Kočáry se řadily na rozmoklé příjezdové cestě a bylo jich překvapivě dost, na to, že mělo jít o malý oběd dobročinného spolku pro válečné veterány. Lady Tateová se zřejmě rozhodla přilákat pro svůj projekt co nejvíce bohatých mecenášů.
Fergusson postával poblíž ohromného krbu a tvářil se, že si prohlíží krajinku zavěšenou nad ním. Ve skutečnosti však bedlivě sledoval dění. Majordomus každého ohlásil a Fergusson si příchozí nenápadně prohlédl a zařadil si jména k obličejům. Většinu jich samozřejmě alespoň zběžně znal, ale bylo dost takových, které viděl dnes poprvé. Popotáhl se za nákrčník a vzápětí si v duchu vynadal. Dnes musí zapůsobit příznivým dojmem. Druhou šanci pravděpodobně nedostane. Musí vypadat jako gentleman, mluvit jako gentleman a chovat se jako- “Lord a lady Larchovi a jejich neteř, slečna Whiteová.” Fergusson nakrčil obočí - Whiteová? Asi shoda jmen. Těžko by se tu objevila Madelyn Whiteová, miláček londýnské sezóny, opěvovaný ve společenských rubrikách snad všech dostupných novin. Dávali ji za vzor - prý je ctnostná, má vybrané chování a vytříbené způsoby. Už si nevzpomínal, co přesně o ní ještě psali, stejně to byly žvásty. Něco o jejích havranních vlasech a porcelánové pleti. Pochyboval, že by se tak snažili, kdyby neměla peníze. Jenže Madelyn Whiteová je měla. Přesněji, zdědila je po smrti svého otce. Panebože! Jen si představil prosperující železárny a uhelné doly, srdce mu začalo bít rychleji. Starý White věděl, jak správně investovat, aby zabezpečil svou dceru. Ne jako ten pitomec, který zplodil jeho! Inu, kdyby měl naději, že s někým takhle bohatým uskuteční výhodný obchod, nejspíš by taky vyplodil pár zdvořilých frází o jejích vlasech, pleti a - očích! Fergusson na vteřinu poztrácel všechny myšlenky. Dívka, která sestupovala ze tří schodků do prostorného salónu měla opravdu krásné oči. Tmavé a velké, jaké mají vznešené arabské klisny. A kromě toho, samozřejmě, taky dechberoucí postavu, pokud se to dalo posoudit v šatech se širokou sukní a s bohatě nabíranými rukávy. Pohybovala se s grácií a černé vlasy, vyčesané do složitého účesu se při tom zlehka otíraly o odhalenou šíji. Fergusson si s hrůzou uvědomil, že na ni civí, jako vesnický balík. Ženský už přece viděl. I dámy. A bez těch kanýrků a krajek vypadaly všechny nakonec vlastně stejně. To, co považoval za důležité, se podle hedvábných spodniček nepozná. Zásadní je přece hrdost, čest a loajalita. A ještě pár dalších věcí, ale dnes tu není od toho, aby dumal nad podobnými nesmysly. Jestli je tahle kráska skutečně ta Madelyn Whiteová, tak ji osloví z jediného důvodu - a tím jsou peníze jejího otce. “Zdravím, Fergussone,” ozvalo se vedle něj. Okamžitě se otočil. “Slyšel jsem, že ti vyhořela pila.” Fergusson pokrčil rameny a nevesele kývl. “To mě mrzí. Co budeš dělat?” “Postavím ji znovu, co asi.” Snažil se tvářit sebejistě, ale Seana McKinleyho neoklamal. Sean věděl nebo aspoň tušil, že do pily vložil spoustu úsilí i všechen svůj volný kapitál, a jestli vyhořela, tak je zase na začátku. Zrovna teď, když konečně získal přístup k některým obchodům v Newcastleských loděnicích. “Aha.” “Co aha?” “Tím se vysvětluje, co děláš tady, když společenské akce nemáš rád.” Fergusson se pousmál: “A co tu teda podle tebe dělám?” “Konečně hledáš vhodnou dědičku, jak jsem ti radil už dávno.” Fergusson se naježil: “To je až poslední možnost.” “No, vím, žes to říkal, ale věci se mění…” “Zatím ne! Ještě zvládnu zabezpečit rodinu sám.” Sean protočil panenky: “Vždyť to není žádná hanba, dělá to spousta lidí.” Fergusson cosi zavrčel a Sean tiše odfrknul. Pak potřásl hlavou a plácl přítele po rameni: “Tak pojď. Někoho ti představím.” “Obchodního partnera, ne nevěstu,” požadoval Fergusson a Sean kývl. Ukláněla se, zdvořile konverzovala a usmívala se. Dlouhé hodiny se ani nehnula od tetina boku - nepočítaje v to několik vyzvání k tanci. Teta Lucietta byla roztomilá a velmi oblíbená, takže se kolem nich neustále motali lidé. Madelyn jejich plytký hovor stíhala na půl ucha sledovat, a při tom klouzala nezúčastněným pohledem po přítomných. Na dobročinný oběd, uspořádaný formou bufetu, přišli nejrůznější lidé. Převážně šlechtici, ale i několik mecenášů z podnikatelských sfér. Hostitelé se nebránili nikomu - pokud neměl hluboko do kapsy. A právě proto bylo mistrovským tahem vyhnout se přísnému zasedacímu pořádku, k němuž by nutila klasická tabule. Kromě toho, toto není Londýn, jen Newcastle. Místo, kam ta nejušlechtilejší smetánka takřka nezavítá. Tedy, kromě ní. Madelyn se v duchu hořce usmála. Všimla si, že ji pár lidí okukuje. Ovšem, její otec byl hodně známá postava. Všichni určitě uvažují, proč dcera Huberta Whitea, bohatého a schopného vikomta, trčí tady, na hranicích se Skotskem. Co provedla? Nějaký skandál? Není v očekávání? Všichni tak moc bažili po drbech, až se Madelyn skoro chtělo všechno na ně vykřičet. Je zasnoubená! Je zamilovaná! A nevlastní matka jí nepřeje ani kapičku štěstí. Ale už to nebude trvat dlouho… Najednou zavadila pohledem o svého strýčka. Stál v hloučku mužů, kteří o něčem živě diskutovali. Jistě o obchodu. O čem jiném? Madelyn se napila z křišťálové číše a mimoděk klouzala pohledem po strýčkových společnících: Hubený aristokrat s brýlemi, tvářil se inteligentně, ale těžko říct. Už od pohledu nafoukaný čtyřicátník s brunátným obličejem. Mladý Barnaby, nevýrazný muž ve středních letech, s nímž se letmo setkala v Londýně. Čert ví, který vítr ho sem zavál. Vsadila by se, že počítá procenta třikrát rychleji, než kterýkoliv z nich, ale jelikož byla žena, nikdo by tuhle sázku nepřijal. Od ní se očekávalo, že bude půvabně tančit a tvářit se uchváceně, kdykoliv nějaký muž prohodí rádoby inteligentní poznámku. Někdy jí tahle přetvářka šla silně na nervy. Ve škole se jí sice nelíbilo, jelikož musela dodržovat mnoho přísných pravidel, ale aspoň se nemusela tvářit, že je úplná husa, která nerozpozná lokomobilu od lokomotivy. Obdržela další pozvání k tanci a zdvořilost jí velela neodmítnout - a nestěžovat si na pošlapané špičky. Hudba hrála výtečně. Madelyn by si ji ráda vychutnala, jen kdyby její tanečník nebyl takové dřevo. Zaťala zuby a přinutila se udržet na tváři přívětivý úsměv. Vždyť už to nebude dlouho trvat! A až se vdá, protančí na každém plese troje střevíčky. Zbytek tance se pokoušela přivolat vzpomínky na George. Ach, když ten ji vzal na parket, vznášeli se, jako labutě... Při návratu do tetinčiny ochranné náruče si nenápadně oddechla a zatoužila na moment se opřít o zeď za obřím květináčem s palmou. Jenže Madelyn byla vychována, aby se za všech okolností chovala jako pravá dáma, a tak to nakonec neudělala. Rezignovaně si stoupla vedle tety a opět se znuděně rozhlížela. Už jen dvacet pět minut, a bude čas! Nedalo jí to a očima znovu zabloudila ke strýčkově skupině. Probírají ještě pořád akcie národní banky, nebo už přeskočili na nejnovější plány ohledně železnice? Ne, to asi ne, strýčka novinky spíše odrazovaly. Byl totiž tak konzervativní, že novou příležitost nerozpoznal, ani když ho praštila přes- Oči! To jsou ale tvrdé oči. Madelyn se zaskočeně dotkla hrdla, hned však dala ruku dolů a uhnula pohledem. Dlouho to však nevydržela. Ke skupině finančních teoretiků se přidal kdosi nový. Vysoký ramenatý chlap, který by nutně potřeboval lépe padnoucí sako. To, které měl, jeho urostlé postavě moc nelichotilo. A i když bylo z kvalitní látky, ušil ho někdo, kdo si s poslední módou dosud nepotykal. Madelyn si o sobě nikdy nemyslela, že je povrchní nebo malicherná. Ale možná je. Jak jinak lze vysvětlit, že k němu stále znovu stáčí zrak. Měl husté tmavé vlasy, dost přerostlé a na krku stažené černou stužkou. Tvář hladce oholenou a výrazný nos. Zlomený nos, opravila se, po důkladnějším zkoumání. Hovořil zapáleně a občas prudce gestikuloval. Buran. Ale… Jako jediný z nich vypadal, že opravdu ví, o čem mluví. To Madelyn zaujalo. Kéž by tak mohla vyslechnout jeho návrh. Bylo jí jasné, že jim přednáší návrh, protože… Madelyn vlastně nevěděla proč je to tak jasné, ale vnitřně to cítila, viděla to v jeho tváři. Nakonec zřejmě usoudil, že mu zde pšenka nepokvete, omluvil se a vyrazil ke stolům s obědem. Barnaby ji přišel požádat o tanec a ona z povinnosti souhlasila. Fergusson se zhluboka napil, ale sladký punč jeho žízeň nezahnal. Bylo to k vzteku! I když se to dalo čekat. Říkal Seanovi od začátku, že bavit se s těmihle staromódními zatuchlými aristokraty nemá žádný smysl. Jenže Sean byl přesvědčený, že i tohle musí zkusit. Vzal číšníkovi z podnosu šampaňské a hodil ho do sebe. Zalechtalo až v nose, ale aspoň to nebylo tak sladké a navoněné, jako punč. Bohužel, whisky tu asi čekat nemůže. Kéž by už mohl jít domů… Kéž by bylo kam. Zachmuřil se a narovnal ramena. Ne, fňukat nemá smysl. Je tu, aby bojoval. Aby našel způsob, jak vrátit svému panství prosperitu. Ještě nevyzkoušel všechny možnosti. I když mu jich už zrovna moc nezbývá. Pootočil se a pročesával očima sál. Přece tu musí být někdo, kdo by byl ochoten s ním spolupracovat. Někdo, kdo se za něj zaručí, aby dostal půjčku. V kole zahlédl Barnabyho. Nudný a nezajímavý chlapík, ale kdyby dostal příležitost pohovořit s ním o samotě, snad by ho přesvědčil. Zamyšleně na něj civěl, a dost dlouho mu trvalo, než vzal na vědomí jeho partnerku. Nebyl tu, aby obdivoval ženské půvaby, přišel pracovně, ale dívka s vysoko vyčesanými temnými vlasy a křehkou šíjí tančila lehce, jako bludička na vřesovišti. Jemná a ženská, až mu zatrnulo. Takže Barnaby se zná se slečnou Whiteovou? Klouzal pohledem po její štíhlé postavě a při tom přemýšlel, jak zařídit, aby je Barnaby seznámil. Ve společenských manýrech se nijak zvlášť nevyznal, ale bylo mu jasné, že k ní, jako k mladé svobodné dívce, těžko může bez okolků přistoupit a požádat ji o půjčku. Nebo o cokoliv jiného. Těžce vzdychl. Ano, je krásná. Ale s tou svou dokonalostí je úplně mimo jeho dosah, takže si bude gratulovat, i když se mu podaří z ní vymámit příslib malé půjčky. O čemkoliv jiném si může nechat leda zdát. Madelyn doprovázela tetinku ke stolům s bufetem. Sama neměla nervozitou na jídlo ani pomyšlení, ale teta ji odmítla nechat bez dozoru. Madelyn doufala, že až se teta občerství a snad i něco popije, její ostražitost trochu ochabne. Vlastně to byla součást plánu. Dlouhé stoly poblíž oken se prohýbaly pod nejrůznějšími lahůdkami. Krevety a mořské ryby se tu vystavovaly ozdobené vějíři zeleniny, paletu chutí doplňovaly různé omáčky, pečivo, masa a jiné oblíbené pochoutky. Teta požádala sloužícího, aby jí naservíroval zauzený hovězí jazyk a brambory, a Madelyn nenápadně pokračovala dál, kolem stolů. Předstírala, že si prohlíží, co tu je, a vybírá. Potřebovala otestovat, jak je na tom tetina pozornost. Blízko dveří na terasu, po nichž stékaly kapičky deště, postával Barnaby s tím vysokým cizincem a tvářil se rezervovaně. Madelyn zvědavě natáhla uši. “Je jisté, že na tom vyděláte stejně, jako já.” “Ale lord Wernon se zmiňoval, že jejich akcie zaznamenaly prudký pokles…” “K čertu s Wernonem! Vždyť je to trouba, kterej nedohlídne dál, než na knoflíky na svý vestě!” Madelyn se pro sebe pobaveně ušklíbla, ale hned to zamaskovala skleničkou s vinným střikem, již pozvedla k ústům. Barnaby se vypjal a odměřeně na muže kývl: “Lord Wernon je můj přítel.” Cizinec rozhodil rukama: “Ale obchodu nerozumí. No tak, Barnaby! Přece nedáte svý peníze někomu, kdo je ochotnej za stávajících podmínek obchodovat s kontinentem. Vždyť za celní poplatky dáte skoro stejně, jako za přepravu!” “Odpusťte, lorde Flemingu, ale vzhledem k vaší rodinné minulosti vás skutečně nepovažuji za vhodného rádce ohledně svých financí.” Fleming se narovnal a zatvářil se kamenně. “V tom případě mě těšilo, pane.” Prudce se obrátil na patě a odkráčel. Madelyn přijala talířek s kouskem šunky a tvářila se, že jí. Ve skutečnosti však střídavě sledovala tetičku a hodiny. Je čas. Konečně. Při odchodu ze zaplněné jídelny ještě letmo zahlédla neotesaného cizince. Pokoušel se pro své záměry nadchnout někoho dalšího. Nemohla si pomoct a zakroutila hlavou: S tímhle chováním nemá žádnou šanci, i kdyby měl nakrásně pravdu. Je příliš přímočarý a projevuje neodpustitelnou hrubost. Madelyn vyšla z jídelny a zamířila do dámského salonku. Za prvé potřebovala, aby ji tam ostatní dámy viděly, čímž zastře stopu, a za druhé se tam měla sejít s Nelly. Komorná byla nervózní, ale nezklamala. Měla připravený velký koš přikrytý šátkem a zavedla svou paní do odlehlého pokoje, který měla za úkol najít. Za chvíli vyšly zadem z rezidence dvě dívky v prostých šatech s pláštěnkou přes hlavu, a naskočily do drožky, která na ně čekala za rohem. Zavezla je přímo k dostavníkové stanici, kde obě vystoupily do drobného deště. Nelly včas připravila do najaté drožky své i Madelynino zavazadlo, a to si teď každá nesla. Za čtvrt hodiny odtud vyjede jeden dostavník na Carlisle a druhý na Londýn. V každém bude sedět jedna dívka, a obě se budou mlčky modlit, s pohledem upřeným na ubíhající krajinu. Nelly úpěnlivě prosila za to, aby se její paní nic nestalo a ona nepřišla o místo. Madelyn žádala o požehnání k cestě za svou láskou. A drobné mrholení se změnilo v hustý, vlezlý déšť. Natřásání kočáru bylo ubíjející, a pach kvašeného zelí a česneku, táhnoucí z jednoho zavalitého spolucestujícího, zvedal Madelyn žaludek. Šedý, kalný a nanicovatý den za okny, se blížil k závěru. Kočí už před nějakou dobou zvolnil a z venku se chvílemi ozýval zvuk vody, cákající na podvozek, když projížděli kalužemi. Kdyby bylo opravdu ticho, slyšeli by zřejmě i pleskání kopyt do rozměklé hlíny. V kočáře ale jedna stará paní stále dokola, monotónně a pološeptem drmolila slova nějaké modlitby. Madelyn si přitáhla ke krku plášť a otřásla se. Okénko se dávno zamlžilo, takže ven už pořádně neviděla. Přesto si v srdci uchovávala dobrou náladu. Vždyť je na cestě. Už brzy se shledá se svou láskou. A pak spolu stráví celý život. Představovala si, co bude v takovém pošmourném podzimním dni dělat tak za dvacet let. Viděla George s tím jeho příjemným úsměvem a kolem nich jí fantazie rozesadila dorůstající děti. Všichni odpočívají u krbu a střídají se v předčítání nějaké knihy. Tiše vzdychla. Najednou sebou kočár trhnul, až stará paní nechtěně vrazila loket do břicha obtloustlého muže. Madelyn se křečovitě chytila dvířek dostavníku. Kočí hulákal a koně řehtali. Kolem nich po druhé straně silnice prosvištěl temný stín nějakého velkého kočáru, jehož plnokrevníci dusali krkolomným tempem po kluzké cestě. Kabina se naklonila a kola začala prokluzovat. Koně zabírali, ale dostavník jel spíš dozadu a na stranu, než dopředu. Najednou něco křuplo, povoz sebou znovu trhnul, pasažéři zaječeli úlekem, něco uhodilo do přední části kabiny a kočí zvenku zavřískl bolestí. V tu chvíli už křičeli i všichni uvnitř, protože s ohlušující ránou a tvrdým žuchnutím, přistál kočár na boku. Koně bolestně ržáli, kopali kolem sebe a ještě víc se zamotávali do postrojů. Kočí na ně něco řval, ale jestli tomu věnovali pozornost tak, jako cestující uvnitř vozu, nebylo divu, že zmatek nebral konce. A stará paní, která zůstala na vrcholu lidské hromady ze sténajících a zkroucených cestujících se stále modlila. Jenom přidala na hlasitosti. “Pani,” nevydržel to jeden muž ve středních letech, “víte, zázrak by byl moc fajn, ale nám by docela stačilo, kdybyste se pokusila votevřít ty dveře.” Madelyn na spodku hromady se bolestně pousmála, a začala shledávat své končetiny. Ruce měla zkroucené pod sebou, na jedné noze jí ležel obtloustlý pán a druhá… au! Podivně se zaklínila pod sedačku a přimáčkl ji něčí cestovní koš. Madelyn v těsném prostoru zápasila o dech a celá se třásla. V hlavě neudržela jedinou kloudnou myšlenku, protože se tam roztahoval šokovaný úžas. Co se stalo? A co teď? Co budu dělat? Jsou na cestě teprve tři, čtyři hodiny a už taková pohroma! Jestli ji strýček začne hledat, dopadne ji jako nic. A příště se jí už vyklouznout nepodaří! Všichni kolem hekali a sténali, a Madelyn se hlavou honily střípky naprosto neužitečných myšlenek. Konečně se těm nahoře podařilo otevřít dvířka a vysoukat se ven. Pak vytáhli starou paní, jednu hospodyni s šátkem nakřivo a tlustého pána. Nakonec se ven protáhla i Madelyn. Kočí už odvázal koně a uklidňoval je pytlíčky s ovsem. Ostatní si prohlíželi svá zranění. Nic vážného se naštěstí nestalo, bylo tu jen pár odřenin, monokl a Madelynin pohmožděný kotník. Tlustý pán právě všem vysvětloval, jak je nutné konečně zavést nějaký zákon, který by kočáry přinutil jezdit ohleduplnou rychlostí a Madelyn se nešťastně opřela o kolo převráceného dostavníku. Ruce měla prochladlé a roztřesené. “Co budeme dělat?” ptal se jeden z mužů kočího, a ten mu vysvětlil, že je nutné, aby se někdo vydal do nejbližší vesnice pro pomoc, protože dva z koní jsou zranění a kočár zapadl do příkopu takovým způsobem, že ho ti zbývající sami neutáhnou. Kromě toho měl zlomené kolo, a to musí opravit zkušený kolář, jinak se stejně za pár kilometrů rozsype. Najednou přísně vyhlížející hospodyně vykřikla: “Někdo sem jede!” “Povoz?” zeptal se s nadějí tlustý pán a vyhlédl zpod svého pršipláště. “Ne, jen jezdec. Hej, pane, tady!” vykřikl kdosi a osamělý jezdec na obrovském koni zpomalil. “Měli jsme nehodu! Nějakej šílenec v protisměru řízl tudle zatáčku tak zvostra, že sem musel uhnout málem až do příkopu, no a to bahno s náma ujelo. Máme zlomený kolo a zraněný koně. Prosim vás, pane, nemoh´ byste nám zajet pro pomoc?!” Muž seskočil z koně, a šel se podívat blíž. Slunce, pokud nějaké za těmi mraky vůbec bylo, se sklánělo k západu a studené šero se stávalo temnějším. Vysoký muž opatrně sestoupil do strouhy a uznale hvízdl. “To kolo je úplně zrušený, a nejspíš je naštíplá i osa. Je do toho houby vidět…” mluvil sice s kultivovaným přízvukem, ale používal samé nespisovné výrazy. Madelyn prudce zvedla hlavu. Tenhle hlas už dneska slyšela. Hluboký a sytý a nesmírně zvláštní tou směsicí hovorového a vytříbeného jazyka. Postavila se “Kus odtud je farma, zajedu tam, a řeknu jim o pomoc.” “To byste byl moc hodnej, páč na koni tam budete vo půlku rychlejc, než kterejkoliv z nás.” Muž se na kočího krátce usmál, a pak přejel očima po pasažérech, shromážděných okolo: “Jinak jste všichni v pořádku?” Zarazil se. Znovu se vrátil ke štíhlé dívce opírající se o dostavník. Skoro nevnímal, že ostatní cestující mumlavě potvrzují, že jim nic vážného není. Tohle není pravda! To nemůže být pravda… protože, prostě… je to jen výplod mýho unavenýho mozku. Bezděky udělal krok blíž k ní. Zvedla hlavu a celá se narovnala. V tom pohybu byla důstojnost a elegance, kterou obdivoval už dnes v poledne. Mlčela, a prohlížela si ho zrovna tak udiveně. Je to ona. Sice bylo čím dál větší šero, ale tyhle veliké tmavé oči by si nedokázal splést. Najednou mu došlo, že prší a všichni na něj zírají - a on civí na dívku, které nebyl ani představen. “Kolo!” zamumlal podrážděně, a pleskl rukou o bok dostavníku. Pak se obrátil ke kočímu: “Víte, co? Běžte se schovat támhle do toho lesíka. Vemte s sebou i koně. Přes to jehličí na vás nebude tak pršet.” Tlustý muž to považoval za dobrý nápad a kočí také. Všichni si posbírali svá příruční zavazadla, a zamířili k blízkému hájku. Dívka však na chvíli zůstala nerozhodně stát. “Slečno Whiteová?” oslovil ji tiše. Okamžitě ztuhla. “Co tady ksakru děláte?” Změřila si ho podezíravým pohledem a narovnala se, jako pravítko: “Promiňte, pane, ale nebyli jsme si představeni, a s cizími lidmi já zásadně-” “Fergusson Fleming, lord Fallstone,” přerušil ji a nápřáhl pravici. Tak trochu zkoušel, jak tahle dáma zareaguje. Potřásání rukama bylo mimo etiketu - tedy alespoň v její části světa. Přesně jak předpokládal, Madelyn zaváhala. Potom však pomalu kývla a opatrně vložila svou dlaň do jeho. “Lady Madelyn Whiteová.” Okamžitě poté svou ruku stáhla a ukryla ji v pláštěnce. “Tak, teď už se známe, takže mi můžete říct, co tu děláte.” Na chvíli pohlédla stranou. Ostatní cestující už byli dávno mimo doslech a Madelyn měla dojem, že šero rychle zhoustlo. “Věřte nebo ne, ale já mám takový pocit, že jste vzala do zaječích. Čeká vás nějaké dostaveníčko?” “Do- dostaveníčko? To si vyprošuji!” Fergusson rychle přemýšlel. Z toho, jak je oblečená a nervózní, vyplývá jediný závěr - je na cestě někam, kam ji rozhodně neposlala rodina. Jeho zklamání z dnešního odpoledne se pomalu vytrácelo. Sice nenavázal žádné doopravdy užitečné kontakty, ale tenhle jeden by mohl stát za sto jiných. Obchodní partnerství s Whiteovými železárnami… Zatraceně! Jen na to pomyslel, zrychlil se mu tep. Stačilo by zmínit před některými loďaři v Newcastlu tohle jméno, a cesta k těm nejvýhodnějším kontraktům by byla volná! Sakra, to je snad sen! Pokud naváže dobré vztahy s touhle hezoučkou dědičkou, mohl by dostat půjčku od Whiteů. A když mu půjčí Whiteovi, tak pak už každý. Pak opraví pilu a rozjede konečně svůj plán na zajištění panství. Panebože! Pokud… pokud se nechystá provést něco, za co ji zbytek rodiny vydědí… V tom případě by bylo nejlepší ji pěkně posadit na koně a odvézt zpátky do Newcastlu, tetičce a strýčkovi. Hmm, jenže ti mají s Whiteovými železárnami pramálo společného a nejspíš by se lady Whiteové, vdově po vikomtovi, o tomhle faux pas raději ani nezmínili, čímž by pěkně rychle zhasla i jeho sláva. Zatraceně! “Budeme tu ještě dlouho stát a moknout?” zeptal se dívky. Madelyn vzdychla. I ona přemýšlela. Pokud tu bude s ostatními cestujícími čekat, až někdo vyprostí a opraví dostavník, strýček ji dohoní. A potom si o životě s Georgem může opravdu nechat jen zdát. O tomhle muži toho moc neví. Choval se podivně a vypadal ještě zvláštněji. Musel mít skvělé vzdělání, protože na dobročinném obědě se choval docela kultivovaně, na druhou stranu ty jeho hrubé výrazy a nestříhané vlasy… Ale měl v sobě i kus slušnosti, když zastavil, aby pomohl převrácenému dostavníku. Třeba se s ním může rozumně domluvit. Během oběda ho viděla mluvit s mnoha lidmi - a ze všech se snažil vymámit peníze. Nejspíš je vážně potřebuje. Tichý šum padajících kapek odměřoval čas. Jestli tu budou postávat ještě dlouho, všichni akorát nastydnou. “Vlastně… mám návrh,” pronesla nakonec. “Opravdu?” “Potřebuji se co nejrychleji dostat do… Gretna Green.” Tak, a bylo to venku. Sledovala, jak povytáhl obočí, ale kromě toho to nijak nekomentoval. “Když mě tam v pořádku dopravíte a nebudete se na nic ptát, dobře vám zaplatím.” “Jak dobře?” “To záleží.” napjatě si tiskla ruce. Otec jí v dopisech občas líčil některá jednání, na která byl pyšný, proto věděla, že je dobré při vyjednávání držet druhou stranu v určité nejistotě. “Na čem?” Nutila se do klidu. Každou chvíli se můžou ze zatáčky vynořit její pronásledovatelé. Zjistil už strýček s tetou, že zmizela? Ovšemže ano, ale otázka je, jestli tuší, kam se vydala. “Inu, záleží to na tom, za kolik jste ochoten to provést.” “Dvě stě liber,” odvětil bez zaváhání. Madelyn potlačila syknutí. Nebyla to malá částka, ale poradila by si s tím. Na smlouvání neměla náladu, důležitější bylo dát se opět do pohybu. Kývla a s trochou obav natáhla ruku. Potřásl jí a potom se rozhlédl tmavým šerem. “Co vaše zavazadla?” “Tašku mám u sebe a nic jiného jsem si s sebou nebalila.” “Takže se konečně můžeme hnout?” Kývla. Nohy měla studené jako rampouchy a nebýt dostavníku, o který se opírala, byla by klouzala v blátě. Teď se pokusila udělat krok do kopce, ale pohmožděná noha zaprotestovala. Fleming vzal její objemnou tašku a vykročil ke svému koni. Zavazadlo měl už dávno přivázané a Madelyn dosud urazila jen mizivou vzdálenost. Noha ji neposlouchala. Při každém kroku jí kotníkem projelo ostré píchnutí. Statečně kulhala k okraji příkopu a Fleming se po ní ohlédl. Najednou jí levá noha ujela na blátě a jedinou záchranou bylo prudce došlápnout na pravou. Zaúpěla bolestí a pevně stiskla víčka. Najednou ucítila, jak letí vzhůru. Znovu vyjekla, ale to už ji Fleming bezpečně držel v náručí. Překvapeně zalapala po dechu a vůbec netušila, jak se v téhle situaci zachovat. “Chyťte se mě, zatraceně, nebo v tom marastu skončíme oba.” Madelyn váhavě poslechla. Položila mu paži kolem ramen, a druhou se zachytila za své vlastní zápěstí. V téhle poloze neustále narážela obočím do okraje jeho klobouku, a tak se nakonec přikrčila a hlavu si položila na jeho rameno. “To je lepší,” zabručel, a Madelyn se zdálo, že jí ten zvuk zavibroval celým tělem. Chvíli se strachovala, jestli přece jen neupadnou, ale Fleming našel místo, kde příkop nebyl tak hluboký a rozrytý kopyty dostavníkových koní, a docela snadno se z něj dostal. Pak písknul na svého hřebce a zavolal jeho jméno. Na cestě se ozvaly kroky a Madelyn chvíli jen tiše spočívala v jeho náruči. V té chvíli ji zaplavil velmi zvláštní pocit. Cítila se v bezpečí a chráněná, ale jeho vůně způsobovala, že jí po páteři probíhalo jemné chvění, takový příjemný neklid. “Výborně, Odine, hodnej kluk,” pochválil velkého hřebce, a bez okolků vysadil Madelyn na jeho hřbet. Dívka se křečovitě chytila sedla a Fergusson chvíli postál u koňské hlavy a předstíral, že rovná udidlo. Zatraceně! Ovládej se, pitomče! Pěkný holky už jsi přece viděl. A taky držel v náruči. Není ničím výjimečná. Není oblejší, ani hebčí, ani voňavější. A hlavně není tvoje! Tak se koukej dát dohromady, než pozná, jak tě rozhodila. S vynaložením jistého úsilí ovládl svůj dech i jiné části těla, kterým se moc líbilo, jak se k němu před chvílí tiskla, a vyhoupl se za ni do sedla. V tu chvíli si uvědomil, že předchozí námaha byla zbytečná. Bylo to tu zas. Seděla mu křížem přes stehna a i když se snažila o správně vzpřímený jezdecký posed, jak se na dámu sluší, co chvíli se o něj otřela, nebo ji Odinova houpavá chůze hodila na jeho hruď. Madelyn s vypětím všech sil udržovala narovnaná záda. Bylo jí zima a když vítr vlezle foukl pod pršiplášť, dala by půl Whiteových dolů za teplý krb a hrnek čaje. A k tomu se celá třásla, jak na ni doléhal šok z prožité nehody. Asi po čtvrt hodině jí už slyšitelně drkotaly zuby, a záda měla ztuhlá a bolavá. Odin opatrně našlapoval na cestě plné výmolů a bláta, a do okolní krajiny se vkrádal večer. Každý krok statného černého koně ji zhoupl blíž k Flemingovi a stálo ji víc a víc námahy se opět zvedat a odtahovat. Bože! Dá mu směnku na těch dvě stě liber hned, jen když jí dovolí, aby se opřela o jeho pevnou postavu a načerpala trochu jeho klidu a jistoty. A tepla! Po chvíli si uvědomila, že vzduch naplnila nová vůně. Kouř a polévka. Zbystřila. Kousek vlevo od cesty svítila okna malé farmy. Fleming tam zabočil, ale nechal Odina stát mimo světlo dopadající z oken. Seskočil a přikázal hřebci počkat. V tichu, které se rozhostilo, slyšela Madelyn dopadat drobné kapičky na svůj povoskovaný plášť. Tap tap tap trrrtatatap, tap tap… Náhle vrzly dveře a ven vyšly čtyři mužské postavy. Tři s lampami zamířily k hospodářským stavením, jedna k ní. “Pomůžou jim?” “Jo. Paní domácí už dala vařit víc vody na čaj, aby se zahřáli, až přijedou. A my popojedem. Ještě tak hodinku odtud je slušný hostinec. A jelikož dneska nepřivítá hosty z dostavníku, vsadím se, že bude mít spoustu volných pokojů.” |