Tajemství černé dámy - 1. kapitola
Dámy a pánové, přijměte pozvání na svatební hostinu.
Přeji příjemné počtení. |
Hrad se otřásal v základech.
„Na zdraví ženicha a nevěsty!“ Výbuch smíchu a další provolávání slávy. A víno. Spousta vína. A vinné pálenky. A medoviny. To bude zítra bolavých hlav, zašklebil se Bergar. Upíjel medovinu ze svého poháru a bystrýma očima kontroloval sál. Z velkého krbu, v němž se opékalo sele, sálalo horko a mačkalo se tu příliš mnoho lidí a pachů. Ve středu síně pozvaný žakéř krotil oheň a jeho těhotná družka v sukni sešité z barevných odstřižků zuřivě tloukla do tamburíny, aby dodala číslu patřičně dramatický náboj. Za sborového udiveného halasu svatebních hostí polkl mužík v botách s dlouhou špicí rozžatou faguli. |
Pozornost většiny svatebčanů se upírala na představení, ale Bergar pro jistotu neztrácel ze zřetele ani stinné kouty. Díky tomu zaznamenal, že nejmladší člen jeho družiny postává u zdi a uhranutě zírá na jedno místo. Bergar poznal příznaky a s povzdechem sledoval směr mladíkova pohledu. Bez námahy objevil půvabnou dívku s dlouhými plavými vlasy a rozzářenýma očima. Byla mladinká, ale Govik nebyl o moc starší. Bohužel její zdobený šat dával okázale najevo, že stojí rodem vysoko nad možnostmi chlapce z pohraničního léna. Jen čelenka s lesklými kamínky, která jí spínala vlasy, stála asi tolik, co celá Govikova výzbroj. Soucítil s ním, ale rozhodl se zasáhnout dřív, než nezvykle silné víno dodá mladíkovi příliš kuráže. Než se pohnul, zachytil pohled dalšího člena výpravy. Statný vousáč mírně zavrtěl hlavou a vydal se k jinochovi sám. Bergar nechal řešení na něm, ostatně Govik byl vousáčův syn.
Vytáhlý mladík s výrazným ohryzkem a pár pupínky na čele vyrazil na zteč a Bergar s povzdechem zkřivil rty hořkým úsměvem. Asi si to musí vyzkoušet každý, filozofoval v duchu a cítil se jako moudrý kmet. Jenomže tady by z toho mohlo být pozdvižení, o něž nestál. To děvče patřilo k movité rodině.
Govik se ke krásce dostal dřív, než jej stačil jeho otec odchytit, a klátivě se uklonil. Dívka na něm spočinula polekaným pohledem. Jistě nebyla zvyklá, aby ji oslovoval kdejaký halama. Govik jí však něco řekl a ona se opatrně usmála.
Úsměv bohužel neušel dalšímu pozorovateli. Dotyčný se začal davem probíjet ke dvojici a zeman z Vlčiště pochopil, že se do věci bude muset vložit, než se Govik ocitne tváří v tvář tomu vyšňořenému kohoutkovi, který si očividně dělal na děvče nárok. Neměl ani tak starosti o to, že by si Govik s mladým šlechticem neporadil, jako spíš, co by následovalo.
Hrozící srážky si ale všiml ještě někdo další. Mezi dvěma korpulentními dámami se protáhla dívka na první pohled ne o moc starší než Govikův idol. Modré šaty s širokým oválným výstřihem jí hezky zvýraznily studánkové oči a cosi v jejím výrazu připomnělo Bergarovi ženicha, mladého pána Orlana. Aby ne, když to byla jeho sestřenice! Někde se rodová podoba musela projevit. Měla by být ráda, že nezdědila po příbuzných třeba nos.
Už byl dost blízko, aby slyšel, jak řekla: „Hledá tě tvá matka, urozená panno. Chce tě někomu představit.“
Dívenka neváhala, s omluvným úsměvem se uklonila Govikovým směrem a bez námitek odspěchala. Zeman z Vlčiště ocenil rychlý a taktní zásah. Vzápětí sledoval, jak se ženichova sestřenice, panna Malwina, neohroženě staví do cesty krasavci v brokátovém kabátci a úzkých nohavicích. Hejsek s jemně zkadeřenými dlouhými vlasy se na ni zamračil a pokusil se prodrat ke Govikovi. Přes její hlavu ho vraždil pohledem, a ten trouba jen zaskočeně civěl. Nejspíš ještě nestačil vstřebat ani to, že sladká kráska zmizela ze scény.
Malwina se uklonila a chytře odvedla pozornost Govikova soka: „Můj pane, už jsi měl to potěšení vidět strýčkova nového sokola?“
Mezitím dorazil ke Govikovi jeho otec a odtáhl ho ven, aby kluk na čerstvém povětří trochu vystřízlivěl.
„Sokola?“ opakoval zmateně rozkohoutěný šlechtic.
„Nevadí, jistě budeš mít příležitost zítra,“ zašvitořila. Vtiskla mu do ruky pohár a vyklouzla z nepříjemné situace jako drobná stříbřitá rybka. Bergar sledoval pohyb modré sukně sálem a nechal toho, teprve až mu došlo, že zírá stejně jako předtím Govik. Raději našel v rozjařeném davu novomanžele.
Panna Adelaida je sice bezpečně pod čepcem, a měl by si ji hlídat ženich, ale Bergar nedokázal odložit ostražitost. Ačkoliv byl svědkem toho, jak kněz před hostinou celou síň vykuřoval vonným dýmem proti nečistým silám, měl zeman o účinnosti tohoto opatření své pochyby.
Jak se třásl na pečínku, odříkal tlustý kněz očišťovací a ochrannou modlitbu ledabyle, což naznačovalo, že obřad je jen formalitou, do níž příliš víry nevkládá, neboť je v hloubi srdce přesvědčen, že zde nic nehrozí.
V posledních letech, když církev díky králi upevnila svou moc, zaměřila se hlavně na potírání nekalých čarodějných kejklů a boj se zplozenci temnoty. Begar ani tak nerozporoval snahu zabránit některým opravdu ohavným magickým praktikám, avšak měl obavu, že církevní představitelé ve své horlivosti míří zcela vedle. Zatímco pořádali hony na vlkodlaky, divé ženy a jiná stvoření, skutečné zlo se plížilo bohatými paláci stejně jako chudými chýšemi. A pár bezobsažných formulek zamumlaných na půl úst je určitě nezažene.
Znovu se napil a odsunul myšlenky, které by někdo mohl považovat za zradu šlechtického stavu. Ještě musí vydržet, než novomanželé zamíří do svatební postele, a potom se bude moct vytratit ven, do vlahého letního večera.
Pohledem dál klouzal po sálu a pokoušel se nevšímat si té přemíry nepříjemně propletených vůní. Naproti zahlédl popíjet kněze, který novomanžele oddal. S ruměnými tvářemi a vyholenou hlavou vypadal poněkud směšně, protože zřejmě přebral. Poblíž něj se v hloučku hihňalo několik dam se širokými výstřihy lemovanými drahou kožešinou. Postával tam s nimi rytíř Walden, důležitý člen nevěstina doprovodu. Nebyl už nejmladší, ale stále měl slabost pro ženy. A ony pro něj, což Bergara nepřestávalo udivovat. Kdyby to ale řekl nahlas, riskoval by, že mu Walden jednu střihne s dodatkem, že když někdo překročí pětatřicet, nemusí ho mladí ještě ukládat do hrobu. Rytíř žertoval a vypadal potěšen tím, že dámy rozesmál, což mimoděk přimělo k úsměvu i Bergara. Měl Waldena rád. Hodně se toho od něj jako panoš naučil.
Zbytek nevěstina doprovodu se porůznu bavil s místními, každý dle svého postavení. Někteří v hodovní síni, jiní venku na nádvořích, kam Jeho Milost kázala vyvalit sudy piva pro obveselení poddaných. Letní večer osvěžoval vánek přinášející z polí vůni pšenice, ale brzy už země vydechne poslední zbytky žáru a do svítání zavládne chlad, který přiměje mnohé dvojice podělit se o tělesné teplo někde v ústraní. Zeman z Vlčiště věděl, že většina družiny bude moci zítra vyspávat a možná se zdrží ještě do pozítří, na to se však on těšit nemohl.
O chvíli později zachytil pohled ženicha, a shodou okolností také svého dávného přítele Orlana, a zpozorněl. Přešli spolu na stranu velké síně a Orlan se letmo ohlédl. Jeho bratři obstoupili urozenou pannu Adelaidu, a přestože se usmívali a žertovali, tvořili teď její stráž.
Bergarův přítel vypadal přesně tak, jak si lidé obvykle představují mladé šlechtice. Zdravý, silný, přitom štíhlý, s tmavými vlasy po otci a usměvavýma očima po matce. „Musím s tebou mluvit. Za chvilku nás s Adelaidou odvedou nahoru, a na rozhovor už nebudeme mít čas,“ oslovil Bergara.
„Tak jím neplýtvej,“ zašklebil se přátelsky mladý zeman.
„Dobrá,“ Orlan, který výrazným nosem činil čest svému jménu, se nadechl. „Když jste před pár dny přijeli, zmiňoval jsem, že bych velmi ocenil, kdybys mi prokázal laskavost.“
Bergar kývl.
„Zítra odjíždíš a už nemohu váhat…“ Orlan se odmlčel. „Víš, že bych tě o pomoc nežádal, kdybych neměl vážné důvody.“ Ženich ztišil hlas a naklonil se blíž. „Potřebuji, abys poskytl azyl jedné osobě.“
„Co je zač?“
Někde za nimi zaryčel smích. Kdosi vykřikl Orlanovo jméno. Mladík sebou trhl, ale místo aby odpověděl, stáhl se ještě víc do stínu.
„Ta osoba se ničím neprovinila, jen...“
„Věřím, že po mně nechceš, abych ukrýval hledaného mordýře,“ pousmál se Bergar a snažil se zlehčit atmosféru. Orlan se choval tak tajnůstkářsky, až každému, kdo by jej zahlédl, muselo být jasné, že cosi skrývá. V podobných případech však bývá lepší vypadat spíš bujaře a bezstarostně. „Jenže pokud mám tu osobu chránit, potřebuju vědět, kdo to je,“ sykl a hned nato prolil hrdlem hlt medoviny.
„Malwina,“ odvětil přítel hlasem jen o málo silnějším než dech.
Bergar vyprskl. „Jsi opilý?!“
Orlan po něm loupl rozhořčeným pohledem a nařčení nekomentoval. Místo toho zachmuřeně oznámil: „Otec ji chce provdat za mého bratra. Získá tak do rodiny věno, které jí slíbilo Jeho Veličenstvo.“
„Na tom je sotva něco výjimečného. To děvče tu přece žije od dětství. Svatbou se pro ni nic moc nezmění a tvému otci se alespoň vrátí náklady na její vychování. Proč chceš riskovat?“
„Nechápeš to? Jak jsi řekl, žije tu od dětství. Je jako naše sestra! Bez ohledu na to, že otec získal povolení… každý soudný člověk vidí, že je to špatné. Nebo ty by ses chtěl oženit se svou sestrou?“
Bergar nehnul ani brvou.
„Vzal by sis ji do postele?“ přitvrdil Orlan.
Zeman z Vlčiště tiše zaklel. Začínalo mu docházet, že prosbu svého přítele nedokáže nevyslyšet. Přesto to zkusil: „Tak ať se s ní Erich prostě odmítne oženit.“
„Bergare, ty přece znáš mého otce… Neustoupí.“
„Proklatě! Orlane, to je nerozum. Už jen ta cesta! A panna Malwina je…“ hledal správné slovo, vystihující drobného modrého ptáčka poletujícího síní a tišícího spory dřív, než naplno propukly, ale žádné se mu nezdálo vhodné.
„Zvládne to,“ přerušil ho Orlan. „Věř mi! Snažil jsem se přesvědčit otce, ale nedá si říct. Erich se mu nemůže vzepřít, vydědil by jej.“
„Zatraceně,“ zabrblal Bergar. „Kdybych ji s sebou vzal, tvůj otec nás určitě nechá pronásledovat. Budeme muset jet, jako by nás honil sám ďábel, a to není nic pro slečinku, jako je Malwina. Koukají z toho jenom potíže. Velké potíže!“
„Neboj se, zvládne to!“ opakoval. „Už trochu vyrostla. A žížal se už nebojí,“ pousmál se napjatě. Narážel na úsměvnou historku z dětství, kterou svému příteli před lety vyprávěl. Pokus o žert ale nevyšel.
„Co když z toho bude tvůj otec vinit Abekenské? Co když to vyvolá roztržku? A to nemluvím o tom, že jestli mě chytí, půjde mi o krk.“
Orlan honem kroutil hlavou: „Nedozví se, že jsi ji s sebou odvezl ty, o to se postarám. Zítra odtud vyráží hned několik skupin hostů. Musel by nechat pronásledovat každou z nich a trhl by si pořádnou ostudu. Navíc to zařídím tak, aby její zmizení zjistil co nejpozději.“
Zeman z Vlčiště si promnul kořen nosu. Učinil ještě jeden pokus vymluvit příteli jeho záměr, ale moc si od toho nesliboval: „Urozená panna na prostém zemanském hradišti… To se přece vůbec nehodí!“
„Máš pravdu, není to dokonalé řešení. Ale je to jen na čas,“ uklidňoval jej Orlan. Potom přiznal: „Uvažoval jsem, že požádám o pomoc někoho jiného, jenže...“
„Tak to udělej!“
„Nemůžu!“ Orlan rozhodil rukama.
„Proč, k čertu? Máš spoustu přátel mezi vyššími šlechtici. Měla by u nich větší pohodlí a-“
Orlan divoce vyprskl: „Pohodlí, to jistě! Má dostat pěkné věno, pochází ze starého rodu… Do týdne by ji každý z těch takzvaných přátel po dobrém či po zlém dostal.“
„Jednou se stejně musí vdát,“ namítl Bergar. „Tak jí prostě rovnou najdi někoho, koho tvůj otec schválí.“
Orlan zuřivě vrtěl hlavou. „To není tak snadné, ona je…“ zaváhal v řeči. Ještě jednou se rozhlédl a pak stejně raději polkl, co měl na jazyku, a zvolil jednoduché prohlášení: „Není jako většina šlechtických dcer. Poslyš, ty první bys měl chápat, že mi na ní záleží. Taky bys pro svou sestru hledal to nejlepší. Chci, aby byla v bezpečí, a nikomu nevěřím víc než tobě! Jsi můj přítel, Bergare.“
Dotyčný přítel zaťal zuby a tiše zavrčel.
„Jsi víc než jenom dobrý rytíř. Jsi čestný muž. A já opravdu potřebuju tvou pomoc.“
Trvalo to ještě okamžik. Hleděli si do očí a nezazněla žádná další slova. Vlastně ne, jedno ještě padlo: „Prosím!“
„Bude v noci sama?“ otázal se zeman z Vlčiště a dal tím najevo kapitulaci.
„Ano, pokud vím. Hrad je sice nacpaný hosty, ale upozornil jsem ji, aby nedovolila mé matce někoho k ní uložit.“
Bergar zabručel: „Jednou si to u tebe vyberu.“
Orlan kývl a hned nato mu na rameno dopadla těžká paže.
„Co to tu zase kujete, čertova kvítka?“ Pod tíhou vypitých pohárků a v přátelské atmosféře se Walden poněkud zapomněl. Orlan ani Bergar už dávno nebyli chlapci, které mu svěřili k výcviku. A Orlan byl dědicem barona, čímž rytíře Waldena značně společensky převyšoval. Ani jeden mu však pochybení nevyčetl. Orlan se naopak zasmál a obratně změnil téma: „Nikdy by mě nenapadlo, že si s vámi jednou připiju na své svatbě, pane Waldene.“
„To je pozvání?“ hlaholil statný Walden, muž v nejlepších letech, s pěstěným plnovousem a vlasy jen decentně prokvetlými stříbrem.
„Vlastně ano,“ souhlasil Orlan a natáhl se, aby procházejícímu sluhovi vzal z podnosu rovnou celý džbánek piva.
„Na krásu našich koní a rychlost našich žen,“ zařičel Walden košilatý přípitek a oba mladíci se k němu připojili. Pak pozorovali, jak rytíři poskakuje ohryzek, a Orlan na Bergara naposledy neklidně pohlédl.
„Nech to na mě,“ zamumlal Bergar tak, aby to Walden neslyšel, a potom od něj převzal džbán. „Pane Waldene, tak se mi zdá, že jestli budete tímhle tempem pokračovat, nevystřízlivíte ani za týden. A Jeho Veličenstvu se určitě nebude líbit, když před něj předstoupíte ožralý jak zákon káže.“
„Vaše starosti na moji hlavu, pane Bergare! Já znal svou míru už v dobách, kdy jste vy dva ještě kopali do peřinek,“ zabručel rytíř a otřel si ústa.
Bergar pokrčil rameny a v povznesené náladě si dovolil rýpnutí: „Ctím vaše dlouholeté zkušenosti, pane.“
„Pane Bergare, někdy mám chuť zapomenout, že už jste po svém otci zemanem, a jednu vám střihnout, jako když jste tuhle s panem Orlanem byli ještě nevycválaní raraši.“
Bergar blýskl po Orlanovi pobaveným pohledem. Orlan mu ho oplatil. Byli tehdy vážně pěkná kvítka, ale od té doby už oba poznali, kde je jejich místo, a chopili se svých povinností.
Walden pokračoval: „Kromě toho, já zítra ráno neodjíždím jako vy, pane Bergare. Zůstanu ještě den dva, abych dohlédl na několik drobností, a budu pokračovat s poselstvím. To vy byste si měl dát pozor, aby vás nezmámila nějaká krásná divoženka natolik, že ráno nedokážete vylézt na koně.“
Toho se Bergar nebál, ale všiml si, že Orlan náhle jaksi zvážněl. Rozhodl se předejít nedorozumění: „Pan Walden tě nepodezírá, že by se mezi dámy mohla vloudit nějaká divoká lesní žena, Bůh chraň. Tam u nás se to slovo používá spíš k označení pěkného děvčete, ale to snad přece víš, ne?“
Orlan nepřítomně kývl a pak se na Waldena opět zářivě usmál: „Takže budeme mít tu čest hostit vás ještě alespoň dva, tři dny? A potom, jak jsem vyrozuměl, budete pokračovat do sídelního města?“
„Přesně tak,“ přikývl Walden. „Pan Bergar se se svými muži vrátí domů, předá Jeho Milosti zpečetěnou svatební smlouvu a podá zprávu, a já a pánové Jerzei a Torunwald zamíříme do sídelního města. Slíbil jsem Jeho Milosti, že na ně dohlédnu,“ zasmál se.
Rytíři Jerzei a Torunwald byli zhruba stejně staří jako on, každý z nich měl na povel početnou družinu a rozhodně nepotřebovali chůvu, a právě to bylo nejspíš důvodem, proč se Walden tak rozchechtal. Orlan a Bergar se k němu přidali a ještě chvíli se bavili Waldenovým vzpomínáním na staré dobré časy, kdy mohl oba ztrestat pár pohlavky, než hudba v sále utichla a z šumu hlasů povstal rozšafný nápěv staré svatební písně. Postupně se přidávaly další a další hlasy a ženy v čele s ženichovou matkou vyprovázely nevěstu ze síně. Orlana obklopili jeho přátelé a dva mladší bratři a naschvál se ho ještě na poslední chvíli snažili prolít spoustou kořalky a piva. Neměl však stání a brzy se za veselého halasu, pobídek a všemožných zaručených rad odebral za svou nevěstou.
Vytáhlý mladík s výrazným ohryzkem a pár pupínky na čele vyrazil na zteč a Bergar s povzdechem zkřivil rty hořkým úsměvem. Asi si to musí vyzkoušet každý, filozofoval v duchu a cítil se jako moudrý kmet. Jenomže tady by z toho mohlo být pozdvižení, o něž nestál. To děvče patřilo k movité rodině.
Govik se ke krásce dostal dřív, než jej stačil jeho otec odchytit, a klátivě se uklonil. Dívka na něm spočinula polekaným pohledem. Jistě nebyla zvyklá, aby ji oslovoval kdejaký halama. Govik jí však něco řekl a ona se opatrně usmála.
Úsměv bohužel neušel dalšímu pozorovateli. Dotyčný se začal davem probíjet ke dvojici a zeman z Vlčiště pochopil, že se do věci bude muset vložit, než se Govik ocitne tváří v tvář tomu vyšňořenému kohoutkovi, který si očividně dělal na děvče nárok. Neměl ani tak starosti o to, že by si Govik s mladým šlechticem neporadil, jako spíš, co by následovalo.
Hrozící srážky si ale všiml ještě někdo další. Mezi dvěma korpulentními dámami se protáhla dívka na první pohled ne o moc starší než Govikův idol. Modré šaty s širokým oválným výstřihem jí hezky zvýraznily studánkové oči a cosi v jejím výrazu připomnělo Bergarovi ženicha, mladého pána Orlana. Aby ne, když to byla jeho sestřenice! Někde se rodová podoba musela projevit. Měla by být ráda, že nezdědila po příbuzných třeba nos.
Už byl dost blízko, aby slyšel, jak řekla: „Hledá tě tvá matka, urozená panno. Chce tě někomu představit.“
Dívenka neváhala, s omluvným úsměvem se uklonila Govikovým směrem a bez námitek odspěchala. Zeman z Vlčiště ocenil rychlý a taktní zásah. Vzápětí sledoval, jak se ženichova sestřenice, panna Malwina, neohroženě staví do cesty krasavci v brokátovém kabátci a úzkých nohavicích. Hejsek s jemně zkadeřenými dlouhými vlasy se na ni zamračil a pokusil se prodrat ke Govikovi. Přes její hlavu ho vraždil pohledem, a ten trouba jen zaskočeně civěl. Nejspíš ještě nestačil vstřebat ani to, že sladká kráska zmizela ze scény.
Malwina se uklonila a chytře odvedla pozornost Govikova soka: „Můj pane, už jsi měl to potěšení vidět strýčkova nového sokola?“
Mezitím dorazil ke Govikovi jeho otec a odtáhl ho ven, aby kluk na čerstvém povětří trochu vystřízlivěl.
„Sokola?“ opakoval zmateně rozkohoutěný šlechtic.
„Nevadí, jistě budeš mít příležitost zítra,“ zašvitořila. Vtiskla mu do ruky pohár a vyklouzla z nepříjemné situace jako drobná stříbřitá rybka. Bergar sledoval pohyb modré sukně sálem a nechal toho, teprve až mu došlo, že zírá stejně jako předtím Govik. Raději našel v rozjařeném davu novomanžele.
Panna Adelaida je sice bezpečně pod čepcem, a měl by si ji hlídat ženich, ale Bergar nedokázal odložit ostražitost. Ačkoliv byl svědkem toho, jak kněz před hostinou celou síň vykuřoval vonným dýmem proti nečistým silám, měl zeman o účinnosti tohoto opatření své pochyby.
Jak se třásl na pečínku, odříkal tlustý kněz očišťovací a ochrannou modlitbu ledabyle, což naznačovalo, že obřad je jen formalitou, do níž příliš víry nevkládá, neboť je v hloubi srdce přesvědčen, že zde nic nehrozí.
V posledních letech, když církev díky králi upevnila svou moc, zaměřila se hlavně na potírání nekalých čarodějných kejklů a boj se zplozenci temnoty. Begar ani tak nerozporoval snahu zabránit některým opravdu ohavným magickým praktikám, avšak měl obavu, že církevní představitelé ve své horlivosti míří zcela vedle. Zatímco pořádali hony na vlkodlaky, divé ženy a jiná stvoření, skutečné zlo se plížilo bohatými paláci stejně jako chudými chýšemi. A pár bezobsažných formulek zamumlaných na půl úst je určitě nezažene.
Znovu se napil a odsunul myšlenky, které by někdo mohl považovat za zradu šlechtického stavu. Ještě musí vydržet, než novomanželé zamíří do svatební postele, a potom se bude moct vytratit ven, do vlahého letního večera.
Pohledem dál klouzal po sálu a pokoušel se nevšímat si té přemíry nepříjemně propletených vůní. Naproti zahlédl popíjet kněze, který novomanžele oddal. S ruměnými tvářemi a vyholenou hlavou vypadal poněkud směšně, protože zřejmě přebral. Poblíž něj se v hloučku hihňalo několik dam se širokými výstřihy lemovanými drahou kožešinou. Postával tam s nimi rytíř Walden, důležitý člen nevěstina doprovodu. Nebyl už nejmladší, ale stále měl slabost pro ženy. A ony pro něj, což Bergara nepřestávalo udivovat. Kdyby to ale řekl nahlas, riskoval by, že mu Walden jednu střihne s dodatkem, že když někdo překročí pětatřicet, nemusí ho mladí ještě ukládat do hrobu. Rytíř žertoval a vypadal potěšen tím, že dámy rozesmál, což mimoděk přimělo k úsměvu i Bergara. Měl Waldena rád. Hodně se toho od něj jako panoš naučil.
Zbytek nevěstina doprovodu se porůznu bavil s místními, každý dle svého postavení. Někteří v hodovní síni, jiní venku na nádvořích, kam Jeho Milost kázala vyvalit sudy piva pro obveselení poddaných. Letní večer osvěžoval vánek přinášející z polí vůni pšenice, ale brzy už země vydechne poslední zbytky žáru a do svítání zavládne chlad, který přiměje mnohé dvojice podělit se o tělesné teplo někde v ústraní. Zeman z Vlčiště věděl, že většina družiny bude moci zítra vyspávat a možná se zdrží ještě do pozítří, na to se však on těšit nemohl.
O chvíli později zachytil pohled ženicha, a shodou okolností také svého dávného přítele Orlana, a zpozorněl. Přešli spolu na stranu velké síně a Orlan se letmo ohlédl. Jeho bratři obstoupili urozenou pannu Adelaidu, a přestože se usmívali a žertovali, tvořili teď její stráž.
Bergarův přítel vypadal přesně tak, jak si lidé obvykle představují mladé šlechtice. Zdravý, silný, přitom štíhlý, s tmavými vlasy po otci a usměvavýma očima po matce. „Musím s tebou mluvit. Za chvilku nás s Adelaidou odvedou nahoru, a na rozhovor už nebudeme mít čas,“ oslovil Bergara.
„Tak jím neplýtvej,“ zašklebil se přátelsky mladý zeman.
„Dobrá,“ Orlan, který výrazným nosem činil čest svému jménu, se nadechl. „Když jste před pár dny přijeli, zmiňoval jsem, že bych velmi ocenil, kdybys mi prokázal laskavost.“
Bergar kývl.
„Zítra odjíždíš a už nemohu váhat…“ Orlan se odmlčel. „Víš, že bych tě o pomoc nežádal, kdybych neměl vážné důvody.“ Ženich ztišil hlas a naklonil se blíž. „Potřebuji, abys poskytl azyl jedné osobě.“
„Co je zač?“
Někde za nimi zaryčel smích. Kdosi vykřikl Orlanovo jméno. Mladík sebou trhl, ale místo aby odpověděl, stáhl se ještě víc do stínu.
„Ta osoba se ničím neprovinila, jen...“
„Věřím, že po mně nechceš, abych ukrýval hledaného mordýře,“ pousmál se Bergar a snažil se zlehčit atmosféru. Orlan se choval tak tajnůstkářsky, až každému, kdo by jej zahlédl, muselo být jasné, že cosi skrývá. V podobných případech však bývá lepší vypadat spíš bujaře a bezstarostně. „Jenže pokud mám tu osobu chránit, potřebuju vědět, kdo to je,“ sykl a hned nato prolil hrdlem hlt medoviny.
„Malwina,“ odvětil přítel hlasem jen o málo silnějším než dech.
Bergar vyprskl. „Jsi opilý?!“
Orlan po něm loupl rozhořčeným pohledem a nařčení nekomentoval. Místo toho zachmuřeně oznámil: „Otec ji chce provdat za mého bratra. Získá tak do rodiny věno, které jí slíbilo Jeho Veličenstvo.“
„Na tom je sotva něco výjimečného. To děvče tu přece žije od dětství. Svatbou se pro ni nic moc nezmění a tvému otci se alespoň vrátí náklady na její vychování. Proč chceš riskovat?“
„Nechápeš to? Jak jsi řekl, žije tu od dětství. Je jako naše sestra! Bez ohledu na to, že otec získal povolení… každý soudný člověk vidí, že je to špatné. Nebo ty by ses chtěl oženit se svou sestrou?“
Bergar nehnul ani brvou.
„Vzal by sis ji do postele?“ přitvrdil Orlan.
Zeman z Vlčiště tiše zaklel. Začínalo mu docházet, že prosbu svého přítele nedokáže nevyslyšet. Přesto to zkusil: „Tak ať se s ní Erich prostě odmítne oženit.“
„Bergare, ty přece znáš mého otce… Neustoupí.“
„Proklatě! Orlane, to je nerozum. Už jen ta cesta! A panna Malwina je…“ hledal správné slovo, vystihující drobného modrého ptáčka poletujícího síní a tišícího spory dřív, než naplno propukly, ale žádné se mu nezdálo vhodné.
„Zvládne to,“ přerušil ho Orlan. „Věř mi! Snažil jsem se přesvědčit otce, ale nedá si říct. Erich se mu nemůže vzepřít, vydědil by jej.“
„Zatraceně,“ zabrblal Bergar. „Kdybych ji s sebou vzal, tvůj otec nás určitě nechá pronásledovat. Budeme muset jet, jako by nás honil sám ďábel, a to není nic pro slečinku, jako je Malwina. Koukají z toho jenom potíže. Velké potíže!“
„Neboj se, zvládne to!“ opakoval. „Už trochu vyrostla. A žížal se už nebojí,“ pousmál se napjatě. Narážel na úsměvnou historku z dětství, kterou svému příteli před lety vyprávěl. Pokus o žert ale nevyšel.
„Co když z toho bude tvůj otec vinit Abekenské? Co když to vyvolá roztržku? A to nemluvím o tom, že jestli mě chytí, půjde mi o krk.“
Orlan honem kroutil hlavou: „Nedozví se, že jsi ji s sebou odvezl ty, o to se postarám. Zítra odtud vyráží hned několik skupin hostů. Musel by nechat pronásledovat každou z nich a trhl by si pořádnou ostudu. Navíc to zařídím tak, aby její zmizení zjistil co nejpozději.“
Zeman z Vlčiště si promnul kořen nosu. Učinil ještě jeden pokus vymluvit příteli jeho záměr, ale moc si od toho nesliboval: „Urozená panna na prostém zemanském hradišti… To se přece vůbec nehodí!“
„Máš pravdu, není to dokonalé řešení. Ale je to jen na čas,“ uklidňoval jej Orlan. Potom přiznal: „Uvažoval jsem, že požádám o pomoc někoho jiného, jenže...“
„Tak to udělej!“
„Nemůžu!“ Orlan rozhodil rukama.
„Proč, k čertu? Máš spoustu přátel mezi vyššími šlechtici. Měla by u nich větší pohodlí a-“
Orlan divoce vyprskl: „Pohodlí, to jistě! Má dostat pěkné věno, pochází ze starého rodu… Do týdne by ji každý z těch takzvaných přátel po dobrém či po zlém dostal.“
„Jednou se stejně musí vdát,“ namítl Bergar. „Tak jí prostě rovnou najdi někoho, koho tvůj otec schválí.“
Orlan zuřivě vrtěl hlavou. „To není tak snadné, ona je…“ zaváhal v řeči. Ještě jednou se rozhlédl a pak stejně raději polkl, co měl na jazyku, a zvolil jednoduché prohlášení: „Není jako většina šlechtických dcer. Poslyš, ty první bys měl chápat, že mi na ní záleží. Taky bys pro svou sestru hledal to nejlepší. Chci, aby byla v bezpečí, a nikomu nevěřím víc než tobě! Jsi můj přítel, Bergare.“
Dotyčný přítel zaťal zuby a tiše zavrčel.
„Jsi víc než jenom dobrý rytíř. Jsi čestný muž. A já opravdu potřebuju tvou pomoc.“
Trvalo to ještě okamžik. Hleděli si do očí a nezazněla žádná další slova. Vlastně ne, jedno ještě padlo: „Prosím!“
„Bude v noci sama?“ otázal se zeman z Vlčiště a dal tím najevo kapitulaci.
„Ano, pokud vím. Hrad je sice nacpaný hosty, ale upozornil jsem ji, aby nedovolila mé matce někoho k ní uložit.“
Bergar zabručel: „Jednou si to u tebe vyberu.“
Orlan kývl a hned nato mu na rameno dopadla těžká paže.
„Co to tu zase kujete, čertova kvítka?“ Pod tíhou vypitých pohárků a v přátelské atmosféře se Walden poněkud zapomněl. Orlan ani Bergar už dávno nebyli chlapci, které mu svěřili k výcviku. A Orlan byl dědicem barona, čímž rytíře Waldena značně společensky převyšoval. Ani jeden mu však pochybení nevyčetl. Orlan se naopak zasmál a obratně změnil téma: „Nikdy by mě nenapadlo, že si s vámi jednou připiju na své svatbě, pane Waldene.“
„To je pozvání?“ hlaholil statný Walden, muž v nejlepších letech, s pěstěným plnovousem a vlasy jen decentně prokvetlými stříbrem.
„Vlastně ano,“ souhlasil Orlan a natáhl se, aby procházejícímu sluhovi vzal z podnosu rovnou celý džbánek piva.
„Na krásu našich koní a rychlost našich žen,“ zařičel Walden košilatý přípitek a oba mladíci se k němu připojili. Pak pozorovali, jak rytíři poskakuje ohryzek, a Orlan na Bergara naposledy neklidně pohlédl.
„Nech to na mě,“ zamumlal Bergar tak, aby to Walden neslyšel, a potom od něj převzal džbán. „Pane Waldene, tak se mi zdá, že jestli budete tímhle tempem pokračovat, nevystřízlivíte ani za týden. A Jeho Veličenstvu se určitě nebude líbit, když před něj předstoupíte ožralý jak zákon káže.“
„Vaše starosti na moji hlavu, pane Bergare! Já znal svou míru už v dobách, kdy jste vy dva ještě kopali do peřinek,“ zabručel rytíř a otřel si ústa.
Bergar pokrčil rameny a v povznesené náladě si dovolil rýpnutí: „Ctím vaše dlouholeté zkušenosti, pane.“
„Pane Bergare, někdy mám chuť zapomenout, že už jste po svém otci zemanem, a jednu vám střihnout, jako když jste tuhle s panem Orlanem byli ještě nevycválaní raraši.“
Bergar blýskl po Orlanovi pobaveným pohledem. Orlan mu ho oplatil. Byli tehdy vážně pěkná kvítka, ale od té doby už oba poznali, kde je jejich místo, a chopili se svých povinností.
Walden pokračoval: „Kromě toho, já zítra ráno neodjíždím jako vy, pane Bergare. Zůstanu ještě den dva, abych dohlédl na několik drobností, a budu pokračovat s poselstvím. To vy byste si měl dát pozor, aby vás nezmámila nějaká krásná divoženka natolik, že ráno nedokážete vylézt na koně.“
Toho se Bergar nebál, ale všiml si, že Orlan náhle jaksi zvážněl. Rozhodl se předejít nedorozumění: „Pan Walden tě nepodezírá, že by se mezi dámy mohla vloudit nějaká divoká lesní žena, Bůh chraň. Tam u nás se to slovo používá spíš k označení pěkného děvčete, ale to snad přece víš, ne?“
Orlan nepřítomně kývl a pak se na Waldena opět zářivě usmál: „Takže budeme mít tu čest hostit vás ještě alespoň dva, tři dny? A potom, jak jsem vyrozuměl, budete pokračovat do sídelního města?“
„Přesně tak,“ přikývl Walden. „Pan Bergar se se svými muži vrátí domů, předá Jeho Milosti zpečetěnou svatební smlouvu a podá zprávu, a já a pánové Jerzei a Torunwald zamíříme do sídelního města. Slíbil jsem Jeho Milosti, že na ně dohlédnu,“ zasmál se.
Rytíři Jerzei a Torunwald byli zhruba stejně staří jako on, každý z nich měl na povel početnou družinu a rozhodně nepotřebovali chůvu, a právě to bylo nejspíš důvodem, proč se Walden tak rozchechtal. Orlan a Bergar se k němu přidali a ještě chvíli se bavili Waldenovým vzpomínáním na staré dobré časy, kdy mohl oba ztrestat pár pohlavky, než hudba v sále utichla a z šumu hlasů povstal rozšafný nápěv staré svatební písně. Postupně se přidávaly další a další hlasy a ženy v čele s ženichovou matkou vyprovázely nevěstu ze síně. Orlana obklopili jeho přátelé a dva mladší bratři a naschvál se ho ještě na poslední chvíli snažili prolít spoustou kořalky a piva. Neměl však stání a brzy se za veselého halasu, pobídek a všemožných zaručených rad odebral za svou nevěstou.
