, že trefí Josie, tak jsem s ním trhla a pak už jen vím, že ležel na chodníku a ta rudá skvrna… Já… já děkuju, tady,” opět naznačila drobným gestem směr ke Coltovi.
„Vaše sestra tedy nestřílela?”
Lina zuřivě zakroutila hlavou.
„A ten hmmm… surovec, vystřelil první?”
Lina sklopila hlavu ještě níž: „Nevím!” Rozplakala se.

Josie jí stiskla ruku.
„Nezlobte se, madam, ale aspoň mi řekněte, kolik výstřelů padlo.”
„Já…. já...“ Lina zavřela oči a chvíli mlčela. Jako by se snažila, ač nerada, si tu scénu přehrát.
„Napřed do vzduchu.”
Dýchala zrychleně.
„Pak vytáhl zbraň.”
„Kdo?”
„No ten… ten…”
„Ten surovec?”
„Hm. Vystřelil. Cukla jsem sebou. Spadla jsem.”
„A pak?”
„Pak tenhle pán.”
„Jste si jistá?”

Lina na okamžik zvedla oči. Colt si všiml, že je rámují temné kruhy z vyčerpání. A byla nezdravě bledá.
„Ano, pane,” hlesla blondýnka, křehká jako papírová skládačka.
„Tak jo. Davy, dej jim to podepsat.”
„Co bude dál, pane?” odvážila se zeptat Josie.
„Pohřeb.”

Lina se zajíkla a křečovitě se chytla Josiiny ruky. Šerif si toho všiml a omluvil se. Pak pokračoval: „Ten cizinec se vás pokusil unést a kromě toho zastřelit tady Colta. To je jasná obrana a sebeobrana. Necháme to být.”

Josie spadl ze srdce obrovský balvan. McDowel ji z celého vyprávění prakticky vynechal a ona by si velmi vyčítala, kdyby kvůli ní měl potíže.
„Ale dámy, buďte opatrné. Cestovat takhle osaměle je docela nezodpovědné, nemyslíte?”

Lina pokorně sklopila hlavu, ale Josii opět zajiskřil v očích vzdor: „Jenže my nikoho nemáme.”
Šerif pokrčil rameny: „Tak si najměte průvodce. Co Colte? Právě jsi skončil. Jsi volný, ne?”
Colt pohlédl na dívky a měl pocit, že světlovláska se snad ještě víc schoulila a zrzka Josie, skrývá podráždění. Pousmál se. Pokud je blondýnka opravdu vdova, tak by se nedivil, kdyby jejímu manželovi pomohla do hrobu právě Josie.

Zachytil její pohled a poznamenal: „Budu U Koně. Jestli si mě nikdo nenajme, vyrazím pozítří zpátky na východ.”
Pak se rozloučil se šerifem a Davym a odešel. Neohlížel se.
 
Josie nemohla uvěřit, že proklouzly tak lehce. Ale není času nazbyt. Měly by vyrazit dřív, než si to případně šerif rozmyslí - a než si je tu zapamatuje moc lidí. Ve spěchu nakupovala zásoby a tábornické potřeby a Lina se ze všech sil snažila držet s ní krok.
Nakonec došly k nájemní stáji a se zklamáním zjistily, že dvoukolka, na kterou se Josie dívala před tím, než došlo k potížím, je už prodaná. Koupil prý ji jeden z té bandy, kterou přivedl pan McDowel. Stájník jim byl schopen nabídnout jen jakousi rozvrzanou káru.
Josie potají klela jak pohan, ale nezbylo jí, než povoz koupit. Přivedla k němu jednu houževnatou mulu a začala nakládat věci.

Z hlavy jí však nešla závažná otázka.
Má najmout McDowela, aby je doprovodil? Nebo raději ne?
V průběhu posledních čtrnácti dní se spoléhala jen na sebe, ale teď se dostávaly na nebezpečné území, které vůbec neznala. Zdálo se jí, že tu platí jiné zákony než na východě, nebo to tak aspoň vypadalo. Divočina ji děsila. A měly jí před sebou pořádný kus, než se dostanou do cíle.

Přestala nakládat jídlo a vzdychla.
Když je našli i tady v tom zapadákově, bylo by jen rozumné pořídit si konečně pistoli. Stačil by i derringer, ale kolt by byl lepší.
Kolt… zamračila se a pak vyprskla smíchem. Kolt nebo Colt?

„Tak dobře,” šeptla si pro sebe, „možná, že lepší než mít zbraň, je najmout chlapa, který to s ní umí.”
S funěním naložila desetikilový pytel mouky, pak stejný s bramborami a za ním plechovky hovězího masa. Přitom si probírala v hlavě všechny aspekty nového plánu. Počítala, kolik mu může nabídnout a uvažovala, zda je to rozumné.

Nakonec urovnala deky a pomohla do vozu sestře s dítětem.
Pan Colt McDowel o nich nic neví. A když to tak zůstane, bude všechno v pořádku. A i když to bylo k vzteku, počítala, že jeho přítomnost odradí i pobudy, kteří nemají s jejich minulostí nic společného. A to se taky hodí. Lina potřebuje klid, aby se vzpamatovala.

​„Hned jsem zpátky, Linie. Nikam nechoď.”
Lina jen pokývla hlavou a schoulila se i s dítětem pod plachtu, kterou náklad přikryly. Bylo pod ní teplo a přítmí, a poskytovala iluzi bezpečného útočiště.