Stromy, vzdálené od cesty dál než pár metrů, se ztrácely v mlze.
Nebo je možná viděla tak rozmazaně kvůli slzám.
Nejspíš obojí.
Kočí jel pomalu, ale i tak každé cinknutí podkovy unášelo Madelyn dál na sever. Pryč od lásky a štěstí.
Prosluněné dny plné vůně růží už byly minulostí, a tajně doručované vzkazy macecha spálila. Madelyn věděla, že ji nikdy neměla ráda, bylo to vzájemné, ale něco tak odporného nečekala ani od ní.
Otřela si oči a tiše se vysmrkala. Sice tu nebyl nikdo, kdo by zkritizoval její pláčem opuchlou tvář, ale už dávno se naučila, že pravá dáma vždy drží své city na uzdě. Nebude lkát a lomit rukama jako nějaká trhovkyně, nikomu by tím neprospěla. Místo toho najde způsob, jak dosáhnout štěstí a vypálit té nepřející čarodějnici rybník.
Koně vytrvale klusali směrem na Newcastle a Madelyn se opřela o polstrování.
Nemyslela na strýčka z matčiny strany, ke kterému ji macecha za trest poslala, ale vrátila se ve vzpomínkách ke dni, kdy se seznámila s Georgem.
Bylo jaro, všechno kvetlo a šlechta se teprve sjížděla do města. Sezóna měla pomalu začít. Zatím tu bylo poměrně málo zajímavých lidí, a těch pár večírků či odpoledních recitálů přitáhlo skoro všechny.
A na jednom z nich George poprvé uviděla. Přišel se skupinou přátel a jeho bezstarostný úsměv přivábil pohledy mnoha dívek. Ten večer hodně tančil. Byl elegantní, příjemný společník a tolik mu to slušelo! Kaštanové vlasy měl pečlivě sčesané z čela, tvář hladce oholenou a sako i kalhoty podle poslední módy. Madelyn zachytila jeho pohled, když na chvíli odpočíval u stolů s občerstvením. Když se na ni podíval podruhé, slabě se usmála.
Pak ji našla Lilian a rozhodla, že je čas jet domů.
O týden později se viděli zase. Tentokrát nepromeškal příležitost a požádal ji o tanec. Když kroužili po parketu, Madelyn se štěstím motala hlava. Nehovořili a ona byla docela ráda, protože se příliš bála, že by plácla nějakou hloupost a úplně se před ním znemožnila. Druhý den jí však poslal květiny.
Do města přicházelo léto a Madelyn prožívala svou první lásku. Každé setkání, pohled či podání ruky měly skrytý význam. Navzájem si posílali vzkazy, jakoby náhodou se setkávali v parku.
Madelyn věděla, že Lilian George nemá ráda, a tak si dávala dobrý pozor, aby macecha nepřišla na to, že se jejich vztah rozvíjí. Stejně to nějak zjistila.
Kočár cuknul a Madelyn otevřela oči. Ještě před chvílí by přísahala, že cítí vůni růží, ale teď se musela smířit s krutou realitou. Studený a krátký podzimní den se chýlil k závěru a kočí zastavil před hostincem. Nejpozději pozítří ráno budou v Newcastlu. Ve vyhnanství.
Lilian zřejmě pochopila, že Madelyn nehodlá pokorně klopit hlavu a odkývat každý její příkaz, a tak se rozhodla znemožnit jí románek tím, že ji odeslala k příbuzným.
Sice tím vyvolá vlnu otázek a spekulací, ale podrží si kontrolu nad veškerým majetkem, který Madelyn zdědila po otci.
Madelyn vystoupila a její komorná Nelly ji doprovodila do hostinského pokoje. Bylo tam teplo a postel byla naštěstí dost velká, aby se tam obě pohodlně vešly.
Ráno pokračovali v cestě a zatímco Nelly pospávala, Madelyn strnule zírala z okna, unavená a podrážděná, a v duchu spílala maceše za její panovačnost.
“Zlatíčko Madlene, vítej!”
Madelyn pevně stiskla zuby a udržela na tváři úsměv. Teta Lucietta byla jako obvykle roztomilá a trochu povrchní. Když k tomu připočetla strýčkovo pochmurné pokyvování hlavou, uvědomila si, že se od otcova pohřbu, kde je viděla naposledy, vůbec nic nezměnilo.
Vedli ji do domu přecpaného nábytkem a porcelánovými soškami pastýřek, které teta zbožňovala, a Nelly s lokaji mezitím stěhovala její kufry do přiděleného pokoje.
“Tak povídej, Madlene, jak je v Londýně? Touhle dobou jistě nádherně. “
Madelyn si představila těžké mlhy, smog, popílek, bláto… “Nádherně,” přikývla, aby nebyla nezdvořilá.
“To jsem si myslela! Všechny ty nablýskané lustry, hromady pozvánek se zlaceným písmem a módní plesové róby, och, jen na to pomyslím, mám chuť tančit.”
“Ovšem,” přitakala Madelyn. Tančit… taky by tančila. S Georgem.
“No tak, drahá, nech naši malou Madlinku vydechnout. Pak nám jistě ráda všechno poví.” Strýc hovořil pomalu a zádumčivě. Madelyn si na matku moc nepamatovala, ale byla si jistá, že strýčka ničím nepřipomínala. Ačkoliv, když se strýček vzácně usmál, píchlo Madelyn u srdce. Takhle přesně se dovedla usmívat maminka, jenže to dělala mnohem častěji. Bohužel však zemřela, když bylo Madelyn pouhých osm let.
Poděkovala strýčkovi a tetě za milé přivítání a ráda využila možnosti odpočinout si po cestě v nabídnutém pokoji.
Při večeři musela strýčkovi a tetě vyprávět o všech novinkách z Londýna. Teta se nikdy nenasytila podrobností o módě a strýček z ní tahal pikantnosti, které mohl dát k dobru u kulečníkové partie.
“Víš, zlatíčko, aby sis nemyslela, my tady v Newcastlu taky nejsme žádní burani. Naše společenské události jsou sice, pravda, skromnější, ale taky se jistě budeš bavit.” Teta se na Madelyn laskavě usmívala a ta zdvořile kývala. Nechtěla tetu urazit, ale obávala se, že bez George ji vlastně žádná zábava neláká.
“No tak, Henry, pověz Madlene o tom soaré, na které jsme pozváni příští týden.”
Strýček se rozhovořil a Madelyn se tvářila zaujatě. Dáma není nikdy nezdvořilá. A neodbývá laskavé příbuzné.
“Och, a málem jsem zapomněla - příští sobotu jsme pozváni na oběd dobročinného spolku pro válečné veterány. Je to hrozné, viď zlatíčko?”
Madelyn zamrkala a snažila se dopátrat, zda něco nezmeškala. Je hrozné, že jsou pozváni na oběd?
“Těch ubohých vdov a sirotků, kteří po té odporné válce s tím namyšleným Francouzem zůstaly! Je mi jich upřímně líto. A tak jsme se s několika přítelkyněmi rozhodly založit dobročinný spolek, víš, zlato. A naši báječní manželé nás tolik podporují. Je dobré pomáhat bližním, že ano, Madlene?”
“Jistě, tetinko.”
Madelyn si nemohla pomoci, myšlenkami se zatoulala na jiné soaré.
Tančila s několika přijatelnými gentlemany, ale nepřestávala sledovat zdobené hodiny. Když ručička poskočila na jedenáctku, omluvila se známé, s níž konverzovala, a vyklouzla do vlahého večera. Držela se ve stínu, mimo obdélníků světla dopadajících okny na dlážděnou terasu, a snažila se prohlédnout tmu. Najednou ucítila závan pánské kolínské a otočila se.
“Geor…”
“Pssst!” jemně jí položil prst na rty.
Kývla a usmála se. Stáli tak blízko u sebe, že stačilo udělat jediný krátký krok a ocitla by se v jeho objetí. To vědomí ji rozechvívalo.
“Bála jsem se, že tu dnes nebudeš. Už jsem tě neviděla téměř měsíc!”
Tiše se zasmál: “Přeháníš, Motýlku. Byl jsem pryč sotva čtrnáct dní. Povolal mě otec, a jeho je jak víš, těžké odmítnout. Kdybych nemusel za ním, ani na minutu bych tě nespustil z očí. Ne, nesměj se mi, kdybych mohl, stál bych čestnou stráž pod tvými okny každičkou noc.”
Zachichotala se. Věděla, že to nemyslí vážně, ale líbilo se jí, že to říká. Bylo to pošetilé, ale tak sladké… Kdo by se jí divil, že jeho lichotkám nemůže odolat? Vždyť byl tak pohledný, pozorný a šarmantní… a ona prožívala svou první sezónu. Věděla, že má pořádně nakročeno ke staropanenství a taky věděla, komu za to vděčí. To Lilian přesvědčila otce, aby ji v internátní škole pro mladé dámy nechal o dva dlouhé roky déle, než bylo obvyklé. Kdyby otec nakonec nezakročil, nejspíš by tam hnila doteď.
“Ach můj bože, tolik jsi mi scházela! Voníš, jako šeřík.”
Potěšeně se zasmála a nedodala, že to nejspíš bude opravdový šeřík, který roste pod terasou, přímo pod místem, kde stáli.
“Tak mi pověz, kde jsi byl? Chci vědět, co zajímavého jsi prožil…” špitla a dotkla se jeho rukávu.
“To by tě nezajímalo…”
“Zajímá mě, co děláš.”
“Ale ne, tohle vážně ne, to mi věř. Vždyť to nebaví ani mě. Na tvoji krásnou hlavinku je to až příliš složité.”
“Nepodceňuj mě,” požádala ho mírně. Trochu ji zlobilo, že u ní hledá především krásu a ne intelekt, nicméně, už se s tím setkala, a tak ji to ani neuráželo. Doufala, že si časem uvědomí, že není hloupá.
“Ach, tak dobře. Otec má nějaké potíže s… věřiteli.”
“S věřiteli?!”
“Ne, neboj se. Navrhl jsem mu plán a on ho schválil. Brzy bude všechno v pořádku. A teď mi pověz, s kým jsi tančila, když jsem tu nebyl? Každého z nich vyzvu na souboj!”
Madelyn se usmála a poškádlila ho: “Se všemi svobodnými mladíky v Londýně. A někteří byli vážně velmi milí.”
George se teatrálně chytil za srdce. “Jestli jsi někomu z nich dala slovo, pak není jiné cesty, než vypít jed!”
“Rómeo, nepřeháněj,” chichotala se.
“Nepřeháním. Myslím to vážně!” Uchopil Madelyn za ruku a zvedl ji ke svým rtům. Látka na šatech tiše zašustila a Madelyn zavřela oči. Jeho dech na zápěstí a jemný dotek rtů ji přinutil vzdychnout.
“Noc svíce zhasila, veselý den vyvstává na špičkách za mračnou horou: jít musím abych žil, prodlím-li umru.”
“Chceš odejít? A ještě nesvítá: to byl slavíka hlas, ne skřivánka, jenž pronikl tvé ucho zděšené.”
“Už musím má Julie, kdyby někdo přišel… však víš… ale neboj se, najdu způsob, jak tvou nevlastní matku obměkčit.”
“Doufám že to nebude zahrnovat jedy a dýky,” hlesla napůl v žertu.
George neodpověděl, už ji neslyšel, sestoupil z terasy do zahrady a hodlal obejít dům a vrátit se dovnitř francouzským oknem v knihovně. Pak se usadí s ostatními muži v karetním salonku, a nikdo si ani nevšimne, že byl pryč.
Madelyn už se venku víc nezdržovala. Vrátila se do sálu a od číšníka převzala skleničku se slabým vinným střikem, určeným pro mladé dívky.
Po večeři se teta se strýčkem obyčejně zdržovala v salonu a vyšívala. Strýček si v pohodlném ušáku četl noviny a Madelyn se k nim chtě nechtě připojila. Požádala Nelly, aby jí přinesla rozečtenou knihu a pak předstírala zaujetí příběhem, dokud teta neodložila vyšívání. Ve vzájemné shodě pak vyšli do patra, kde si mnohomluvně popřáli dobrou noc a odešli každý do své ložnice, pěkně tak, jak se sluší.
Madelyn si rozčesávala vlasy a snažila se zapudit nevítanou představu baculaté tety, a strýčka v noční košili, jak se plíží do tetiny ložnice.
Zvláštní, říkala si, že se vůbec neptali, co strašného provedla, že ji Lilian potřebovala odstranit.
O několik dní později přišel dopis. Měla štěstí. Kdyby si nezvykla každé ráno chodit na procházku kolem bloku, aby si užila chvíli ticha bez tetina švitoření, byla by ho propásla. A její život by se pravděpodobně ubíral směrem k tupé nevzrušené úctyhodnosti, jakou bylo prosáklé všechno v tomto domě.
Ležel na stolku v hale, kde ho odložil lokaj, a čekal, až majordomus hromádku roztřídí a zanese adresátům. Madelyn nevěřila, že by jí ho strýček předal, a tak po něm nenápadně sáhla sama. Schovala ruku do záhybů sukně a přečetla si ho ještě před snídaní, po té co jí Nelly učesala vlasy a odešla do prádelny s jedněmi zašpiněnými šaty.
Motýlku, tolik mi scházíš!
Když tu nejsi, ani slunce nezáří, a ptáci nezpívají, ale vřeští.
Pokoušel jsem se promluvit s Tvou nevlastní matkou, ale je neoblomná, jako skála.
Jsem zoufalý! Vždy jsem považoval za svou povinnost gentlemana jednat čestně, ale nyní… Zdá se, že mě okolnosti nutí vyslovit se jasně, i když nemám požehnání lady Whiteové.
Tak zkrátka, Motýlku, mé srdce přetéká city, které však prsty nedokáží vypsat.
Miluji Tě! Miluji Tě, jako východ slunce, jako čerstvý jarní vzduch, jako zajatec svobodu!
Nemohu žít bez Tebe, a tak… Ano, odvažuji se říci, k čemu mi dává právo pouze láska: Žádám Tě tímto o ruku.
Budeš-li souhlasit, způsob, jak být spolu už najdeme.
Navždy Tvůj
George Timothy Sims, vikomt Avery
Madelyn složila ruce s dopisem do klína a zavřela oči. Cítila, jak jí po tváři kloužou horké slzy, ale nemohla je zastavit. “Ano,” hlesla a byla tak šťastná, jak jen dívka může být.
Ano, to se snadno řekne, ale hůř se takovému slovu dostojí, když člověk trčí dobrých pět set kilometrů od své lásky.
Madelyn celý den chodila jako v růžovém oparu. Usmívala se na tetu a dokonce ji ani nerozčilovalo, jak teta i strýček komolí její jméno.
V dobrém duševním rozpoložení přečkala i návštěvu několika Luciettiných přítelkyň, které měly stejný smysl pro humor, jako teta, a byla tak nadšená, že ji jejich hlasité hihňání ani netahalo za uši.
Večer, když jí Nelly rozpustila vlasy, ulehla do postele pořád ještě v té zvláštní náladě a před očima jí pluly vzpomínky.
George na koni v parku, George, jak jí daroval sbírku Byronových básní a spokojeně se smál jejímu úžasu, George, jak se sklání, aby jí políbil ruku… a její nejhýčkanější vzpomínka - jak ji vzal opatrně do náruče a vtiskl jí dlouhý, něžný polibek na rty.
Stalo se to v růžové zahradě lady Stathamptonové, uprostřed pěveckého vystoupení jedné z jejích dcer. Zahrada byla osvětlená lampiony a všichni upírali pohled na malé jeviště. George ji nenápadně zatáhl za strom a ve tmě ji zlehka objal. V žaludku ji šimrali motýlci a nemohla popadnout dech. Poprvé v životě v mužském objetí! Vůni jeho kolínské si chtěla zapamatovat navěky. Matně tušila, že to není všechno, a když sklonil hlavu, v očekávání zvedla tvář.
“Smím?” zašeptal.
“Ano,” hlesla a byla uchvácena jeho galantností.
George jemně přitiskl své rty na její. Bylo to příjemné a Madelyn toužila zastavit čas.
Někde za stromem se publikum roztleskalo a George polibek přerušil.
Madelyn se usmála a on jí zašeptal: “Jsi ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy potkal.”
Madelyn se chtěla otočit a oplatit mu lichotku, ale už byl pryč. Rozplynul se v noční tmě, aby jí nezničil pověst.
Ráno bylo jiskřivě nádherné. Jeden z posledních slunných dnů, poznamenala teta u snídaně, s pohledem upřeným na zlatavé listí za okny.
Strýček to mumlavě potvrdil zpoza novin.
Madelyn se už před hodnou chvílí vrátila z procházky, takže o tom věděla víc, než teta i strýček dohromady, ale nekomentovala to a způsobně jedla. Při tom v hlavě probírala plán, jež se zrodil právě na procházce. Plán na společný život s Georgem. Plán útěku.
V každém případě bude nutné zjistit pár věcí, než se do tak dobrodružného podniku vrhne. A utajení je důležitější než čas, takže rozhodně musí vynechat služebnictvo v domě.
Madelyn se po několik následujících dní věnovala všem společenským aktivitám své tety, ale jak měla volnou chvilku, trávila ji v knihovně, kde si procházela mapu, turistické průvodce a dokonce narazila na sbírku zákonů. Rychle ji prolistovala, aby se ujistila, že to, co se chystá spáchat není zločin, a pak se pustila do balení.
“Slečno?”
“Ano, Nelly?”
“Zjistila jsem, že dostavníky vyrážejí každou sobotu odpoledne.”
“Ach, výborně, to se skvěle hodí. V sobotu se koná ten tetinčin dobročinný oběd na který máme přijít už v deset.”
“Slečno, odpusťte, ale vy to myslíte doopravdy vážně?”
“Neměj strach, Nelly. Mám to promyšlené. Když zítra zajdeš na poštu a pošleš tenhle dopis, bude všechno v naprostém pořádku.”
Prošla si všechny dostupné informace, a byla si jistá, že to zvládne. Na několik dní dá Nelly volno, a komorná odjede na návštěvu k rodičům, což by mohlo pomoci zmást stopu, jelikož strýček jistě bude hledat dvě dívky a ne jednu. Sama nasedne do dostavníku na Carlisle, a pak přestoupí do jiného vozu směřujícího na Lockerbie. Vlastně to bude úžasné dobrodružství. A v dostavnících cestuje mnoho lidí, takže co by se jí mohlo stát? V Gretně už by ji měl čekat George, ale kdyby ne, ubytuje se v hostinci U kančí hlavy, o kterém četla v průvodci, a počká tam na něj.
“A nechcete si to ještě rozmyslet, slečno? Lady Whiteová se bude zlobit.”
Madelyn vstala od toaletního stolku a mírně pohladila svou komornou po rameni: “Bude se muset smířit s tím, že vždycky není po jejím.”
V pátek Madelyn naposledy procházela svůj plán. Na stole v knihovně měla rozloženou mapu, když právě vešel strýček.
“Copak tu hledáš, Madlinko?”
Madelyn se zamračila, ale odvrátila tvář, aby to strýček neviděl. Jestli jí ještě jednou řekne tou směšnou dětskou přezdívkou, asi ho… asi ho… zhluboka se nadechla a vydechla.
“Přemítám, strýčku, kde leží Ben Newis…” odpověděla, když ovládla své rozrušení.
Strýc se zatvářil shovívavě a přišel k ní, aby jí s hledáním nejvyššího vrcholu Skotska pomohl.
Madelyn si oddychla. Někdy mělo výhody, že ji muži považovali za hlupačku, ale většinou ji to spíš rozčilovalo.
“Ach děkuji, strýčku Henry. Co bych si bez tebe počala?” prohodila konverzačně, a strýčkovi poklona očividně udělala dobře. “A po čem pátráš ty?”
Strýc se zasmál do svých mrožích vousů a mávl rukou: “Nic pro tvou krásnou hlavičku. Potřebuji si ověřit nějaké zákonitosti vlastnictví plnokrevníků. Naskytla se mi výhodná koupě, a tak jsem si říkal… no, nebudu tě tím obtěžovat. Utíkej za tetičkou, děvenko, čeká na tebe s čajem.”
Madelyn se mdle usmála a poslechla. Kdyby nevěděla, že už zítra to všechno skončí, asi by se zbláznila. Takhle dokázala udržet přívětivý výraz na tváři i když jí strýčkovo blahosklonné jednání šlo pořádně na nervy.
Cestou do ložnice si v duchu prozpěvovala.
Už zítra, už zítra, už zítra!
Nebo je možná viděla tak rozmazaně kvůli slzám.
Nejspíš obojí.
Kočí jel pomalu, ale i tak každé cinknutí podkovy unášelo Madelyn dál na sever. Pryč od lásky a štěstí.
Prosluněné dny plné vůně růží už byly minulostí, a tajně doručované vzkazy macecha spálila. Madelyn věděla, že ji nikdy neměla ráda, bylo to vzájemné, ale něco tak odporného nečekala ani od ní.
Otřela si oči a tiše se vysmrkala. Sice tu nebyl nikdo, kdo by zkritizoval její pláčem opuchlou tvář, ale už dávno se naučila, že pravá dáma vždy drží své city na uzdě. Nebude lkát a lomit rukama jako nějaká trhovkyně, nikomu by tím neprospěla. Místo toho najde způsob, jak dosáhnout štěstí a vypálit té nepřející čarodějnici rybník.
Koně vytrvale klusali směrem na Newcastle a Madelyn se opřela o polstrování.
Nemyslela na strýčka z matčiny strany, ke kterému ji macecha za trest poslala, ale vrátila se ve vzpomínkách ke dni, kdy se seznámila s Georgem.
Bylo jaro, všechno kvetlo a šlechta se teprve sjížděla do města. Sezóna měla pomalu začít. Zatím tu bylo poměrně málo zajímavých lidí, a těch pár večírků či odpoledních recitálů přitáhlo skoro všechny.
A na jednom z nich George poprvé uviděla. Přišel se skupinou přátel a jeho bezstarostný úsměv přivábil pohledy mnoha dívek. Ten večer hodně tančil. Byl elegantní, příjemný společník a tolik mu to slušelo! Kaštanové vlasy měl pečlivě sčesané z čela, tvář hladce oholenou a sako i kalhoty podle poslední módy. Madelyn zachytila jeho pohled, když na chvíli odpočíval u stolů s občerstvením. Když se na ni podíval podruhé, slabě se usmála.
Pak ji našla Lilian a rozhodla, že je čas jet domů.
O týden později se viděli zase. Tentokrát nepromeškal příležitost a požádal ji o tanec. Když kroužili po parketu, Madelyn se štěstím motala hlava. Nehovořili a ona byla docela ráda, protože se příliš bála, že by plácla nějakou hloupost a úplně se před ním znemožnila. Druhý den jí však poslal květiny.
Do města přicházelo léto a Madelyn prožívala svou první lásku. Každé setkání, pohled či podání ruky měly skrytý význam. Navzájem si posílali vzkazy, jakoby náhodou se setkávali v parku.
Madelyn věděla, že Lilian George nemá ráda, a tak si dávala dobrý pozor, aby macecha nepřišla na to, že se jejich vztah rozvíjí. Stejně to nějak zjistila.
Kočár cuknul a Madelyn otevřela oči. Ještě před chvílí by přísahala, že cítí vůni růží, ale teď se musela smířit s krutou realitou. Studený a krátký podzimní den se chýlil k závěru a kočí zastavil před hostincem. Nejpozději pozítří ráno budou v Newcastlu. Ve vyhnanství.
Lilian zřejmě pochopila, že Madelyn nehodlá pokorně klopit hlavu a odkývat každý její příkaz, a tak se rozhodla znemožnit jí románek tím, že ji odeslala k příbuzným.
Sice tím vyvolá vlnu otázek a spekulací, ale podrží si kontrolu nad veškerým majetkem, který Madelyn zdědila po otci.
Madelyn vystoupila a její komorná Nelly ji doprovodila do hostinského pokoje. Bylo tam teplo a postel byla naštěstí dost velká, aby se tam obě pohodlně vešly.
Ráno pokračovali v cestě a zatímco Nelly pospávala, Madelyn strnule zírala z okna, unavená a podrážděná, a v duchu spílala maceše za její panovačnost.
“Zlatíčko Madlene, vítej!”
Madelyn pevně stiskla zuby a udržela na tváři úsměv. Teta Lucietta byla jako obvykle roztomilá a trochu povrchní. Když k tomu připočetla strýčkovo pochmurné pokyvování hlavou, uvědomila si, že se od otcova pohřbu, kde je viděla naposledy, vůbec nic nezměnilo.
Vedli ji do domu přecpaného nábytkem a porcelánovými soškami pastýřek, které teta zbožňovala, a Nelly s lokaji mezitím stěhovala její kufry do přiděleného pokoje.
“Tak povídej, Madlene, jak je v Londýně? Touhle dobou jistě nádherně. “
Madelyn si představila těžké mlhy, smog, popílek, bláto… “Nádherně,” přikývla, aby nebyla nezdvořilá.
“To jsem si myslela! Všechny ty nablýskané lustry, hromady pozvánek se zlaceným písmem a módní plesové róby, och, jen na to pomyslím, mám chuť tančit.”
“Ovšem,” přitakala Madelyn. Tančit… taky by tančila. S Georgem.
“No tak, drahá, nech naši malou Madlinku vydechnout. Pak nám jistě ráda všechno poví.” Strýc hovořil pomalu a zádumčivě. Madelyn si na matku moc nepamatovala, ale byla si jistá, že strýčka ničím nepřipomínala. Ačkoliv, když se strýček vzácně usmál, píchlo Madelyn u srdce. Takhle přesně se dovedla usmívat maminka, jenže to dělala mnohem častěji. Bohužel však zemřela, když bylo Madelyn pouhých osm let.
Poděkovala strýčkovi a tetě za milé přivítání a ráda využila možnosti odpočinout si po cestě v nabídnutém pokoji.
Při večeři musela strýčkovi a tetě vyprávět o všech novinkách z Londýna. Teta se nikdy nenasytila podrobností o módě a strýček z ní tahal pikantnosti, které mohl dát k dobru u kulečníkové partie.
“Víš, zlatíčko, aby sis nemyslela, my tady v Newcastlu taky nejsme žádní burani. Naše společenské události jsou sice, pravda, skromnější, ale taky se jistě budeš bavit.” Teta se na Madelyn laskavě usmívala a ta zdvořile kývala. Nechtěla tetu urazit, ale obávala se, že bez George ji vlastně žádná zábava neláká.
“No tak, Henry, pověz Madlene o tom soaré, na které jsme pozváni příští týden.”
Strýček se rozhovořil a Madelyn se tvářila zaujatě. Dáma není nikdy nezdvořilá. A neodbývá laskavé příbuzné.
“Och, a málem jsem zapomněla - příští sobotu jsme pozváni na oběd dobročinného spolku pro válečné veterány. Je to hrozné, viď zlatíčko?”
Madelyn zamrkala a snažila se dopátrat, zda něco nezmeškala. Je hrozné, že jsou pozváni na oběd?
“Těch ubohých vdov a sirotků, kteří po té odporné válce s tím namyšleným Francouzem zůstaly! Je mi jich upřímně líto. A tak jsme se s několika přítelkyněmi rozhodly založit dobročinný spolek, víš, zlato. A naši báječní manželé nás tolik podporují. Je dobré pomáhat bližním, že ano, Madlene?”
“Jistě, tetinko.”
Madelyn si nemohla pomoci, myšlenkami se zatoulala na jiné soaré.
Tančila s několika přijatelnými gentlemany, ale nepřestávala sledovat zdobené hodiny. Když ručička poskočila na jedenáctku, omluvila se známé, s níž konverzovala, a vyklouzla do vlahého večera. Držela se ve stínu, mimo obdélníků světla dopadajících okny na dlážděnou terasu, a snažila se prohlédnout tmu. Najednou ucítila závan pánské kolínské a otočila se.
“Geor…”
“Pssst!” jemně jí položil prst na rty.
Kývla a usmála se. Stáli tak blízko u sebe, že stačilo udělat jediný krátký krok a ocitla by se v jeho objetí. To vědomí ji rozechvívalo.
“Bála jsem se, že tu dnes nebudeš. Už jsem tě neviděla téměř měsíc!”
Tiše se zasmál: “Přeháníš, Motýlku. Byl jsem pryč sotva čtrnáct dní. Povolal mě otec, a jeho je jak víš, těžké odmítnout. Kdybych nemusel za ním, ani na minutu bych tě nespustil z očí. Ne, nesměj se mi, kdybych mohl, stál bych čestnou stráž pod tvými okny každičkou noc.”
Zachichotala se. Věděla, že to nemyslí vážně, ale líbilo se jí, že to říká. Bylo to pošetilé, ale tak sladké… Kdo by se jí divil, že jeho lichotkám nemůže odolat? Vždyť byl tak pohledný, pozorný a šarmantní… a ona prožívala svou první sezónu. Věděla, že má pořádně nakročeno ke staropanenství a taky věděla, komu za to vděčí. To Lilian přesvědčila otce, aby ji v internátní škole pro mladé dámy nechal o dva dlouhé roky déle, než bylo obvyklé. Kdyby otec nakonec nezakročil, nejspíš by tam hnila doteď.
“Ach můj bože, tolik jsi mi scházela! Voníš, jako šeřík.”
Potěšeně se zasmála a nedodala, že to nejspíš bude opravdový šeřík, který roste pod terasou, přímo pod místem, kde stáli.
“Tak mi pověz, kde jsi byl? Chci vědět, co zajímavého jsi prožil…” špitla a dotkla se jeho rukávu.
“To by tě nezajímalo…”
“Zajímá mě, co děláš.”
“Ale ne, tohle vážně ne, to mi věř. Vždyť to nebaví ani mě. Na tvoji krásnou hlavinku je to až příliš složité.”
“Nepodceňuj mě,” požádala ho mírně. Trochu ji zlobilo, že u ní hledá především krásu a ne intelekt, nicméně, už se s tím setkala, a tak ji to ani neuráželo. Doufala, že si časem uvědomí, že není hloupá.
“Ach, tak dobře. Otec má nějaké potíže s… věřiteli.”
“S věřiteli?!”
“Ne, neboj se. Navrhl jsem mu plán a on ho schválil. Brzy bude všechno v pořádku. A teď mi pověz, s kým jsi tančila, když jsem tu nebyl? Každého z nich vyzvu na souboj!”
Madelyn se usmála a poškádlila ho: “Se všemi svobodnými mladíky v Londýně. A někteří byli vážně velmi milí.”
George se teatrálně chytil za srdce. “Jestli jsi někomu z nich dala slovo, pak není jiné cesty, než vypít jed!”
“Rómeo, nepřeháněj,” chichotala se.
“Nepřeháním. Myslím to vážně!” Uchopil Madelyn za ruku a zvedl ji ke svým rtům. Látka na šatech tiše zašustila a Madelyn zavřela oči. Jeho dech na zápěstí a jemný dotek rtů ji přinutil vzdychnout.
“Noc svíce zhasila, veselý den vyvstává na špičkách za mračnou horou: jít musím abych žil, prodlím-li umru.”
“Chceš odejít? A ještě nesvítá: to byl slavíka hlas, ne skřivánka, jenž pronikl tvé ucho zděšené.”
“Už musím má Julie, kdyby někdo přišel… však víš… ale neboj se, najdu způsob, jak tvou nevlastní matku obměkčit.”
“Doufám že to nebude zahrnovat jedy a dýky,” hlesla napůl v žertu.
George neodpověděl, už ji neslyšel, sestoupil z terasy do zahrady a hodlal obejít dům a vrátit se dovnitř francouzským oknem v knihovně. Pak se usadí s ostatními muži v karetním salonku, a nikdo si ani nevšimne, že byl pryč.
Madelyn už se venku víc nezdržovala. Vrátila se do sálu a od číšníka převzala skleničku se slabým vinným střikem, určeným pro mladé dívky.
Po večeři se teta se strýčkem obyčejně zdržovala v salonu a vyšívala. Strýček si v pohodlném ušáku četl noviny a Madelyn se k nim chtě nechtě připojila. Požádala Nelly, aby jí přinesla rozečtenou knihu a pak předstírala zaujetí příběhem, dokud teta neodložila vyšívání. Ve vzájemné shodě pak vyšli do patra, kde si mnohomluvně popřáli dobrou noc a odešli každý do své ložnice, pěkně tak, jak se sluší.
Madelyn si rozčesávala vlasy a snažila se zapudit nevítanou představu baculaté tety, a strýčka v noční košili, jak se plíží do tetiny ložnice.
Zvláštní, říkala si, že se vůbec neptali, co strašného provedla, že ji Lilian potřebovala odstranit.
O několik dní později přišel dopis. Měla štěstí. Kdyby si nezvykla každé ráno chodit na procházku kolem bloku, aby si užila chvíli ticha bez tetina švitoření, byla by ho propásla. A její život by se pravděpodobně ubíral směrem k tupé nevzrušené úctyhodnosti, jakou bylo prosáklé všechno v tomto domě.
Ležel na stolku v hale, kde ho odložil lokaj, a čekal, až majordomus hromádku roztřídí a zanese adresátům. Madelyn nevěřila, že by jí ho strýček předal, a tak po něm nenápadně sáhla sama. Schovala ruku do záhybů sukně a přečetla si ho ještě před snídaní, po té co jí Nelly učesala vlasy a odešla do prádelny s jedněmi zašpiněnými šaty.
Motýlku, tolik mi scházíš!
Když tu nejsi, ani slunce nezáří, a ptáci nezpívají, ale vřeští.
Pokoušel jsem se promluvit s Tvou nevlastní matkou, ale je neoblomná, jako skála.
Jsem zoufalý! Vždy jsem považoval za svou povinnost gentlemana jednat čestně, ale nyní… Zdá se, že mě okolnosti nutí vyslovit se jasně, i když nemám požehnání lady Whiteové.
Tak zkrátka, Motýlku, mé srdce přetéká city, které však prsty nedokáží vypsat.
Miluji Tě! Miluji Tě, jako východ slunce, jako čerstvý jarní vzduch, jako zajatec svobodu!
Nemohu žít bez Tebe, a tak… Ano, odvažuji se říci, k čemu mi dává právo pouze láska: Žádám Tě tímto o ruku.
Budeš-li souhlasit, způsob, jak být spolu už najdeme.
Navždy Tvůj
George Timothy Sims, vikomt Avery
Madelyn složila ruce s dopisem do klína a zavřela oči. Cítila, jak jí po tváři kloužou horké slzy, ale nemohla je zastavit. “Ano,” hlesla a byla tak šťastná, jak jen dívka může být.
Ano, to se snadno řekne, ale hůř se takovému slovu dostojí, když člověk trčí dobrých pět set kilometrů od své lásky.
Madelyn celý den chodila jako v růžovém oparu. Usmívala se na tetu a dokonce ji ani nerozčilovalo, jak teta i strýček komolí její jméno.
V dobrém duševním rozpoložení přečkala i návštěvu několika Luciettiných přítelkyň, které měly stejný smysl pro humor, jako teta, a byla tak nadšená, že ji jejich hlasité hihňání ani netahalo za uši.
Večer, když jí Nelly rozpustila vlasy, ulehla do postele pořád ještě v té zvláštní náladě a před očima jí pluly vzpomínky.
George na koni v parku, George, jak jí daroval sbírku Byronových básní a spokojeně se smál jejímu úžasu, George, jak se sklání, aby jí políbil ruku… a její nejhýčkanější vzpomínka - jak ji vzal opatrně do náruče a vtiskl jí dlouhý, něžný polibek na rty.
Stalo se to v růžové zahradě lady Stathamptonové, uprostřed pěveckého vystoupení jedné z jejích dcer. Zahrada byla osvětlená lampiony a všichni upírali pohled na malé jeviště. George ji nenápadně zatáhl za strom a ve tmě ji zlehka objal. V žaludku ji šimrali motýlci a nemohla popadnout dech. Poprvé v životě v mužském objetí! Vůni jeho kolínské si chtěla zapamatovat navěky. Matně tušila, že to není všechno, a když sklonil hlavu, v očekávání zvedla tvář.
“Smím?” zašeptal.
“Ano,” hlesla a byla uchvácena jeho galantností.
George jemně přitiskl své rty na její. Bylo to příjemné a Madelyn toužila zastavit čas.
Někde za stromem se publikum roztleskalo a George polibek přerušil.
Madelyn se usmála a on jí zašeptal: “Jsi ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy potkal.”
Madelyn se chtěla otočit a oplatit mu lichotku, ale už byl pryč. Rozplynul se v noční tmě, aby jí nezničil pověst.
Ráno bylo jiskřivě nádherné. Jeden z posledních slunných dnů, poznamenala teta u snídaně, s pohledem upřeným na zlatavé listí za okny.
Strýček to mumlavě potvrdil zpoza novin.
Madelyn se už před hodnou chvílí vrátila z procházky, takže o tom věděla víc, než teta i strýček dohromady, ale nekomentovala to a způsobně jedla. Při tom v hlavě probírala plán, jež se zrodil právě na procházce. Plán na společný život s Georgem. Plán útěku.
V každém případě bude nutné zjistit pár věcí, než se do tak dobrodružného podniku vrhne. A utajení je důležitější než čas, takže rozhodně musí vynechat služebnictvo v domě.
Madelyn se po několik následujících dní věnovala všem společenským aktivitám své tety, ale jak měla volnou chvilku, trávila ji v knihovně, kde si procházela mapu, turistické průvodce a dokonce narazila na sbírku zákonů. Rychle ji prolistovala, aby se ujistila, že to, co se chystá spáchat není zločin, a pak se pustila do balení.
“Slečno?”
“Ano, Nelly?”
“Zjistila jsem, že dostavníky vyrážejí každou sobotu odpoledne.”
“Ach, výborně, to se skvěle hodí. V sobotu se koná ten tetinčin dobročinný oběd na který máme přijít už v deset.”
“Slečno, odpusťte, ale vy to myslíte doopravdy vážně?”
“Neměj strach, Nelly. Mám to promyšlené. Když zítra zajdeš na poštu a pošleš tenhle dopis, bude všechno v naprostém pořádku.”
Prošla si všechny dostupné informace, a byla si jistá, že to zvládne. Na několik dní dá Nelly volno, a komorná odjede na návštěvu k rodičům, což by mohlo pomoci zmást stopu, jelikož strýček jistě bude hledat dvě dívky a ne jednu. Sama nasedne do dostavníku na Carlisle, a pak přestoupí do jiného vozu směřujícího na Lockerbie. Vlastně to bude úžasné dobrodružství. A v dostavnících cestuje mnoho lidí, takže co by se jí mohlo stát? V Gretně už by ji měl čekat George, ale kdyby ne, ubytuje se v hostinci U kančí hlavy, o kterém četla v průvodci, a počká tam na něj.
“A nechcete si to ještě rozmyslet, slečno? Lady Whiteová se bude zlobit.”
Madelyn vstala od toaletního stolku a mírně pohladila svou komornou po rameni: “Bude se muset smířit s tím, že vždycky není po jejím.”
V pátek Madelyn naposledy procházela svůj plán. Na stole v knihovně měla rozloženou mapu, když právě vešel strýček.
“Copak tu hledáš, Madlinko?”
Madelyn se zamračila, ale odvrátila tvář, aby to strýček neviděl. Jestli jí ještě jednou řekne tou směšnou dětskou přezdívkou, asi ho… asi ho… zhluboka se nadechla a vydechla.
“Přemítám, strýčku, kde leží Ben Newis…” odpověděla, když ovládla své rozrušení.
Strýc se zatvářil shovívavě a přišel k ní, aby jí s hledáním nejvyššího vrcholu Skotska pomohl.
Madelyn si oddychla. Někdy mělo výhody, že ji muži považovali za hlupačku, ale většinou ji to spíš rozčilovalo.
“Ach děkuji, strýčku Henry. Co bych si bez tebe počala?” prohodila konverzačně, a strýčkovi poklona očividně udělala dobře. “A po čem pátráš ty?”
Strýc se zasmál do svých mrožích vousů a mávl rukou: “Nic pro tvou krásnou hlavičku. Potřebuji si ověřit nějaké zákonitosti vlastnictví plnokrevníků. Naskytla se mi výhodná koupě, a tak jsem si říkal… no, nebudu tě tím obtěžovat. Utíkej za tetičkou, děvenko, čeká na tebe s čajem.”
Madelyn se mdle usmála a poslechla. Kdyby nevěděla, že už zítra to všechno skončí, asi by se zbláznila. Takhle dokázala udržet přívětivý výraz na tváři i když jí strýčkovo blahosklonné jednání šlo pořádně na nervy.
Cestou do ložnice si v duchu prozpěvovala.
Už zítra, už zítra, už zítra!
