Ranní ptačí koncert přerušil pláč dítěte.
Colt procitl z lehké dřímoty a zaslechl Linu, jak ho tichým hlasem konejší. Muselo být ještě velmi malé. Ani své neteře a synovce nikdy neviděl dřív, než se začali plazit, protože byl skoro pořád na cestách, ale u Ruby nemohlo být o plazení ještě ani řeči. Chvíli uvažoval, kdy se asi narodila, ale nechal toho. Neměl žádnou představu, podle čeho by to měl určit. Připomínala mu hříbě sotva pár hodin po porodu, jenže hříbata se obvykle rychle stavěla na vlastní nohy a vůbec rostla jako z vody.
To o věku Josie a její sestry neměl velké pochyby. Obě jsou mladé, určitě překročily dvacítku teprve nedávno.
Nebyl si jen jist, která z nich je starší. Lina působila chvílemi strhaně jako stařena, ale péči o obě a zodpovědnost brala na sebe Josie.
Pěkná holka. Uznával, že má vlasy spíš hnědé než zrzavé, ale stejně jí v duchu často říkal Zrzka. Na sluníčku měděně jiskřily a jemu se to líbilo.
Když tu včera seděla, schoulená a nešťastná, působila křehce jako panenka. Nikdy by neřekl, že je schopná vzít člověku pistoli a zastřelit chlapa. Jaké okolnosti ji k tomu dohnaly? Kdo ji přinutil přijmout mužskou roli ochránce rodiny, když z každého jejího pohybu a gesta vnímal jemnou ženskost?
Slíbil, že se nebude ptát, ale pořád mohl naslouchat a pozorovat. A to uměl dobře, poznamenal v duchu cestou k řece.
Josie se probrala. Protřela si oči a otočila se na loket.
Lina pootevřela jedno oko, ale protože Ruby nic nepotřebovala, využila příležitosti a spala dál.
Josie se vysoukala ze stanu a opatrně se pokusila zvednout. Noha ji bolela, ale už ne tak pekelně jako včera.
Pajdala k zavazadlům, našla si čisté prádlo a pak se vydala k vodě.
Našlapovala opatrně a kotník šetřila. Šla pomalu, ale to nevadilo, nespěchala.
Mula i Coltův kůň se pásli u nedalekého stromu, uvázaní na volné otěži.
Toužila se umýt. Už několik dní byly na cestě a tolik spěchaly, že neměly skoro na nic čas. Potok bublal mezi kameny. Některé přeskočil, jiné obešel a voda se pěnila a vířila v chladném tanci. Josie bosky vstoupila mělkého koryta. Vykasala si sukni a rozhlížela se. Jen kousek odtud rostl přímo u vody hustě olistěný keř. Připadalo jí, že víc soukromí snad ani nemůže v těchto podmínkách dostat, a tak se tam vydala. Našlapovala opatrně, protože kameny byly kluzké a některé ostře bodaly do chodidel.
Studená voda potlačila bolest ve zraněném kotníku a Josie balancovala mezi kamením a proudem, jenž se jí snažil podrazit nohy.
Nakonec s úlevným vzdechem odložila věci na velký kámen a začala se svlékat.
Kolem nikdo nebyl, jen ptáci, a ti jí nevadili. Porozepínala knoflíčky a přetáhla šaty přes hlavu. Ráda by si je vyprala, ale na to bude čas později.
Rozvázala šněrovačku a s blaženým pocitem se protáhla. Pak rychle na kámen odhodila košilku i špinavé spodní prádlo. Vypere je potom. Teď nemohla odolat. Voda byla sice studená, ale rychle odplavovala pocit lepkavé špíny, který ji posledních pár dní obtěžoval.
Colt o něco níže po proudu dokončil svou ranní hygienu a vracel se podél břehu do tábora. Vtom zahlédl v blízké zátočině hromádku šatstva na balvanu. Spodní prádlo na dálku bíle svítilo na slunci a Colt nevědomky zadržel dech. Co nezadržel, byly představy, které se mu začaly honit hlavou.
Zrzavá nahá víla v chladné vodě, která jí pění kolem štíhlých nohou. Jaká jsou její prsa, netísněná šněrovačkou?
Zaváhal na břehu, vědom si toho, že by měl odejít. Jenže na mělčině mezi listím vykoukla bledá silueta. Naklonila se ke kameni s věcmi, ale nedosáhla. Ještě krok.
Větve jí zakrývaly už jen spodní část těla a Colt musel tvrdě polknout. Natahovala se k hromádce svého oblečení a on z ní nedokázal spustit oči. Nemýlil se. Josie má krásná ňadra.
Najednou sebou trhla. Všimla si ho a zazmatkovala. Chytila šaty, ale z ruky jí vyklouzlo mýdlo. Pokusila se zakrýt a zároveň zachránit kluzkou kostku. Při tom ještě klopýtla, stoupla na poraněnou nohu a proud ji strhl do tůně.
Výkřik, a cáknutí.
Plácala se ve vodě, klela a stále se zřejmě pokoušela udržet mýdlo i šaty.
Colt vyrazil, aby jí pomohl.
Jenže to jen zhoršil.
V nelíčené panice se s ním rvala jako o život a málem oba utopila.
Šaty uplavaly kus po proudu, kde se zadrhly na kameni. To ale nezvládal řešit. Měl plné ruce práce s tím, udržet sebe i Josii nad hladinou, když sebou neustále mrskala a odstrkovala ho.
Křičel na ni, ať toho nechá, ale zdálo se, že nevnímá. Nakonec jí došel dech a Colt toho využil. Rychle vytáhl Josii nad vodu a přinutil ji stoupnout si.
Měla strachem rozšířené oči a pokoušela se couvat. Nedovolil jí to. Držel ji a pořád opakoval tichým hlasem: „Klid! Dýchej. Klid…”
Josie se celá třásla a volnou rukou se pokoušela zakrýt. Zdálo se, že se rozbrečí. To rozhodně nechtěl.
Když to vypadalo, že konečně pevně stojí, odvrátil se a začal se rozhlížet po jejích šatech. Brodil se k nim, posbíral je a nesl zpátky. Skrývala se za balvanem a moc už mu toho z nádherného výhledu nezbylo.
Z bezpečné vzdálenosti jí hodil šaty. Byly nacucané vodou, takže doufal, že se do nich nehodlá obléct.
„Madam?”
Z druhé strany kamene mu odpovídalo jen zaryté mlčení. Měl by se omluvit. Vzdychl. Připadal si jako malý kluk přistižený při okukování koupajících se spolužaček.
„Nechtěl jsem… sakra! Mrzí mě, že jste kvůli mně upadla.”
Pořád mlčení.
„A pojďte už z té vody, nebo si uženete zápal plic!”
„Vypadněte!” hlesla vyčerpaně. Byla ve studené vodě už moc dlouho, to jí nemusel vykládat. Přestávala cítit nohy a modraly jí prsty na rukou.
„Jdu, ale vy pojďte taky, ” otočil se a odcházel. Doufal, že půjde za ním. A v duchu se zaobíral tím, co viděl… a cítil pod prsty, když se ji pokoušel zachraňovat. Bylo mu líto, že se kvůli němu málem utopila, ale toho pohledu, který to všechno spískal, rozhodně nelitoval. Vážně, byla nádherná.
Josie opatrně vykukovala za kamenem. Zdálo se, že skutečně odešel. Ve chvatu na sebe naházela čisté prádlo a brodila se ke břehu.
Zuby už jí drkotaly zimou.
Vyždímala šaty a rozvěsila je na nejbližší keř, aby uschly.
Pomalu se začínala uklidňovat. Sluníčko vykukovalo nad protějším vrcholem kaňonu a trochu už hřálo. Zůstala stát na břehu. Koukala na plynoucí vodu a přemýšlela nad tím, co se stalo:
Když uviděla McDowela stát jen pár kroků od sebe, zpanikařila.
Díval se na ni a výraz jeho obličeje byl… Chtěl ji. Nebyla tak nezkušená, aby to nepoznala. Pracovala v restauraci paní Luisy tři roky a za tu dobu viděla různé věci.
Jenže teď neměla kam utéct. Pořád na ni zíral a Josie zazmatkovala. Málem se utopila.
Ale pak ji nějak dostal na nohy, podal jí šaty a omluvil se.
A odešel, když ho o to požádala.
Chtěl ji, ale odešel.
Zatřásla hlavou. Těžko se jí to rovnalo v hlavě s jejími dosavadními zkušenostmi. Ale když jí to došlo, zalila ji vlna úžasného pocitu.
Bezpečí.
Colt se mrzutě vracel do tábora. Měl odejít, když zjistil, že se Josie koupe. Každý slušný člověk by to udělal. Jenže takový slušný člověk by přišel o moc pěkný pohled…
Což ve skutečnosti zase nebyla taková výhra. Teď ji nedostane z hlavy.
Linu potkal kousek od tábořiště. Vypadala vyděšeně a zuřivě. Tiskla k sobě nemluvně a spěchala k řece.
„Co jste jí udělal?!” štěkla na něj.
„Nic, jen uklouzla ve vodě.”
Viděl, že ji nepřesvědčil. Obešla ho pořádným obloukem a věnovala mu pohled tak plný nedůvěry a pohrdání, že se na okamžik cítil jako něco malého a hodně, hodně slizkého.
Pootočil se a pozoroval ji, jak spěchá za sestrou.
„Josie!” volala.
Zrzčin hlas jí tlumeně odpovídal.
„Co ti provedl?”
Zvláštní, neptala se, jestli je sestra v pořádku, ale co jí provedl on.
„Říkala jsem ti, že toho chlapa nemáme s sebou brát. Je moc…” Dál už nerozuměl, protože Lina zašla příliš daleko za křoví.
Zakroutil hlavou a šel si nalít čaj.
Zatímco byly dívky u řeky, převlékl si zmáčené oblečení a pak se posadil zády ke stromu a upíjel z hrnku.
Z celé události vnímal zásadní věc. Obě se bojí mužů. Bojí se všech, nebo jen jeho? Zdálo se, že Josie je na tom o něco líp než její sestra.
Přesto - člověka napadá otázka, kde je doopravdy otec malé Ruby a jestli je Lina vážně vdova.
A kdo je teď honí?
Od řeky za nějakou chvíli zaslechl cákání a veselou, rytmickou píseň. Dívky se zřejmě pustily do praní. Chvílemi se přidal i Linin hlas, a dokonce její smích. Když se však vrátily, vypadala opět ostražitě.
Lina se věnovala dítěti a Josie začala vařit. Colt se zvedl a vydal se obejít údolí, aby se ujistil, že je stále bezpečné.
Když se vrátil, vařily se v kotlíku brambory a na pánvi bublalo konzervované maso v nějaké omáčce.
Vonělo to božsky. Obzvlášť proti jeho včerejším plackám.
Josie mu mlčky oběd naservírovala, stejně jako Lině a sobě. Pak se pustili do jídla.
Colt po prvním soustu zatoužil Josii políbit. A když vytřel posledním kouskem brambory plecháček dosucha, byl téměř rozhodnut, požádat ji o ruku.
„Zbylo ještě?” nakukoval do pánve.
Usmála se na něj a naložila mu.
„Říkala jste, že si chcete otevřít restauraci?”
Josie vzhlédla a přikývla.
„V Berrytownu už sice jedna je, ale jakmile lidi ochutnají tohle - může rovnou zavřít.”
„Děkuji,” usmála se na něj. Z očí jí, alespoň pro tuto chvíli, zmizela úzkost, a její další slova ho překvapila jako máloco: „Můžete mi říkat Josie, Colte.”
Kývl: „Těší mě, Josie.”
Opět mu věnovala plachý úsměv a Colt tušil, že to často nedělá. „Kde jste se naučila takhle báječně vařit?”
Pokrčila rameny a nakoukla do kotlíku s vodou na mytí. Ještě zdaleka nevřela.
„Od naší kuchařky. A potom jsem si našla práci v restauraci paní Luisy. Dělala jsem v kuchyni pomocnou sílu. A už mě to peskování a mizerný plat přestaly bavit. Chtěla jsem vlastní kuchyni. Vlastní restauraci, kde by na mě nikdo neřval jen kvůli tomu, že cibule není dost jemně nakrájená…“
„Tak jste se vydala na západ za štěstím? Co na to vaše rodina?”
Josie stiskla rty. Pochopil, že její rodina z toho radost neměla.
Kromě toho se od něj odvrátila a přes rameno utrousila: „Ještě jedna otázka a strhnu vám to z platu. Máme dohodu.”
Nenaléhal. Měla pravdu. Sám stvrdil smlouvu podáním ruky a svého slova si cenil. Kromě toho se za čtrnáct dní vydá svou cestou, takže ho její osudy vůbec nemusí zajímat.
Jenže ho zajímala. Povzdychl si. Nejvyšší čas začít něco dělat. Dopil kávu a pak šel se zvířaty k potoku. Napadlo ho, že by kůň i mula taky uvítali koupel.
V podvečerních červáncích, zatímco Lina skládala usušené prádlo, a Josie vařila večeři a jídlo na další den, zašel k potoku a naplnil soudky vodou. Dobře je utěsnil a naložil na hřbet mule.
Dřív, než se setmělo, je zavezl k vozíku schovanému nahoře nad kaňonem a vrátil se zpět.
Josie dávala stranou vychladnout placky na zítra, a osmažené kousky konzervovaného masa balila do nějakých listů.
„Co je to?” kývl k hromádce čehosi, co jemu připomínalo prostě plevel.
„Bylinky. Dodají masu chuť a navíc se v nich bude líp převážet,” odvětila, aniž se dala vyrušit.
„Zajímavé. A k večeři bude co?”
„Nic zvláštního. Masové karbanátky z konzervy, a brambory.”
Začichal: „No, jako nic zvláštního bych to nepopsal. Voní to tak, že to sem přitáhne každýho grizzlyho v okolí pěti mil.”
Lina vyděšeně zvedla oči od práce.
Josie se tvářila pobaveně i mírně znepokojeně zároveň: „Opravdu? Vážně jsou tu medvědi? Myslela jsem, že žijí severněji a mají rádi husté lesy.”
Taky se usmál: „Máte pravdu. Ale stejně. Voní to setsakra dobře a já mám děsný hlad. Půjdeme už jíst?”
Přisvědčila. Se zabalováním zítřejšího jídla už skončila, a tak s úsměvem přijala od Colta plechový talíř.
Po večeři, zatímco se vařila voda na nádobí, pomohl Josii pobalit věci, které už nebudou potřeba. Ráno plánovali vyrazit brzy.
„Co ta noha?” zeptal se nakonec, když už se chystala zalézt do stanu.
„Lepší, díky. Nahoru se nějak vyškrábu a pak už budu celý den sedět na voze. Asi je jen naražená.”
„Můžu se podívat?”
Josie zakroutila hlavou: „To není nutné, vážně. Dobrou noc.”
Trochu křivě se usmál a odpověděl: „Dobrou noc, Josie.”
Ráno, ještě za šera, vypili hrnek černého čaje a snědli pár placek. Pak strhli tábor.
Jeli celý den a opět tábořili ve stepi. Krajina se však začínala měnit. V dálce zahlédli zajímavé skalní útvary a druhý den objížděli několik úzkých kaňonů. K večeru druhého dne narazili na potok vinoucí se mořem trávy.
Na stromě u brodu visela tabulka s nápisem: soukromé vlastnictví, a značkou ležatého S.
Colt je upozornil na proužek dýmu na horizontu: „Tam bude ranč. Radši přenocujeme ještě na téhle straně potoka. A zítra, když to dobře půjde, dojedeme do města.”
V okolí vody rostly stromy a hodně keřů se silnými větvemi. Mohli si tedy rozdělat oheň a uvařit teplé jídlo. Colt se pokoušel naostřeným prutem lovit ryby. Chytil dvě a třetí mu stále unikala.
„To nevadí, udělám z nich pro všechny polévku,” chlácholila ho ze břehu Josie, zatímco vybalovala mouku a brambory.
Podíval se na ni se zarytým výrazem: „Budou tři.”
Raději couvla. Tou nesmlouvavostí ji polekal.
Lina chystala ve stanu deky na noc a Ruby pozorovala stébla trávy, která se jí kolébala nad hlavou. Za chvíli ji ten jemný a nekonečný pohyb uspal.
Josie dala vařit brambory a právě, když se rozhodovala, zda má, nebo nemá otevřít další masovou konzervu, zazněl od řeky vítězný řev.
Ruby procitla a rozplakala se.
Lina se k ní hned vrhla a kolébala ji, zatímco sama vydýchávala šok.
Josie vyskočila: „Proboha! Co se…”
To už jí jejich do pasu zmáčený průvodce nesl svůj úlovek. Tvářil se nesmírně pyšně a zároveň jako by se snažil vypadat jako člověk, který o svém úspěchu vůbec nepochyboval.
„Probudil jste Ruby,” pokárala ho Josie trochu nevrle.
Ohlédl se na miminko: „To mě mrzí.”
Opravdu vypadal, že je mu to líto, a tak se Josie obměkčila: „Tak vy jste je vážně dostal! Páni. Tomu bych nevěřila…”
„Říkal jsem, že budou tři.”
Znělo to pěkně namyšleně. Josie zaškubaly koutky. Vždyť se chová jako malý kluk! Vstala a přešla blíž: „No jo, jenže tomuhle tvorečkovi se sotva dá říkat ryba… takový potěr…”
Zatvářil se uraženě.
To už nevydržela. Vyprskla smíchem.
Colt právě otvíral pusu k nějaké řízné obhajobě, když se rozesmála. Zůstal tak a slova se mu poztrácela. Cože si to myslel - že je pěkná? Jak se spletl. Oči jí zářily a úsměv dodal kouzlo, které ji celou proměnilo. Nádherná!
Krátký záblesk veselí rychle zmizel, ale do své ulity se zatím nevrátila. Usmívala se ještě když mu nastavovala plechový talíř, aby na něj ryby položil.
„Vyvrhnete je?”
S úsměvem přisvědčil a dnešní večeři si všichni vychutnali. Čerstvé ryby by byly v každém případě chutnější než konzerva, ale v Josiině podání mohly klidně soupeřit s manou nebeskou. Alespoň tak se vyjádřil Colt. A nikdo neprotestoval.
Ráno opět vyrazili.
Vezli si čerstvou vodu a dívky s obavami i nadějí vyhlížely městečko Berrytown.
Colt si žádné naděje nedělal. Berrytown nebyl žádná metropole. Párkrát tudy projížděl a věděl, že kromě salonu s tančírnou, kde se dalo i najíst, pošty, která fungovala jednou do měsíce, a nájemní stáje, tu nic nestojí za řeč. No, vlastně ještě hokynářství s lakotným zrzavým chlapem za pultem, a kovářství.
Každou sobotu se do města sjedou honáci z okolních rančů, aby propili výplatu, a každou neděli jdou úctyhodní občané do kostela.
Dělníci z diamantového dolu nechodí nikam. Ti mají vlastní ghetto přímo u těžních jam.
A tak se tu táhl čas od pondělí do pátku, přes sobotu a neděli, a zase znova… Ospalá díra. Nejlepší kšeft tu kromě holek z Hořícího Srdce, tedy salonu, udělal funebrák.
Ale rok od roku přibývalo osadníků, kteří zůstávali ve městě a blízkém okolí, a snažili se provozovat různé běžné živnosti.
Pokud Josie a Lina hledají klid, tady ho snad najdou.
Dopoledne zvolna míjelo a vůz drkotal přes pastviny. Z dálky viděli popásající se krávy, a ranč na obzoru získával zřetelnější obrysy.
„Josie,” oslovil dívku na kozlíku, a ta sebou trhla.
„Hmm?”
„Máte tam známé? Ptám se jen, abych věděl, kde budete bydlet.”
„Nikoho tam nemáme.” Díkybohu, dodala v duchu Josie.
„A jaký je plán?” zajímalo Colta.
Lina koukla na sestru stejně zvědavě jako on. To ho překvapilo, ale zatím nic neříkal.
„Potřebujeme něco najít. Nejlíp dům, abych v něm mohla otevřít svou jídelnu.”
„Koupit?” Trochu se zamračil. V plechovce s kafem bylo ukryto žalostně málo, aby to na takovou koupi stačilo.
„Jedině na splátky. Klidně ale pronajmout. Zatím.”
„To bude chvíli trvat. Mezitím máte dvě možnosti, kde zůstat. Jednak je tu tábořiště na opačném konci města, kde se většinou zdržují lidi, kteří jen projíždějí krajem, anebo Hořící Srdce.”
„Hotel?” zeptala se s nadějí Josie.
„Něco na ten způsob,” pohodil neurčitě hlavou.
„Na jaký způsob?”
„No, je to, řekněme, víceúčelové zařízení… hospoda, jídelna, mají nějaké volné pokoje…” nepokračoval, ale konec zůstal otevřený.
„Je to bordel?” otázala se Josie zpříma, a ani se nezačervenala.
„Taky.”
„Tam nepojedeme, díky.” Hlas měla pevný a nesmlouvavý. „A to tábořiště?”
„Upřímně, v Hořícím Srdci byste byly bezpečnější.”
„Proč?”
„No, tábořiště je… místo, kde bydlí různí tuláci a pobudové. A bude se mi vás tam těžko hlídat.”
„Jiná možnost vážně není? Už jsme spaly i v nájemní stáji.”
Colt o tom chvíli přemýšlel a pak řekl: „Můžeme to zkusit.”
„Dobře,” kývla hlavou Josie.
„Dobře,” zabrblal Colt. V nájemní stáji? Proboha, co ty ženské žene, že už prošly tímhle vším? Smrad, skoro žádné soukromí, pod hlavou jen pichlavé seno a za rohem potměšilý stájník… Tenhle způsob přenocování vážně nevyhledával. Proč prostě nemůžou přespat v Hořícím Srdci? Jednu dvě noci by snad přežily i s falešným vzdycháním nesoucím se papírovými stěnami… a dostaly by pokoj s dveřmi na klíč.
Colt procitl z lehké dřímoty a zaslechl Linu, jak ho tichým hlasem konejší. Muselo být ještě velmi malé. Ani své neteře a synovce nikdy neviděl dřív, než se začali plazit, protože byl skoro pořád na cestách, ale u Ruby nemohlo být o plazení ještě ani řeči. Chvíli uvažoval, kdy se asi narodila, ale nechal toho. Neměl žádnou představu, podle čeho by to měl určit. Připomínala mu hříbě sotva pár hodin po porodu, jenže hříbata se obvykle rychle stavěla na vlastní nohy a vůbec rostla jako z vody.
To o věku Josie a její sestry neměl velké pochyby. Obě jsou mladé, určitě překročily dvacítku teprve nedávno.
Nebyl si jen jist, která z nich je starší. Lina působila chvílemi strhaně jako stařena, ale péči o obě a zodpovědnost brala na sebe Josie.
Pěkná holka. Uznával, že má vlasy spíš hnědé než zrzavé, ale stejně jí v duchu často říkal Zrzka. Na sluníčku měděně jiskřily a jemu se to líbilo.
Když tu včera seděla, schoulená a nešťastná, působila křehce jako panenka. Nikdy by neřekl, že je schopná vzít člověku pistoli a zastřelit chlapa. Jaké okolnosti ji k tomu dohnaly? Kdo ji přinutil přijmout mužskou roli ochránce rodiny, když z každého jejího pohybu a gesta vnímal jemnou ženskost?
Slíbil, že se nebude ptát, ale pořád mohl naslouchat a pozorovat. A to uměl dobře, poznamenal v duchu cestou k řece.
Josie se probrala. Protřela si oči a otočila se na loket.
Lina pootevřela jedno oko, ale protože Ruby nic nepotřebovala, využila příležitosti a spala dál.
Josie se vysoukala ze stanu a opatrně se pokusila zvednout. Noha ji bolela, ale už ne tak pekelně jako včera.
Pajdala k zavazadlům, našla si čisté prádlo a pak se vydala k vodě.
Našlapovala opatrně a kotník šetřila. Šla pomalu, ale to nevadilo, nespěchala.
Mula i Coltův kůň se pásli u nedalekého stromu, uvázaní na volné otěži.
Toužila se umýt. Už několik dní byly na cestě a tolik spěchaly, že neměly skoro na nic čas. Potok bublal mezi kameny. Některé přeskočil, jiné obešel a voda se pěnila a vířila v chladném tanci. Josie bosky vstoupila mělkého koryta. Vykasala si sukni a rozhlížela se. Jen kousek odtud rostl přímo u vody hustě olistěný keř. Připadalo jí, že víc soukromí snad ani nemůže v těchto podmínkách dostat, a tak se tam vydala. Našlapovala opatrně, protože kameny byly kluzké a některé ostře bodaly do chodidel.
Studená voda potlačila bolest ve zraněném kotníku a Josie balancovala mezi kamením a proudem, jenž se jí snažil podrazit nohy.
Nakonec s úlevným vzdechem odložila věci na velký kámen a začala se svlékat.
Kolem nikdo nebyl, jen ptáci, a ti jí nevadili. Porozepínala knoflíčky a přetáhla šaty přes hlavu. Ráda by si je vyprala, ale na to bude čas později.
Rozvázala šněrovačku a s blaženým pocitem se protáhla. Pak rychle na kámen odhodila košilku i špinavé spodní prádlo. Vypere je potom. Teď nemohla odolat. Voda byla sice studená, ale rychle odplavovala pocit lepkavé špíny, který ji posledních pár dní obtěžoval.
Colt o něco níže po proudu dokončil svou ranní hygienu a vracel se podél břehu do tábora. Vtom zahlédl v blízké zátočině hromádku šatstva na balvanu. Spodní prádlo na dálku bíle svítilo na slunci a Colt nevědomky zadržel dech. Co nezadržel, byly představy, které se mu začaly honit hlavou.
Zrzavá nahá víla v chladné vodě, která jí pění kolem štíhlých nohou. Jaká jsou její prsa, netísněná šněrovačkou?
Zaváhal na břehu, vědom si toho, že by měl odejít. Jenže na mělčině mezi listím vykoukla bledá silueta. Naklonila se ke kameni s věcmi, ale nedosáhla. Ještě krok.
Větve jí zakrývaly už jen spodní část těla a Colt musel tvrdě polknout. Natahovala se k hromádce svého oblečení a on z ní nedokázal spustit oči. Nemýlil se. Josie má krásná ňadra.
Najednou sebou trhla. Všimla si ho a zazmatkovala. Chytila šaty, ale z ruky jí vyklouzlo mýdlo. Pokusila se zakrýt a zároveň zachránit kluzkou kostku. Při tom ještě klopýtla, stoupla na poraněnou nohu a proud ji strhl do tůně.
Výkřik, a cáknutí.
Plácala se ve vodě, klela a stále se zřejmě pokoušela udržet mýdlo i šaty.
Colt vyrazil, aby jí pomohl.
Jenže to jen zhoršil.
V nelíčené panice se s ním rvala jako o život a málem oba utopila.
Šaty uplavaly kus po proudu, kde se zadrhly na kameni. To ale nezvládal řešit. Měl plné ruce práce s tím, udržet sebe i Josii nad hladinou, když sebou neustále mrskala a odstrkovala ho.
Křičel na ni, ať toho nechá, ale zdálo se, že nevnímá. Nakonec jí došel dech a Colt toho využil. Rychle vytáhl Josii nad vodu a přinutil ji stoupnout si.
Měla strachem rozšířené oči a pokoušela se couvat. Nedovolil jí to. Držel ji a pořád opakoval tichým hlasem: „Klid! Dýchej. Klid…”
Josie se celá třásla a volnou rukou se pokoušela zakrýt. Zdálo se, že se rozbrečí. To rozhodně nechtěl.
Když to vypadalo, že konečně pevně stojí, odvrátil se a začal se rozhlížet po jejích šatech. Brodil se k nim, posbíral je a nesl zpátky. Skrývala se za balvanem a moc už mu toho z nádherného výhledu nezbylo.
Z bezpečné vzdálenosti jí hodil šaty. Byly nacucané vodou, takže doufal, že se do nich nehodlá obléct.
„Madam?”
Z druhé strany kamene mu odpovídalo jen zaryté mlčení. Měl by se omluvit. Vzdychl. Připadal si jako malý kluk přistižený při okukování koupajících se spolužaček.
„Nechtěl jsem… sakra! Mrzí mě, že jste kvůli mně upadla.”
Pořád mlčení.
„A pojďte už z té vody, nebo si uženete zápal plic!”
„Vypadněte!” hlesla vyčerpaně. Byla ve studené vodě už moc dlouho, to jí nemusel vykládat. Přestávala cítit nohy a modraly jí prsty na rukou.
„Jdu, ale vy pojďte taky, ” otočil se a odcházel. Doufal, že půjde za ním. A v duchu se zaobíral tím, co viděl… a cítil pod prsty, když se ji pokoušel zachraňovat. Bylo mu líto, že se kvůli němu málem utopila, ale toho pohledu, který to všechno spískal, rozhodně nelitoval. Vážně, byla nádherná.
Josie opatrně vykukovala za kamenem. Zdálo se, že skutečně odešel. Ve chvatu na sebe naházela čisté prádlo a brodila se ke břehu.
Zuby už jí drkotaly zimou.
Vyždímala šaty a rozvěsila je na nejbližší keř, aby uschly.
Pomalu se začínala uklidňovat. Sluníčko vykukovalo nad protějším vrcholem kaňonu a trochu už hřálo. Zůstala stát na břehu. Koukala na plynoucí vodu a přemýšlela nad tím, co se stalo:
Když uviděla McDowela stát jen pár kroků od sebe, zpanikařila.
Díval se na ni a výraz jeho obličeje byl… Chtěl ji. Nebyla tak nezkušená, aby to nepoznala. Pracovala v restauraci paní Luisy tři roky a za tu dobu viděla různé věci.
Jenže teď neměla kam utéct. Pořád na ni zíral a Josie zazmatkovala. Málem se utopila.
Ale pak ji nějak dostal na nohy, podal jí šaty a omluvil se.
A odešel, když ho o to požádala.
Chtěl ji, ale odešel.
Zatřásla hlavou. Těžko se jí to rovnalo v hlavě s jejími dosavadními zkušenostmi. Ale když jí to došlo, zalila ji vlna úžasného pocitu.
Bezpečí.
Colt se mrzutě vracel do tábora. Měl odejít, když zjistil, že se Josie koupe. Každý slušný člověk by to udělal. Jenže takový slušný člověk by přišel o moc pěkný pohled…
Což ve skutečnosti zase nebyla taková výhra. Teď ji nedostane z hlavy.
Linu potkal kousek od tábořiště. Vypadala vyděšeně a zuřivě. Tiskla k sobě nemluvně a spěchala k řece.
„Co jste jí udělal?!” štěkla na něj.
„Nic, jen uklouzla ve vodě.”
Viděl, že ji nepřesvědčil. Obešla ho pořádným obloukem a věnovala mu pohled tak plný nedůvěry a pohrdání, že se na okamžik cítil jako něco malého a hodně, hodně slizkého.
Pootočil se a pozoroval ji, jak spěchá za sestrou.
„Josie!” volala.
Zrzčin hlas jí tlumeně odpovídal.
„Co ti provedl?”
Zvláštní, neptala se, jestli je sestra v pořádku, ale co jí provedl on.
„Říkala jsem ti, že toho chlapa nemáme s sebou brát. Je moc…” Dál už nerozuměl, protože Lina zašla příliš daleko za křoví.
Zakroutil hlavou a šel si nalít čaj.
Zatímco byly dívky u řeky, převlékl si zmáčené oblečení a pak se posadil zády ke stromu a upíjel z hrnku.
Z celé události vnímal zásadní věc. Obě se bojí mužů. Bojí se všech, nebo jen jeho? Zdálo se, že Josie je na tom o něco líp než její sestra.
Přesto - člověka napadá otázka, kde je doopravdy otec malé Ruby a jestli je Lina vážně vdova.
A kdo je teď honí?
Od řeky za nějakou chvíli zaslechl cákání a veselou, rytmickou píseň. Dívky se zřejmě pustily do praní. Chvílemi se přidal i Linin hlas, a dokonce její smích. Když se však vrátily, vypadala opět ostražitě.
Lina se věnovala dítěti a Josie začala vařit. Colt se zvedl a vydal se obejít údolí, aby se ujistil, že je stále bezpečné.
Když se vrátil, vařily se v kotlíku brambory a na pánvi bublalo konzervované maso v nějaké omáčce.
Vonělo to božsky. Obzvlášť proti jeho včerejším plackám.
Josie mu mlčky oběd naservírovala, stejně jako Lině a sobě. Pak se pustili do jídla.
Colt po prvním soustu zatoužil Josii políbit. A když vytřel posledním kouskem brambory plecháček dosucha, byl téměř rozhodnut, požádat ji o ruku.
„Zbylo ještě?” nakukoval do pánve.
Usmála se na něj a naložila mu.
„Říkala jste, že si chcete otevřít restauraci?”
Josie vzhlédla a přikývla.
„V Berrytownu už sice jedna je, ale jakmile lidi ochutnají tohle - může rovnou zavřít.”
„Děkuji,” usmála se na něj. Z očí jí, alespoň pro tuto chvíli, zmizela úzkost, a její další slova ho překvapila jako máloco: „Můžete mi říkat Josie, Colte.”
Kývl: „Těší mě, Josie.”
Opět mu věnovala plachý úsměv a Colt tušil, že to často nedělá. „Kde jste se naučila takhle báječně vařit?”
Pokrčila rameny a nakoukla do kotlíku s vodou na mytí. Ještě zdaleka nevřela.
„Od naší kuchařky. A potom jsem si našla práci v restauraci paní Luisy. Dělala jsem v kuchyni pomocnou sílu. A už mě to peskování a mizerný plat přestaly bavit. Chtěla jsem vlastní kuchyni. Vlastní restauraci, kde by na mě nikdo neřval jen kvůli tomu, že cibule není dost jemně nakrájená…“
„Tak jste se vydala na západ za štěstím? Co na to vaše rodina?”
Josie stiskla rty. Pochopil, že její rodina z toho radost neměla.
Kromě toho se od něj odvrátila a přes rameno utrousila: „Ještě jedna otázka a strhnu vám to z platu. Máme dohodu.”
Nenaléhal. Měla pravdu. Sám stvrdil smlouvu podáním ruky a svého slova si cenil. Kromě toho se za čtrnáct dní vydá svou cestou, takže ho její osudy vůbec nemusí zajímat.
Jenže ho zajímala. Povzdychl si. Nejvyšší čas začít něco dělat. Dopil kávu a pak šel se zvířaty k potoku. Napadlo ho, že by kůň i mula taky uvítali koupel.
V podvečerních červáncích, zatímco Lina skládala usušené prádlo, a Josie vařila večeři a jídlo na další den, zašel k potoku a naplnil soudky vodou. Dobře je utěsnil a naložil na hřbet mule.
Dřív, než se setmělo, je zavezl k vozíku schovanému nahoře nad kaňonem a vrátil se zpět.
Josie dávala stranou vychladnout placky na zítra, a osmažené kousky konzervovaného masa balila do nějakých listů.
„Co je to?” kývl k hromádce čehosi, co jemu připomínalo prostě plevel.
„Bylinky. Dodají masu chuť a navíc se v nich bude líp převážet,” odvětila, aniž se dala vyrušit.
„Zajímavé. A k večeři bude co?”
„Nic zvláštního. Masové karbanátky z konzervy, a brambory.”
Začichal: „No, jako nic zvláštního bych to nepopsal. Voní to tak, že to sem přitáhne každýho grizzlyho v okolí pěti mil.”
Lina vyděšeně zvedla oči od práce.
Josie se tvářila pobaveně i mírně znepokojeně zároveň: „Opravdu? Vážně jsou tu medvědi? Myslela jsem, že žijí severněji a mají rádi husté lesy.”
Taky se usmál: „Máte pravdu. Ale stejně. Voní to setsakra dobře a já mám děsný hlad. Půjdeme už jíst?”
Přisvědčila. Se zabalováním zítřejšího jídla už skončila, a tak s úsměvem přijala od Colta plechový talíř.
Po večeři, zatímco se vařila voda na nádobí, pomohl Josii pobalit věci, které už nebudou potřeba. Ráno plánovali vyrazit brzy.
„Co ta noha?” zeptal se nakonec, když už se chystala zalézt do stanu.
„Lepší, díky. Nahoru se nějak vyškrábu a pak už budu celý den sedět na voze. Asi je jen naražená.”
„Můžu se podívat?”
Josie zakroutila hlavou: „To není nutné, vážně. Dobrou noc.”
Trochu křivě se usmál a odpověděl: „Dobrou noc, Josie.”
Ráno, ještě za šera, vypili hrnek černého čaje a snědli pár placek. Pak strhli tábor.
Jeli celý den a opět tábořili ve stepi. Krajina se však začínala měnit. V dálce zahlédli zajímavé skalní útvary a druhý den objížděli několik úzkých kaňonů. K večeru druhého dne narazili na potok vinoucí se mořem trávy.
Na stromě u brodu visela tabulka s nápisem: soukromé vlastnictví, a značkou ležatého S.
Colt je upozornil na proužek dýmu na horizontu: „Tam bude ranč. Radši přenocujeme ještě na téhle straně potoka. A zítra, když to dobře půjde, dojedeme do města.”
V okolí vody rostly stromy a hodně keřů se silnými větvemi. Mohli si tedy rozdělat oheň a uvařit teplé jídlo. Colt se pokoušel naostřeným prutem lovit ryby. Chytil dvě a třetí mu stále unikala.
„To nevadí, udělám z nich pro všechny polévku,” chlácholila ho ze břehu Josie, zatímco vybalovala mouku a brambory.
Podíval se na ni se zarytým výrazem: „Budou tři.”
Raději couvla. Tou nesmlouvavostí ji polekal.
Lina chystala ve stanu deky na noc a Ruby pozorovala stébla trávy, která se jí kolébala nad hlavou. Za chvíli ji ten jemný a nekonečný pohyb uspal.
Josie dala vařit brambory a právě, když se rozhodovala, zda má, nebo nemá otevřít další masovou konzervu, zazněl od řeky vítězný řev.
Ruby procitla a rozplakala se.
Lina se k ní hned vrhla a kolébala ji, zatímco sama vydýchávala šok.
Josie vyskočila: „Proboha! Co se…”
To už jí jejich do pasu zmáčený průvodce nesl svůj úlovek. Tvářil se nesmírně pyšně a zároveň jako by se snažil vypadat jako člověk, který o svém úspěchu vůbec nepochyboval.
„Probudil jste Ruby,” pokárala ho Josie trochu nevrle.
Ohlédl se na miminko: „To mě mrzí.”
Opravdu vypadal, že je mu to líto, a tak se Josie obměkčila: „Tak vy jste je vážně dostal! Páni. Tomu bych nevěřila…”
„Říkal jsem, že budou tři.”
Znělo to pěkně namyšleně. Josie zaškubaly koutky. Vždyť se chová jako malý kluk! Vstala a přešla blíž: „No jo, jenže tomuhle tvorečkovi se sotva dá říkat ryba… takový potěr…”
Zatvářil se uraženě.
To už nevydržela. Vyprskla smíchem.
Colt právě otvíral pusu k nějaké řízné obhajobě, když se rozesmála. Zůstal tak a slova se mu poztrácela. Cože si to myslel - že je pěkná? Jak se spletl. Oči jí zářily a úsměv dodal kouzlo, které ji celou proměnilo. Nádherná!
Krátký záblesk veselí rychle zmizel, ale do své ulity se zatím nevrátila. Usmívala se ještě když mu nastavovala plechový talíř, aby na něj ryby položil.
„Vyvrhnete je?”
S úsměvem přisvědčil a dnešní večeři si všichni vychutnali. Čerstvé ryby by byly v každém případě chutnější než konzerva, ale v Josiině podání mohly klidně soupeřit s manou nebeskou. Alespoň tak se vyjádřil Colt. A nikdo neprotestoval.
Ráno opět vyrazili.
Vezli si čerstvou vodu a dívky s obavami i nadějí vyhlížely městečko Berrytown.
Colt si žádné naděje nedělal. Berrytown nebyl žádná metropole. Párkrát tudy projížděl a věděl, že kromě salonu s tančírnou, kde se dalo i najíst, pošty, která fungovala jednou do měsíce, a nájemní stáje, tu nic nestojí za řeč. No, vlastně ještě hokynářství s lakotným zrzavým chlapem za pultem, a kovářství.
Každou sobotu se do města sjedou honáci z okolních rančů, aby propili výplatu, a každou neděli jdou úctyhodní občané do kostela.
Dělníci z diamantového dolu nechodí nikam. Ti mají vlastní ghetto přímo u těžních jam.
A tak se tu táhl čas od pondělí do pátku, přes sobotu a neděli, a zase znova… Ospalá díra. Nejlepší kšeft tu kromě holek z Hořícího Srdce, tedy salonu, udělal funebrák.
Ale rok od roku přibývalo osadníků, kteří zůstávali ve městě a blízkém okolí, a snažili se provozovat různé běžné živnosti.
Pokud Josie a Lina hledají klid, tady ho snad najdou.
Dopoledne zvolna míjelo a vůz drkotal přes pastviny. Z dálky viděli popásající se krávy, a ranč na obzoru získával zřetelnější obrysy.
„Josie,” oslovil dívku na kozlíku, a ta sebou trhla.
„Hmm?”
„Máte tam známé? Ptám se jen, abych věděl, kde budete bydlet.”
„Nikoho tam nemáme.” Díkybohu, dodala v duchu Josie.
„A jaký je plán?” zajímalo Colta.
Lina koukla na sestru stejně zvědavě jako on. To ho překvapilo, ale zatím nic neříkal.
„Potřebujeme něco najít. Nejlíp dům, abych v něm mohla otevřít svou jídelnu.”
„Koupit?” Trochu se zamračil. V plechovce s kafem bylo ukryto žalostně málo, aby to na takovou koupi stačilo.
„Jedině na splátky. Klidně ale pronajmout. Zatím.”
„To bude chvíli trvat. Mezitím máte dvě možnosti, kde zůstat. Jednak je tu tábořiště na opačném konci města, kde se většinou zdržují lidi, kteří jen projíždějí krajem, anebo Hořící Srdce.”
„Hotel?” zeptala se s nadějí Josie.
„Něco na ten způsob,” pohodil neurčitě hlavou.
„Na jaký způsob?”
„No, je to, řekněme, víceúčelové zařízení… hospoda, jídelna, mají nějaké volné pokoje…” nepokračoval, ale konec zůstal otevřený.
„Je to bordel?” otázala se Josie zpříma, a ani se nezačervenala.
„Taky.”
„Tam nepojedeme, díky.” Hlas měla pevný a nesmlouvavý. „A to tábořiště?”
„Upřímně, v Hořícím Srdci byste byly bezpečnější.”
„Proč?”
„No, tábořiště je… místo, kde bydlí různí tuláci a pobudové. A bude se mi vás tam těžko hlídat.”
„Jiná možnost vážně není? Už jsme spaly i v nájemní stáji.”
Colt o tom chvíli přemýšlel a pak řekl: „Můžeme to zkusit.”
„Dobře,” kývla hlavou Josie.
„Dobře,” zabrblal Colt. V nájemní stáji? Proboha, co ty ženské žene, že už prošly tímhle vším? Smrad, skoro žádné soukromí, pod hlavou jen pichlavé seno a za rohem potměšilý stájník… Tenhle způsob přenocování vážně nevyhledával. Proč prostě nemůžou přespat v Hořícím Srdci? Jednu dvě noci by snad přežily i s falešným vzdycháním nesoucím se papírovými stěnami… a dostaly by pokoj s dveřmi na klíč.
Prodejní formulář je vytvořen v systému SimpleShop.cz.
