​U Koně byla putyka.
Josie si s despektem prohlížela vývěsní štít a ještě jednou zaváhala. Je dobrý nápad najmout si někoho, kdo se ubytoval tady? Zevnitř se i teď, po poledni, linuly dosti nelahodící tóny klavíru a halas. Taky třesk skla a bouchání džbánků o prkna stolů.

Pak si ale dodala odvahu. Třeba si lepší bydlení nemůže dovolit. To jí vylepšuje šance. Peníze snad neodmítne.
Vkročila do lokálu. Protáhla se kolem stěny a zastavila u baru. Podnapilých zpěváků si nevšímala. Bylo tu šero a trochu nadýmeno, a tak ve svých hnědě kostkovaných šatech nebudila příliš pozornosti.

„Promiňte, pane,” oslovila barmana.
„Vteřinku, holka.” Chlap odspěchal s náručí piv.

Josie zůstala stát u baru a tiše se rozhlížela. Šenk měl nízký strop a velké stoly z dlouhých desek. Bylo tu celkem plno, ale při bližším pohledu se zdálo, že většina lidí patří k jedné skupině. Nejspíš jsou to ti, které pan Colt právě přivedl.
Před mnoha z nich stály talíře plné jídla a zdálo se, že jsou všichni v pořádku. Na to, že putovali až… odkud že? Ach ano, z Milwaukee.
Barman se vrátil a kývl na ni bradou, zatímco roztáčel další rundu.

„Tihle jsou z Milwaukee?” zeptala se v náhlém popudu.
„Jo.”
„Přivedl je pan Colt McDowel?”
Barman kývl a vzal další sklenici.
„Znáte ho dobře?”
„Jak se to vezme. Ale jo, za ty roky už snad jo. Proč?”
„Já… hledám ho. Řekl byste o něm, že je to čestný člověk?”
Barman se zasmál: „Ne. To bych nikdy neřek´.” Popadl do hrsti pět půllitrů a do druhé taky.

V Josie zatrnulo. Ještěže se zeptala!

Barman rozdal piva a pro jistotu je hned zkasíroval. Vracel se s novými objednávkami a při pohledu na zaraženou dívku se rozchechtal: „Ty vypadáš, holka! Ale je to tak. Že je čestný člověk, to bych o něm vážně nikdy neřek´.”
Josie zvedla bradu: „A co byste mi tedy o něm řekl?”
„Já bych řek´, že je to dobrej chlap.”
„Cože?” dětinský vtip Josie podráždil.
„No jo, jak říkám. Je fér. Je na něj spoleh. To mi stačí. Nezajímá mě, jestli je čestný člověk.”

Josie se zašklebila. Než ale barman oběhl lokál, spolkla nevrlost a uvědomila si, že to, že má pověst spolehlivého chlapíka, je vlastně dobře. Hodlá s ním uzavřít obchod, ne manželství! Kdyby se tedy chystala vůbec kdy nějaké uzavřít.

„A kde ho najdu?” zeptala se pobaveného barmana.
Ukázal palcem dozadu, do chodby. „Nahoru po schodech, třetí dveře. Ale asi spí.”
Josie se ušklíbla. V takovém kraválu spát? A v poledne? Na tenhle fórek nenaletí. Nicméně poděkovala a vydala se k naznačeným dveřím.
„Šťastnej chlap. Nechceš mě zejtra přijít probudit taky?” křikl za ní přes celý sál.

Protočila panenky a zatřásla hlavou.
Barman se chechtal a Josie vyběhla schody.
Nahoře se táhla chodba dozadu do dvora, dál od nálevny. Bylo tu mnohem tišeji.

Josie napočítala třetí dveře a zastavila se.
Je to vůbec dobrý nápad? Ještě se může sebrat a odejít.
Kousla se do rtu. Tak jo, je to šílený nápad. Strašná blbost a úplně zoufalý plán!

Nadechla se a zaklepala. Silně, aby si to už nemohla rozmyslet.
Chvíli to trvalo, ale po sérii podivných dutých zvuků se dveře pootevřely.
Josie s hrůzou sledovala lesklou hlaveň pistole.

„Zdravím. Ehm… nečekala jsem, že se s touhle věcí dnes setkám ještě jednou.”
Hlaveň okamžitě zmizela a dveře se otevřely dokořán.

Zvláštní, pan Colt zřejmě považoval za nutné tasit zbraň, ale už ne se obléct.
Měl spodky, nic jiného. Zbytek oblečení se válel v jedné velké kupě na zemi vedle dveří a postel byla rozestlaná.
Josie překvapeně zírala na široký hrudník s několika jizvami a porostem chlupů. Najednou vůbec netušila, co chtěla říct.
Rozpačitě sklopila oči k zemi. Ovšem pohled na jeho bosá chodidla byl jaksi podivně zneklidňující. Možná dokonce víc než…
Polkla a rozhodně mu upřela zrak do tváře.
Dlaní si protřel oči a zakryl zívnutí.

„Pane McDowele… hmm… dlouho jsem o tom přemýšlela a… chci vás najmout.”
Colt kývl a opět zívnul. Během cesty spal málo a byl stále ve střehu. Těšil se, že si teď pár dní odpočine. Plánoval prospat odpoledne a pak zajít na večeři. Na což by mohl navázat další dávkou posilujícího spánku.

Chvíli mu to moc nemyslelo. Když zjistil, že nehrozí nebezpečí, jeho mozek opět vypnul.
Nakonec ale potřásl hlavou a poodstoupil ode dveří. Pokynul návštěvnici rukou a svůj revolver hodil na polštář.
Josie nejistě překročila práh. Rukama se držela za lokty a zkřížené paže tiskla k žaludku. Co tu vlastně dělá?

„Co přesně chcete?” posadil se na postel a sledoval, jak se bezděčně usmála.
Trochu hořce, pravda, ale docela jí to slušelo. Jen kdyby neměla pořád takovou tíseň v očích.
Colt si ji prohlížel a ani se nesnažil to skrývat. Obnošené šaty fádní barvy halily štíhlou postavu. Živůtek měly vypasovaný, a na těch správných místech skoro přeplněný. Zjevně trochu povyrostla od doby, kdy si je pořídila. Knoflíčky ale byly cudně pozapínané až ke krku.
Proč tohle stvoření dnes ráno málem zastřelilo chlapa? Vypadala přece tak spořádaně. Její vážné oči měly barvu silného čaje a jemné rty se trochu třásly.

Ale před šerifem sehrála pěkné divadlo. Copak se od ní dá čekat dál? A před kým utíká?
Colt si nedělal iluze. To co se dnes stalo před stájemi, bylo jen pokračováním něčeho, co Josie a její sestru trápí už nějakou dobu. Byly vyděšené, rozhněvané, ale svým způsobem taky smířené. Nebyl to náhodný incident. To by se chovaly jinak.
Shrnula si vlasy za ucho a snad nevědomky skousla ret. Colt se přistihl, že na něj zírá jako uhranutý a jeho tělo živě reaguje.
Vzdychl a přešel k oknu. Odhrnul závěs, a aby se zaměstnal, vykoukl na dvůr.

„Říkal jste, že doprovázíte lidi na cestách. Staráte se taky o jejich bezpečí?”
Ohlédl se: „Ovšem.”
„Chráníte je před dravci i bandity?”
Přisvědčil.
„Pak vás chci najmout.”
Colt zůstával u okna. „Kam putujete?”
„To vám řeknu, až se dohodneme.”
Zatřásl hlavou. „Musím to vědět - ovlivňuje to cenu.”

Zamračila se a ramena jí klesla. Po chvilce uvažování se zeptala: „A kolik si berete za doprovod na cestě z Milwaukee?”
„To záleží…”
„Na čem?”
„Na počtu lidí, samozřejmě. A na skladbě. Když cestují děti, bývá to složitější.”
„Ach tak…” Josie váhala. „A kolik by stály dvě ženy a kojenec?”
„Z Milwaukee sem?”
Kývla.

„Hmm… dva tisíce tři sta.”
„Proboha!” Josie nechápala, proč si někdo, kdo za své služby inkasuje tolik, vybere k bydlení takovouhle putyku. To je tak spořivý, nebo co?
Colt pokrčil rameny.
„Dobře. Cesta z Milwaukee trvá měsíc? Dva?”
„Spíš tři. Když jde všechno dobře, tak asi sedmdesát dní.”
Josie těžce vzdychla a rychle počítala. „Chci, abyste nás chránil čtrnáct dní, bez ohledu na to, kam pojedeme.”

Usmál se.
„Čtrnáct dní nejsou tři měsíce… a nejspíš nebudeme celou dobu cestovat. Vlastně to bude pro vás odpočinek… A nabízím vám za to tři sta dolarů.”
Vyprskl smíchy.
„Nemůžu víc.”
„Dámo, s někým, komu se potíže táhnou za patama jako vám, bych za míň jak půl tisíce ani nevystrčil nos z pokoje.”
Zvedla bradu.
„No uznejte!”
„Dobře, nabízím tři sta padesát. Ale žádné zbytečné otázky.”
„Musím vědět, co mě čeká.”
„Vaše práce,” odsekla. „Budete chránit dvě ženy a jedno dítě. To snad zvládnete, ne?”

Odfrknul si: „Zvládnu toho dost, ale zadarmo se zastřelit nenechám.”
„Hostinský říkal, že jste spolehlivý chlap. Nabízím tři sta šedesát. Ale ani o chlup víc.”
„Copak jsem nějaká laciná - “
Josie si hněvivě založila ruce v bok.
Zasmál se a ustoupil: „Tak abyste neřekla, pojedu s váma. Za čtyři sta padesát.”

Josie se rozehřívala. Nemohla mu dát tolik. Už takhle je bude stát víc, než doufala. Ale snad si vykoupí aspoň čtrnáct dní klidu a využijí ten čas k tomu, aby konečně spálily mosty.
„To mi radši prodejte za dvacku ten váš kvér.”
Pobouřeně odfrknul: „Tuhle věc, dámo, nedám z ruky.”
„Aha! Tak přestaňte počítat a koukejte nám pomoct.”
„Dobrá, dobrá… za čtyři sta dvacet. Nebuďte držgrešle! I já musím z něčeho žít. Krmím deset hladovejch krků.”

S otevřenou pusou na něj chvíli zírala. Tenhle chlap má někde rodinu? Deset dětí?
Pak se vítězně zašklebil a ona zlostně vykřikla: „Lháři!" Otočila se ke dveřím a přes rameno prskla: „A to jsem vám chtěla nabídnout rovných čtyři sta.”
Colt udělal pár kroků a chytil ji za paži. Prudce se otočila a vyškubla se mu. Tváře jí hořely a v očích měla čertovské plamínky. Bavil se - a těšilo ho, že na chvilku ztratila ten uštvaný výraz.
„Ale no tak… Snad se tolik nestalo. Koukněte, ať neřeknete, že jsem nelida… Co takhle čtyři sta - a řeknete mi, o co tady jde.”
„Řeknu vám, co potřebujete vědět. Ani slovo navíc.”

„Tak jo, poslední nabídka - jinak si jděte, za kým chcete. Tři sta devadesát, informace, které nutně potřebuju - a odškodné.”
„Odškodné?” Josie byla ve střehu, přesto v duchu jásala. Tři sta devadesát je dost slušná cena.
„No jo,” rozhodil rukama jako neviňátko. „Mám jít se svou kůží na trh, a ještě tak levně… tak požaduju odškodné.”
Josie se zamračila a couvla ke dveřím. „A co by to mělo být?”

Lišácky přimhouřil oči a předstíral, že přemýšlí.
„Co takhle pusa, hmm?”
„Zbláznil jste se?” Josie vážně dostala strach.
Pokrčil rameny: „Jedna pusa… nestojí vám za deset dolarů?”
Josie přemýšlela. „Jen pusa a nic víc?”
Kývl a naklonil hlavu ke straně.
„A žádné otázky?”
„Žádné zbytečné, dotěrné otázky.”

Josie si opět skousla ret. Pusa za deset dolarů? Je to trochu důvěrnější než potřesení rukou…
Ale Lina s Ruby budou v bezpečí. Aspoň čtrnáct dní. Do té doby něco vymyslí a taky by se mohly usadit.
Obezřetně si McDowela prohlížela. Jeho stříbrné oči svítily pobavením a úzká, čerstvě oholená tvář vůbec nevypadala odpudivě. Voněl mýdlem. Asi si dal koupel.

Závistivě se dotkla vlastních vlasů. Tak ráda by se taky pořádně umyla, beze spěchu a v teplé vodě… Doufala, že se dnes ubytují v hotelu a tento luxus si dopřejí. Jenže musí dál.
S Coltem McDowelem, nebo bez něj. Ale jeho revolver by vážně potřebovaly.

Sklouzla pohledem k jeho ústům. Líbání je trochu trapné, ale dá se přežít, jak už dávno věděla. To zvládne.
Colt pobaveně sledoval, jak si ho prohlíží jako klubko zmijí. To si ji nikdy nikdo nedobíral? Tomu se dalo jen těžko věřit. Její přednosti musejí přitahovat chlapy jako květina včely. Přesto vypadala úplně vážná a nervózní.
Pomalu se usmál a Josie zaváhala. Polilo ji horko a uvažovala proč.

„Tak platí,” vyhrkla. „Žádné otázky a čtrnáct dní vaší ochrany za tři sta devadesát dolarů, splatných na konci té doby.”
„A odškodné.”
Neochotně souhlasila.

Colt kývl a napřáhl ruku.
Josie mu pevně stiskla dlaň a pokusila se vydržet přímý pohled do očí. Nakonec sklopila zrak. Tváře jí hořely a úžil se jí dech. Pustil ji a ona prudce couvla. Dlaň sevřela v pěst, aby se zbavila tepla a jemného mravenčení. Co to bylo?

​Cestou ke dveřím málem zakopla o vlastní sukni a ještě ve spěchu hlesla přes rameno: „Vyrážíme za hodinu.”