Pracovní název:
Vlčí očiJak si vede tento příběh?
Jsem odhadem tak ve dvou třetinách hlavní dějové linky, ale jelikož zkouším novou techniku tvorby, zasekla jsem se na tom, že je potřeba do podobného stádia dovést i vedlejší dějovou linku a teprve potom se můžou tyto osudově protnout. O čem to je? Skalburk před pětadvaceti lety. Kraj sužuje nepolapitelná banda lapků a na hradě se to hemží intrikami. Baron Dietmar je ještě mladý a má spoustu plánů na zvelebení panství. V těch plánech je jeho sestřenice Frida jen figurkou na hracím poli a nikdo nečeká, že by se vzpírala. Vždyť posvátnou povinností ženy je vstoupit do manželství s tím, koho jí vyberou rodiče. Co na tom, že je o dost starší, trochu záhadný a uzavřený a pochází z ciziny. Frida ale ženicha i členy své rodiny překvapí, když před sňatkem prchne. V pohraničních lesích však řádí lapkové a vlci a prohra se nakonec může ukázat výhodnější než vítězství. |
Pracovní název: SeveřaniJak je na tom tenhle příběh?
Dopsáno. Kompostuji. Tohle je příběh, který mě doslova přepadl. Vůbec nebyl v plánu, nepočítala jsem s ním. Ale copak Vikingové (nebo v tomto případě pseudovikingové) se budou někoho ptát, zda smí vstoupit? Ale to prosím říkám s láskou. Fakt je žeru! Jsou nekomplikovaní, nepředvídatelní, vtipní a drsní a já si s nimi moc neberu servítky. Jejich příběh mě tak nějak vede, takže pořádně sama nevím, jestli tam, kam příště šlápnu bude voda nebo paluba dlouhé lodi. Aby bylo jasno, je a není to fantasy. Spíš jde o něco jako paralelní vesmír, protože s nadřirozenými jevy se tu moc setkat nejde - pokud se nepočítá láska... (O: Seveřanské nájezdy jsou v mém podání už víceméně minulostí, nyní se drsní válečníci mnohem úspěšněji živí obchodem a nechávají si platit za ochranu. Jsou celkem spokojení, i když zkazky dědů o tom, jakým postrachem moří jejich lodě kdysi bývaly, občas podráždí jejich fantazii. A pak se u břehů hlavního severského přístavu objeví loď s otroky ze země, která jim platí horentní sumy za to, že se právě takovému osudu její obyvatelé vyhnou. Tak se oficiálně neoficiálně vydává posádka lodi Dragonara na podivnou záchrannou výpravu. |
Na jedné (dlouhé) lodi se tak ocitnou osvobození otroci, mladí námořníci a hromada problémů. Totiž, nejvíc problémů má první důstojník Magnus Gunnarson, neboť se mi jaksi do jedné otrokyně zamiloval. Naštěstí i ona do něj, i když jim bude trochu trvat, než se s tím srovnají. Cestou stihnou ve vzácné shodě, vyplenit otrokářskou osadu, přežít mořskou bouři, vylovit trosečníky, dobýt hrad a proměnit se v ledové obry, no a to ještě nejsme na konci. Finále mě teprve čeká, ale tak nějak si uvědomuju, že tenhle bláznivý, trochu sebeironický a dobrodružný příběh si zaslouží nějakou opravdu fantastickou tečku na závěr. Mám trochu strach, aby to stálo za tu doposud vynaloženou námahu. Ale oni mě v tom kluci (ani holky) z Dragonary nenechají.
Co píšu, když to dlouho vypadá, že nic nepíšu...
Po pár letech psaní jsem zjistila, že mám malinko nesystematický systém tvorby. A že mám problémy dotahovat věci do konce. Jenže já jsem našla způsob, jak na to vyzrát.
Když mě něco napadne (nebo doslova přepadne, jako v případě Seveřanů - viz níže), tak se vezu na vlně endorfinů a vášně. Pak to začne skomírat na nutnosti dát příběhu řád, logiku a začít uspokojivě uzavírat všechny nitky. Počáteční nadšení vyprchá, objeví se nějaký nový slibný nápad. Dřív jsem se za to nesnášela. Nechávala jsem tyhle projekty hnít a nikdy jsem se k nim nevrátila. Pak přišla fáze s názvem: dopsat to za každou cenu. Vydupat to ze země. Ale pak jsem objevila ještě jiný způsob.
Jedu na vlně zamilovanosti do příběhu, hrnu a píšu, co to dá. Snažím se v tom prvotním nadšení dostat se co nejdál. A pak, když se objeví problém nebo něco nového, bez výčitek svědomí příběh odložím. Pustím se do další radostné tvorby, protože proč se trápit?
Po čase ovšem, když začne chuť do nového projektu lehce uvadat, objeví se určité výčitky svědomí vůči příběhu, který leží ladem a čeká na dokončení. Ze zvědavosti po něm sáhnu, jestli byl vážně tak dobrý, jak si pamatuju. Přečtu si ho. A pak nastanou dvě možnosti - buď mě zase chytí a nastartuje se láska na druhý pohled nebo ne a já prostě počkám ještě pár týdnů nebo měsíců. Většinou se dostaví nová zamilovanost do příběhu a tak se vrhnu do práce s novým elánem. Někdy se mi v tomhle nadšení podaří příběh už úplně dokončit, někdy se tahle fáze ještě tak dvakrát, třikrát zopakuje. Takže mám obvykle rozepsaných několik příběhů a postupně je dokončuji, posílám betačtenářům, zapracovávám připomínky, posílám znovu betačtenářům, zapracovávám další připomínky, edituji, opravuji... A stejně mám pořád pocit, že času je tak málo a že mi to jde příliš pomalu. V hlavě mám frontu minimálně dalších dvou až tří příběhů.
A čemu se tedy aktuálně věnuji?
Když mě něco napadne (nebo doslova přepadne, jako v případě Seveřanů - viz níže), tak se vezu na vlně endorfinů a vášně. Pak to začne skomírat na nutnosti dát příběhu řád, logiku a začít uspokojivě uzavírat všechny nitky. Počáteční nadšení vyprchá, objeví se nějaký nový slibný nápad. Dřív jsem se za to nesnášela. Nechávala jsem tyhle projekty hnít a nikdy jsem se k nim nevrátila. Pak přišla fáze s názvem: dopsat to za každou cenu. Vydupat to ze země. Ale pak jsem objevila ještě jiný způsob.
Jedu na vlně zamilovanosti do příběhu, hrnu a píšu, co to dá. Snažím se v tom prvotním nadšení dostat se co nejdál. A pak, když se objeví problém nebo něco nového, bez výčitek svědomí příběh odložím. Pustím se do další radostné tvorby, protože proč se trápit?
Po čase ovšem, když začne chuť do nového projektu lehce uvadat, objeví se určité výčitky svědomí vůči příběhu, který leží ladem a čeká na dokončení. Ze zvědavosti po něm sáhnu, jestli byl vážně tak dobrý, jak si pamatuju. Přečtu si ho. A pak nastanou dvě možnosti - buď mě zase chytí a nastartuje se láska na druhý pohled nebo ne a já prostě počkám ještě pár týdnů nebo měsíců. Většinou se dostaví nová zamilovanost do příběhu a tak se vrhnu do práce s novým elánem. Někdy se mi v tomhle nadšení podaří příběh už úplně dokončit, někdy se tahle fáze ještě tak dvakrát, třikrát zopakuje. Takže mám obvykle rozepsaných několik příběhů a postupně je dokončuji, posílám betačtenářům, zapracovávám připomínky, posílám znovu betačtenářům, zapracovávám další připomínky, edituji, opravuji... A stejně mám pořád pocit, že času je tak málo a že mi to jde příliš pomalu. V hlavě mám frontu minimálně dalších dvou až tří příběhů.
A čemu se tedy aktuálně věnuji?