Josie a kolt 3

​Vyrazili, ale za hodinu to nebylo.
Když Colt přišel k vozíku, ze všeho nejdřív prohlédl zásoby a trochu je přerovnal. Pak se zeptal, kam vlastně pojedou.

Josie mu prozradila, že mají namířeno do Berrytownu, městečka, kam prý čerstvé noviny dorazí jednou za měsíc.

Takovou díru přesně potřebovaly. Berrytown přes svou odlehlost nebyl úplně malý a obklopovaly ho ranče, zemědělské usedlosti a jeden diamantový důl. Zdálo se, že je to dobré místo pro malou restauraci a dvě ženy, které chtějí zapomenout na minulost.
Colt přikývl a pak se zeptal, jestli mají nějaké nářadí, kdyby té káře upadlo kolo. Josie se kousla do rtu. Na to nepomyslela.

Jejich nový průvodce se vyptal ještě na pár drobností a pak se rozhodl, že pro ně raději zajde do města sám.

Jen co se vzdálil, popadla Lina Josie za ruku a vyděšeně se vyptávala, co to má znamenat. Josie se taky bála, ale nehodlala se sestře svěřovat a ještě víc ji strašit. Pohodila rameny a snažila se jí dodat odvahu: „Nic o nás neví a na nic se nebude ptát. Je to součástí dohody.”
„Jaké dohody, proboha?!”

„Naší. Zaplatila jsem mu za ochranu. Aspoň na čas. Až budeme v Berrytownu, všechno se uklidní. Do té doby se nám může hodit. Uvažuj přece - už teď je jasné, že má s tímhle způsobem cestování mnohem víc zkušeností než my. Já tedy nehodlám umřít někde v prérii, když už jsem se dostala tak daleko. Ty snad jo? A mysli na Ruby.”
„Právě, že myslím! Je to chlap. Nemůžeme mu věřit!”
„Bohužel musíme. Samy bychom to nezvládly. Tohle nebude jízda dostavníkem.”
A tak vyjeli. Lina se s obezřetným výrazem schoulila vzadu na káře a nepřestávala Colta sledovat, jako by byl chřestýš.
 
Večerní červánky je zastihly daleko za městem. Kolem dokola byla jen tráva a sem tam keř. Poslední usedlost minuli asi před dvěma hodinami a nyní je pohltila prérie.
Ptáci pomalu končili večerní koncert, nahrazováni neodbytným cvrkáním a bzučením hmyzu.

Nastal čas připravit se na noc.
Colt našel místo stranou od cesty, kryté mírnou terénní vlnou.
Odsedlal koně a pustil ho na pastvu a pak přešel k Josie, která zrovna vypřahala.
„Dodělám to tu. Běžte radši nasbírat nějaké chrastí na oheň než bude tma.”
Josie si odhrnula vlasy z obličeje a snažila se nevypadat příliš vděčně. Přesto se jí ulevilo. Sbírat dřevo bylo o dost jednodušší, než vypřahat mulu a vyskládávat zásoby.

„Pozor na hady.”
Trochu se otřásla, ale kývla.
Když se vrátila s náručí drobných větviček, měl už Colt připravené ohniště a právě stavěl jednoduchý přístřešek. Přes zadní část dvoukolky přehodil plachtu a zatížil ji dole kameny, aby se napnula.

Josie složila náklad a vydala se pro další.
Colt mezitím rozdělal oheň, dal vařit vodu a pak se taky vydal pro topivo. Vyschlé drobné větvičky nevydržely hořet dlouho.

Ze slunce zbyl jen tenký rudý proužek na obzoru a fialové nebe temnělo. Josie se ohlédla a zvedla několik křehkých proutků. Kousek od ní se pohyboval tichý, vysoký stín.
Kdyby nevěděla, že tam je, možná by si ho ani nevšimla.

Posbírala ještě nějaké klacíky, ale musela už napínat oči a stejně neviděla skoro nic. Nechala toho a počkala, až k ní McDowel dojde. Chtěla mu něco říct.
„Kdyby vás napadlo, že nás okradete a zmizíte,” začala bez úvodu, „tak věřte, že by to byla pěkná pitomost.”
Colt nic neříkal.
„Žádné peníze u sebe nemáme. Všechno je v bance. Až nás budete opouštět, podepíšeme vám šek. Bez něj nedostanete ani cent.”
„Rozumím,” řekl, protože nějaká odpověď se čekala. Nemínil jí prozradit, že ví, že jsou na útěku a jediné peníze, které mají, jsou ukryté v plechovce s kafem.

Josie stroze přikývla a pak se odvrátila. Cítila, jak na ni doléhá únava a zodpovědnost. Chtělo se jí z toho všeho brečet, ale pevně stiskla rty a vykročila k tábořišti.

Snědli chleba a čerstvou zeleninu, kterou se jim odpoledne podařilo ve městě koupit. Čas pro konzervy ještě přijde. Jídlo zapili černým čajem a Josie v záři posledních plamínků ustlala v přístřešku pod vozem.

Ráno si opět uvařili čaj a snědli zbytek chleba. Večer už budou muset vařit, takže by se hodilo najít místo, kde rostou nějaké stromy, aby měli dostatek topiva.
Lině také docházela zásoba plenek pro Ruby. Brzy budou potřebovat vodu, aby mohla ty použité vyprat a zase usušit.

Když tyto požadavky Josie Coltovi přednesla, zamyslel se a pak chvíli cosi čmáral prstem do písku. Nakonec zvedl hlavu a řekl: „Pokud dnes pohneme kostrou, můžem dorazit k jednomu kaňonu. Sestup je ale dost hnusný, takže bych tam rád byl ještě za světla. Je tam hájek a potok. Ale uvidíme, kolik v něm bude v tomhle ročním období vody. Asi žádná sláva.”

„Co myslíte tím pohnout kostrou?” ptala se znepokojeně Josie.
„Žádné přestávky během dne. Ale pak si můžeme během zítřka odpočinout v tom údolí…”
Lina lapla po dechu, ale Josie jí stiskla rameno.
„Dobře. Dokážeme to.”
 
Slunce pálilo jako by se rozhodlo jim pochod co nejvíc znepříjemnit.
Josie nenápadně zakroužila rameny, aby si je uvolnila. Všechno ji bolelo. Jak na tom musí být Lina? Ohlédla se. Její sestra měla zavřené oči a zdálo se, že se pokouší spát. Temné kruhy pod očima se jí ještě prohloubily. Poslední tři týdny jsou jako procházka peklem. Ale až za nimi zapadne jeho brána, už se tam nikdy nevrátí. A Josie nikomu nedovolí, aby Linu odtáhl zpátky. Už ne!

Koukla stranou, na pana Colta McDowela, který se klátil ve svém sedle. Taky vypadal, že spí, ale už několikrát živě zareagoval na nějaký nenadálý zvuk, takže věděla, že je ve střehu. Povzdychla a opět se zahleděla na cestu.

Když se stíny dloužily, pletla už i mula nohama. Josie vnímala jen své nejbližší okolí a tak ji skoro překvapilo, když na ni McDowel zavolal, ať zastaví.

Zvedla hlavu a musela se usmát. Dokázali to.
Pár kroků od nich končila země a prudký svah porůstalo houští.
Vzápětí její nadšení ochladlo. To když seskočila z vozu a dobelhala se k okraji srázu.
Proboha! Tudy přece nemohou projít!

McDowel se zastavil vedle ní. „Káru tam nedostaneme. Všechno potřebné naložíme na zvířata a na vlastní hřbety.”
„Jak je to hluboko?”
„Ani ne…” zabrblal neurčitě a už se začal rozhlížet po nejvhodnějším místě k sestupu.
„Našel jsem cestu,” oznámil Josii, když se vrátil. „Ale je úzká a prudká. Zvládnete mulu?”
Josie neměla na výběr. Přisvědčila a pak se oba mimoděk zahleděli na blížící se Linu.

„Nevypadá moc dobře…” poznamenal McDowel.
Josie chtě nechtě souhlasila.
„Raději by neměla nic nést. Vezmu to dítě a vy povedete mulu. Můj kůň půjde za mnou sám.”
„To nepřipustí,” poznamenala Josie.
„Bude muset. Sama to nezvládne.”
Josie se na něj upřeně zadívala: „A vy ano? Jestli se Ruby něco stane…”
„Budu ji chránit,” prohlásil pevně.
Josie se hořce pousmála: „Jistě, protože jinak vám nezaplatím.”
„Vy jste cynická!” zakroutil hlavou.
Pohodila rameny a seskočila z vozu.

Slunce už stálo nízko, a tak pospíchali. Vybrané věci sbalili a přivázali na záda zvířatům, zbytek nákladu pečlivě přikryli plachtou a vozík schovali v houští.
„Lino, pan McDowel ponese koš.” Josie se snažila oznámit to sestře klidně a rozhodně, ale nejspíš se jí to nepovedlo.
„Ne!”
„Jen klid, Ruby se nic nestane. Čeká nás těžký sestup a ty ji neuneseš.”
„Já mu ji nedám, Josie! Co když jí ublíží!”

Lina měla v očích paniku. Josie ji popadla za paže. Pokoušela se být trpělivá a soucitná. Její sestra si vytrpěla hodně; je pochopitelné, že má strach. Jenže v tuhle chvíli je největším nebezpečím pro Ruby ona sama. „Ponese ji on. Bude to v pořádku.”
„Josie! Já mu ji nedám! Nedostane ji. Prostě…”

Josie sestrou trochu zatřepala: „Jsi unavená a už se ti všechno plete! Brzy bude tma, a čím dřív sestoupíme dolů, tím líp. On ponese Ruby a ty se pokus nespadnout do strže!”
Pak popadla koš se stále ještě spícím nemluvnětem a odnesla ho McDowelovi.
„Doufám, že víte, co děláte,” zasyčela na něj.

Colt viděl, že štíhlá zrzka je už taky skoro na konci sil, proto se ani neurazil. Jen si posunul klobouk trochu z čela a upravil svému koni uzdu, aby se mu nikde nezapletla do křoví.
„Řekněte sestře, ať jde za mnou, aby mohla Ruby celou dobu sledovat. Vy půjdete poslední a povedete mulu. Držte ji u huby a nedovolte jí žádné hlouposti.”

Josie kývla a za chvíli už všichni opatrně sestupovali šikmo ke svahu po úzké pěšině vyšlapané zvěří. Vedla strmě dolů a občas obcházela balvany nebo velké keře.
Josie by ráda sledovala, jak si McDowel vede, ale byla příliš zaujata svým nejbližším okolím. Každý krok bylo potřeba uvážit, a navíc ještě povzbuzovat pokud možno klidným hlasem mulu.
 
Colt už slyšel vodu dole v údolí. Bublala na kamení a už jen ten zvuk byl nesmírně osvěžující. Bezděky zrychlil. Lina se s ním statečně snažila držet krok, aby ani na moment neztratila dceru z dohledu. Naštěstí miminko zřejmě stále spalo.

Na Josie a mulu neviděl a ohlížet se příliš nechtěl, aby nezakopl.
Mezi stromy začal prosvítat potok. V hlubokém údolí valem ubývalo světla a Colt opět zrychlil, neboť svah už nebyl tak strmý. Terén se pomalu rovnal a bylo načase rozhlédnout se po tábořišti.

Na břehu potoka zastavil a pozoroval svého koně. Ten se bezstarostně přiblížil k vodě a začal žíznivě pít. Z toho Colt usoudil, že v okolí nejsou žádné dravé šelmy nebo jiné podezřelé existence. Jeho kůň měl citlivý sluch i čich a Coltovi se už párkrát vyplatilo dát na jeho varovné signály.

Postavil koš na zem a Lina se k němu hned vrhla, jako by dcerušku neviděla nejméně měsíc.
Najednou se ozvalo vyjeknutí, pád a praskot lámaných větviček. Ze svahu se valilo kamení a taky něco většího: Josie.

Po pár metrech zastavila a ozvalo se zakňourání. Mula vyděšeně hýkala, ale zůstala stát na stezce a nepokusila se o bezhlavý útěk.
Colt se rozběhl nahoru.

Ještě by tak scházelo, aby si zlomila nohu! Měl ji nechat jít raději samotnou a pro mulu se pak vrátit…

„Co je vám?” doběhl až ke zkroucené postavě a klekl na zem. Rychle se rozhlížel, zda nehrozí nějaké další nebezpečí.

Josie zadržovala dech a pevně zavřela oči.
„No, tak… co se stalo? A co vás bolí?”
„Vše-všechno,” vydechla přerývaně.
„Záda? Hlava?”
Zakroutila hlavou a zkoušela pomalu dýchat.
„Pomůžu vám vstát.”
„To zvládnu. Jděte pro mulu.”
Colt mrkl na zvíře, stojící trpělivě na stezce.
„Ta mě nepotřebuje. Ale vy jo. Tak pojďte.”

Opatrně podpíral dívku, aby si sedla. Sykala bolestí, ale snažila se.
„Vstanete?”
Josie se o to pokusila, ale zjistila, že na pravou nohu nemůže došlápnout.
Kotníkem jí pokaždé projela ostrá bolest. Colt chvíli pozoroval její trápení a pak ji bez ptaní objal kolem pasu a podepřel.

Vyjekla a pokusila se uskočit. Hloupý pokus. Skončil pekelnou bolestí kotníku a neúspěchem.
„Jen klid…” Colt mluvil tiše a očima už hledal nejschůdnější cestu. „Už jen posledních pár metrů, pak se posadíte.”

Josie upírala pohled přímo k zemi a neříkala nic. Pajdala hlavně na levé, a alespoň sama sobě přiznávala, že je za jeho pomoc vděčná. Chtělo se jí brečet. Byla hrozně unavená, noha a pár dalších oděrek ji hnusně bolely, a k tomu měla dojem, že to nezvládla.
Doklopýtali až k Lině, která je sledovala s hrůzou v očích.

„Sedněte si, zajdu pro mulu.”
Josie neprotestovala. Lina jí pomohla usednout na blízký kámen a chvíli jen pevně držela sestru za ruku. Bála se o ni, ale ve svém současném zbědovaném stavu nebyla schopná vymyslet, co dělat, aby jí pomohla. Napadlo ji, že by jí přinesla alespoň vodu k pití, ale neměla ani hrníček. Většinu zásob a potřeb k táboření totiž nesla mula.

Josie kupodivu pomáhalo i to, že je sestra jednoduše s ní. Nedovedla si představit, co by se s nimi stalo, kdyby tu nebyl McDowel.

Utábořili se a Lina se začala věnovat dcerce. Vybalila ji z mokré plenky a Ruby se rozplakala. Chladný večerní vzduch se jí na nahé pokožce vůbec nelíbil. A taky měla hlad.
Lina ji rychle zavinula a pak se stáhla do tmy stanu, kde, soudě podle mlaskání, dávala malé pít.

Colt vyrobil z mouky a vody malé placičky a nakladl je na kameny kolem ohniště.
„Co se vlastně stalo?” zeptal se při tom Josie.

Smutně vydechla a zdálo se, že přemáhá pláč: „Já, ani moc nevím. Koukala jsem po Lině a přehlédla jsem kořen. Na poslední chvíli jsem se mu chtěla vyhnout a místo toho jsem stoupla asi do nějaké díry. Pak jsem spadla.”
„Co všechno vás bolí? Neteče vám krev?”

Josie zakroutila hlavou: „Jen ta pitomá noha. A taky koleno a loket a asi budu mít modřinu na zádech. Ale nemyslím, že bych krvácela.”
„Ukažte.”

Josie ho chvíli mlčky pozorovala, ale nakonec se sehnula a začala si rozšněrovávat botu.
Počkal, až ji odloží, a pak opatrně uchopil štíhlé chodidlo. Nastavil ho záři plamenů a nespokojeně zasyčel. Kotník byl oteklý a na pohmat horký.
„Vypadá to jen naraženě. Dejte si na to mokrej hadr.”
Zapálil malou olejovou svítilnu a vydal se k řece.

Zpátky byl za chvíli, ale Josii to připadalo skoro jako věčnost. Hrozně se jí chtělo spát a cítila se zahanbená, protože tak moc potřebovala jeho pomoc.

Choval se ohleduplně. Na něco takového nebyla zvyklá. Nicméně by neměla zapomínat, že je to jen proto, že mu za ochranu slíbila peníze. Nebylo by rozumné dělat si o něm nějaké iluze.

Opět se k ní sklonil a jemnými pohyby omotal kolem její zraněné nohy namočený šátek. Studilo to - a přinášelo úlevu. Neubránila se tichému vzdychnutí. Už jen ten pocit, že se o ni někdo stará, pomáhal. A o tom proč to dělá, teď chvíli nebude přemýšlet.

Vzápětí si vzpomněl na placky kolem ohniště a obrátil je. Právě včas. Některé už začínaly hnědnout trochu moc.

„Ještě vám to jednou namočím, než půjdete spát.”
Váhavě a s nechtěným pocitem vděčnosti přijala nově namočený šátek.

„Děkuji,” zašeptala, jako by se vyznávala z nějakého hříchu, „je mi to tak líto!”
Zvedl hlavu a pokusil se jí podívat do očí. Byla moc velká tma. Stejně by nejspíš nepochopil, proč se omlouvá. „Za to přece nemůžete,” konejšil ji a překvapivě se zdálo, že to opravdu pomohlo. Tiše si povzdychla a cudně stáhla sukni co nejníž.

Pousmál se a vstal: „Ráno uvidíme víc. Dobrou.”
„Dobrou noc, pane McDowele,” hlesla, aby neprobudila Ruby.
„Colte stačí,” opravil ji stejně tiše.
​
Chvíli bylo ticho, jako by zvažovala, zda to může přijmout.
Nakonec zašeptala: „Tak dobrou noc, Colte. A ještě jednou díky.”
„Za málo.”
Pak odešel ke svému místu a zabalil se do deky.