Přinesla nahoru tác se sladkým pečivem, a zjistila, že v jídelně už sedí Nial a čte noviny. Na stole před ním kouřila káva, kterou si sám nalil.
„Dobré ráno, pane,“ pozdravila.
Nial kývl, a zdvořile složil noviny stranou.
Měl mokré vlasy, jako by se koupal, což ji příliš nepřekvapilo, protože když dnes ráno se svými skromnými zavazadly dorazila zpátky na Lesní klenot, viděla ho, jak vybíhá přední schody.
Měl na sobě lehké plátěné kalhoty pod kolena, pletené podkolenky a košili bez saka. Propocenou košili, jak si všimla i z dálky.
„Dobré ráno, slečno Fieldingová,“ ozvalo se za ní.
Otočila se.
Dean Fleming byl zřejmě ranní ptáče stejně jako jeho bratr.
„I vám, pane. Smím se zeptat, jestli vaši hosté už také vstali? Váš komorník mě ujistil, že mám spoustu času, a pak někam zmizel, než jsem z něj dostala jakékoli další informace.“
Dean se usmál: „To mě nepřekvapuje. Pan Burton příliš neholduje práci v kuchyni, takže když jsem mu včera oznámil, že přijdete, skákal radostí.“
„Burton skákal?“ zeptal se suše Nial.
Dean poznámku odmávnul a vrátil se k Rosiinu dotazu: „Naši hosté ještě spí. Bavili se do pozdních nočních hodin.“
„Pokoušeli se tě přepít?“ zeptal se Nial.
Dean pokrčil rameny a Nial se zatvářil soucitně.
„Takže co tu máme?“ nakukoval na servírovací stolek.
„Sendviče,“ odpověděl Nial, a jedním okem pokračoval ve čtení nejčerstvějších zpráv - aspoň těch, které dokázal zahlédnout na první straně odložených novin.
„V Glow měli ranní tisk?“ podivil se Dean cestou k servírovacímu stolku, sebral mu je pod nosem a strčil si je pod paži.
„Jak vidíš. Přinesla je slečna Fieldingová. Není to tu tak odlehlé, jak by sis přál,“ věnoval bratrovi rozmrzelý pohled Nial.
„Ale ne, to jsi mě špatně pochopil. Já chci, abych tu mohl mít pocit odlehlosti, nechci ve skutečnosti žít jako poustevník.“ Naložil si několik sendvičů, a nalil si černý čaj.
„Vy jste už snídala, slečno Fieldingová?“
Přikývla. Naštěstí tu nebyl nikdo z hostů, jinak by ji ta důvěrná otázka přivedla do rozpaků.
„Tak tedy vítejte na Lesním Klenotu. Věřím, že brzy zjistíte, co a jak.“
„Vynasnažím se, pane,“ uklonila se. „A, ehm…, jestli mohu…“
Zvedl k ní oči od svého šálku.
„Bude pravděpodobně třeba najmout více personálu a možná také dokoupit nějaké vybavení. Budete to chtít zařídit vy sám?“
„Rozhodně tím nemíním ztrácet čas. Proto jsem si přece obstaral vás.“
„Děkuji. V tom případě bych se ráda vypravila do Edinburghu a oslovila nějakou seriózní zprostředkovatelnu práce. Jistě budeme potřebovat zkušenou kuchařku, lokaje, možná i majordoma?“
„Musíme mít majordoma?“ zvědavě se zeptal Nial.
„Každý lepší dům má majordoma. I když mě netěší, že to říkám, protože technicky vzato mi bude nadřízen,“ vysvětlila Rose.
„Najměte ho. A taky ty ostatní lidi.“
„Ano, pane. Budete s ním chtít vést pohovor? Měl byste se zmínit, že se jedná o dům v lesích. Aby to věděl předem. Jinak vám stejně brzy dá výpověď a budete s hledáním zase na začátku.“
„Nechápu, co lidem vadí na domě v lesích,“ podivil se Dean.
„Víš, každý netouží žít jako mnich,“ popíchl ho zničeho nic Nial, a cestou pro další kávu si vzal noviny zpět.
Dean po něm vrhl sžíravý pohled se zdviženým obočím: „Od tebe to sedí.“
„To říká někdo, kdo spí s pistolí pod polštářem,“ opáčil nevzrušeně Nial.
Dean obrátil oči k nebi a pak se plynule naklonil k Rose.
„Máte mladšího bratra, slečno Fieldingová?“
„Ne, jen dvě starší sestry.“
„Děkujte Bohu za to štěstí.“
Rose se zasmála: „Máte nějakou starší sestru, pane Flemingu?“
„Ne.“
„Pak jste to vy, kdo by měl děkovat nebesům.“
Dean se smál, zatímco si smetal drobečky ze saka, a nutno dodat, že i Nial se tvářil pobaveně.
„Dobrá, zpět k vážným tématům. Nebudu se zdržovat pohovory s majordomy. Vyberte si nějakého sama.“
„A případné nákupy?“
„Budu je chtít odsouhlasit.“
Na chodbě se ozvaly jedny těžké, váhavé kroky a pak do jídelny nahlédla neupravená hlava s krhavýma očima. „Panenanebi, Flemingu, pokusil ses mě zabít?“
Dean se zašklebil.
„Ještě teď mám dojem, že tě vidím dvakrát!“
„To je Nial.“
„Aha, tak to už jsem naprosto klidný.“
Rose spěchala pro další hrnečky a Timmy se svalil na židli.
„Čaj! Čaj, pro lásku boží! Bez mléka, s cukrem. Se spoustou cukru!“
Rose mu nápoj naservírovala, a mladík málem do čaje skočil šipku. Když se vynořil, blaženě přivřel oči a odložil šálek i s talířkem na stůl. Pak uviděl Rose.
„A teď je to jasné.“
„Prosím, pane?“
„Jsem v nebi.“
Nial obrátil oči v sloup.
„Fleming mě včera upil k smrti, ale já mu odpouštím, protože jen díky němu jsem se dostal do nebe.“
„Spíš jsi ještě opilý,“ konstatoval Nial.
„To ne. Ale hlava mě bolí jako střep. Nenašla byste pro mě nějaký studený obklad na čelo, Anděli?“
Rose rychle namočila plátěný ubrousek a podala mu ho.
Nečekaně svižně zachytil její ruku a položil si ji i s vlhkým hadříkem na čelo.
„Ách, to je lepší. Máte andělský dotek, miláčku. Léčivý.“
Rose sebou zděšeně cukla, ale vteřinu si nebyla jistá, co by měla udělat, aby to nebylo urážlivé.
„Timmy,“ zavrčel nečekaně ostře Dean a odložil svůj čaj na talířek, až to cinklo, „jestli si nepřeješ dneska ráno provést exkurzi taky v pekle, tak okamžitě pustíš slečnu Fieldingovou. A taky jí přestaň říkat miláčku. Je to vážená a úctyhodná osoba. A je moje hospodyně, ksakru!“
Nečekaný zlostný a majetnický výbuch byl na dost dlouho tím posledním, co od svého zaměstnavatele slyšela.
Věnoval se svým hostům a bratrovi, vyrazili na pár projížděk kočárem, a několik hodin denně strávil ve své ložnici pročítáním nějakých papírů, které si přivezl.
Popravdě řečeno - byla tomu ráda. Když byl nablízku, byla nervózní, a kromě toho měla problém udržovat hlubokou podřízenost, kterou byla jako hospodyně povinována svému pánovi. Nebylo to pro ni ani zdaleka přirozené, protože ještě před pár měsíci by to byl on, kdo by se ukláněl jí.
Ovšem bude si muset velmi rychle zvyknout, jestli nechce přijít o další místo.
O dva dny později, v neděli, vyrazila do Glow na mši.
Byla moc ráda, že může jít. S lady Frances to bylo mnohem složitější. Za těch pár týdnů, co u ní pracovala, se do kostela dostala jen jednou. Lady Frances byla vrtošivá, a přestože jí slíbila, že jí v tom nebude bránit, obvykle na to zapomněla a narychlo pak potřebovala napsat nějaký dopis, upravit účes, opravit šaty…
Nejprve to Rose ani nevadilo, ale po několika týdnech jí došlo, že jí pravidelná návštěva bohoslužby schází. Dodávala času správný řád. A umožňovala jí pozvednout oči od všedních záležitostí a v klidu přemýšlet.
A dnes přemýšlet opravdu potřebovala.
Její život během několika dnů nabral úplně jiný směr a bláznivou rychlost, a tak byla vděčná za záchytný bod.
Když vycházela z kostela, bedlivě se rozhlížela.
Poznala farmáře, obchodníky i jejich rodiny. Pod velkými duby kousek od kostela se však shlukovali mladí - a ty hledala.
Zamířila k nim a v duchu dávala dohromady, co jim řekne. Nervózně se popotahovala za rukavičky, a předtím než k nim doopravdy přistoupila si ještě dvakrát uhladila šaty. „Tak dobře! Už jsi velká holka, ne?! To zvládneš!“ zamumlala si pro sebe a konečně pozdravila.
Neslyšeli ji všichni, ale tři děvčata se k ní otočila.
„Dobrý den,“ zopakovala.
„Dobrej, slečno.“
„Chtěla jsem, chci se zeptat… Znáte Lesní klenot?“
„Jasně, slečno,“ odpověděla pihovatá dívka.
„Možná tedy víte, že ten dům má nového majitele.“ Rose jim ve zkratce vylíčila, že hledá personál a oznámila, že se zájemci o místo se ráda odpoledne setká. Pak se rozloučila.
„Slečno Fieldingová, měli jsme v plánu si dnes po večeři zahrát karty, připojíte se k nám?“ Nenapravitelný Timmy jí věnoval chlapecký úsměv přes stůl a pozvedl sklenku.
„Děkuji za pozvání, pane, ale karty nejsou moje silná stránka,“ odvětila velmi zdvořile a odspěchala s tácem k příborníku.
„Opravdu? Rád bych vás učil.“
„Opravdu?“ zavrčel tiše Dean a záměrně použil totéž slovo, jen pozměnil tón otázky.
Timmy se zazubil a přihnul si ze sklenky.
„Timmy, mám dojem, že ti venkov začíná lézt na mozek!“ poznamenal značně netaktně druhý z Flemingových hostů a Nial se na něj zamračil.
„Ale kdepak. Venkov mě nesmírně baví.“ Timmy zvedl svou číši jako přípitek směrem k Rose. „Tak co, Anděli, budete mojí partnerkou? Při hře, pochopitelně.“
Dean se zničehonic postavil.
Chtěj nechtěj tak museli vstát i ostatní a večeře tím skončila.
„Pánové, omluvíte mě? Potřebuji něco probrat se slečnou Fieldingovou. V biliárovém salonku je whisky, brandy a také doutníky.“
Když za ostatními zapadly dveře, obrátila se Rose k Deanovi. „Přál jste si, pane?“
„Burton mi pověděl, že jste dnes najala několik lidí.“
„Ano, pane, dvě služebné, jedno děvče do kuchyně a dva lokaje. Ach, a taky přišel zahradník, kterého jste najal v hospodě v Glow. Ale ten mě upozornil že v tomto ročním období to s úpravou zahrady bude dost komplikované. Obzvlášť když pořád prší. Ale vynasnaží se zrýt co nejvíce záhonů a připravit plán jarní výsadby, a jakmile začne mrznout pustí se do prořezání zplanělých stromů a keřů.“
„To zní, jako by tomu rozuměl.“
„Taky jsem získala ten dojem, pane. Ale upřímně řečeno najít zahradníka mi přišlo jako jeden z nejsnazších úkolů, protože lidé na venkově většinou půdě a rostlinám rozumějí.“
„Ano. Jen doufám, že mi kolem příjezdové cesty nevysází brambory.“
Rose se usmála: „Proč vlastně ne - krásně přece kvetou.“
Dean se pousmál a pak se vrátil k tématu: „Rozuměl jsem správně, že několik hlavních pozic se vám nepodařilo obsadit?“
„Ano, pane, přesně tak. Ale to se dalo čekat. Zkušené lidi na post kuchařky a majordoma musí člověk hledat s lupou.“
„Znamená to, že potřebujete navštívit nějakou zprostředkovatelnu práce?“
„Ano, pane, znamená.“
„Dobrá, takže zítra pojedete do Edinburghu s námi.“
„Děkuji, pane,“ Rose se jemně uklonila.
Dean se opřel bokem o roh stolu a lehce se ušklíbl: „Slečno Fieldingová?“
„Ano, pane?“
„Zjistil jsem, že mě dost vyvádí z míry, to vaše: Ano, pane, ne, pane, děkuji, pane, prosím, pane… Nemůžete se mnou mluvit nějak normálně?“
Rose překvapeně zamrkala: „A to je jak, pane?“
„Jsem Dean. Nebo mi říkejte aspoň Flemingu, když to jinak nepůjde.“ Rychle zvedl ruku: „Rozčiluje mě ta přehnaná servilnost.“
Rose zůstala hledět do jeho šedomodrých očí a přemýšlela, jestli si uvědomuje, jak je právě teď přitažlivý. Měl na sobě neformální večerní oděv tmavé barvy a ve světle svíček získala jeho pleť zajímavý medový tón. Taky si všimla drobných vějířků vrásek rozbíhajících se od očí. Rád se smál. Ale to už věděla. A teď jí nabídl, aby ho oslovovala neslýchaně důvěrným způsobem. Utajila zasněný povzdech a urovnala si zástěru.
„Jak si přejete, pa- Ehm... V kolik hodin zítra plánujete vyrazit?“
„Myslím, že ti dva budou schopni transportu až kolem poledne.“„Výborně. Stihnu vysvětlit novým sloužícím, že pro ně pošlu, až se vrátím.“ Najednou znejistěla: „Ale co když se jednání se zprostředkovatelnou protáhne? Budu se moci ve městě zdržet?“
„Pochopitelně. Na jednu nebo dvě noci si můžete sjednat ubytování v přijatelném penzionu kousek od továrny.“
„Děkuji, pane. To je od vás velice laskavé.“
„Jsem laskavost sama, vy jste si toho ještě nevšimla?“
Celou noc přemýšlela, proč ta slova zněla tak ironicky.
„Dobré ráno, pane,“ pozdravila.
Nial kývl, a zdvořile složil noviny stranou.
Měl mokré vlasy, jako by se koupal, což ji příliš nepřekvapilo, protože když dnes ráno se svými skromnými zavazadly dorazila zpátky na Lesní klenot, viděla ho, jak vybíhá přední schody.
Měl na sobě lehké plátěné kalhoty pod kolena, pletené podkolenky a košili bez saka. Propocenou košili, jak si všimla i z dálky.
„Dobré ráno, slečno Fieldingová,“ ozvalo se za ní.
Otočila se.
Dean Fleming byl zřejmě ranní ptáče stejně jako jeho bratr.
„I vám, pane. Smím se zeptat, jestli vaši hosté už také vstali? Váš komorník mě ujistil, že mám spoustu času, a pak někam zmizel, než jsem z něj dostala jakékoli další informace.“
Dean se usmál: „To mě nepřekvapuje. Pan Burton příliš neholduje práci v kuchyni, takže když jsem mu včera oznámil, že přijdete, skákal radostí.“
„Burton skákal?“ zeptal se suše Nial.
Dean poznámku odmávnul a vrátil se k Rosiinu dotazu: „Naši hosté ještě spí. Bavili se do pozdních nočních hodin.“
„Pokoušeli se tě přepít?“ zeptal se Nial.
Dean pokrčil rameny a Nial se zatvářil soucitně.
„Takže co tu máme?“ nakukoval na servírovací stolek.
„Sendviče,“ odpověděl Nial, a jedním okem pokračoval ve čtení nejčerstvějších zpráv - aspoň těch, které dokázal zahlédnout na první straně odložených novin.
„V Glow měli ranní tisk?“ podivil se Dean cestou k servírovacímu stolku, sebral mu je pod nosem a strčil si je pod paži.
„Jak vidíš. Přinesla je slečna Fieldingová. Není to tu tak odlehlé, jak by sis přál,“ věnoval bratrovi rozmrzelý pohled Nial.
„Ale ne, to jsi mě špatně pochopil. Já chci, abych tu mohl mít pocit odlehlosti, nechci ve skutečnosti žít jako poustevník.“ Naložil si několik sendvičů, a nalil si černý čaj.
„Vy jste už snídala, slečno Fieldingová?“
Přikývla. Naštěstí tu nebyl nikdo z hostů, jinak by ji ta důvěrná otázka přivedla do rozpaků.
„Tak tedy vítejte na Lesním Klenotu. Věřím, že brzy zjistíte, co a jak.“
„Vynasnažím se, pane,“ uklonila se. „A, ehm…, jestli mohu…“
Zvedl k ní oči od svého šálku.
„Bude pravděpodobně třeba najmout více personálu a možná také dokoupit nějaké vybavení. Budete to chtít zařídit vy sám?“
„Rozhodně tím nemíním ztrácet čas. Proto jsem si přece obstaral vás.“
„Děkuji. V tom případě bych se ráda vypravila do Edinburghu a oslovila nějakou seriózní zprostředkovatelnu práce. Jistě budeme potřebovat zkušenou kuchařku, lokaje, možná i majordoma?“
„Musíme mít majordoma?“ zvědavě se zeptal Nial.
„Každý lepší dům má majordoma. I když mě netěší, že to říkám, protože technicky vzato mi bude nadřízen,“ vysvětlila Rose.
„Najměte ho. A taky ty ostatní lidi.“
„Ano, pane. Budete s ním chtít vést pohovor? Měl byste se zmínit, že se jedná o dům v lesích. Aby to věděl předem. Jinak vám stejně brzy dá výpověď a budete s hledáním zase na začátku.“
„Nechápu, co lidem vadí na domě v lesích,“ podivil se Dean.
„Víš, každý netouží žít jako mnich,“ popíchl ho zničeho nic Nial, a cestou pro další kávu si vzal noviny zpět.
Dean po něm vrhl sžíravý pohled se zdviženým obočím: „Od tebe to sedí.“
„To říká někdo, kdo spí s pistolí pod polštářem,“ opáčil nevzrušeně Nial.
Dean obrátil oči k nebi a pak se plynule naklonil k Rose.
„Máte mladšího bratra, slečno Fieldingová?“
„Ne, jen dvě starší sestry.“
„Děkujte Bohu za to štěstí.“
Rose se zasmála: „Máte nějakou starší sestru, pane Flemingu?“
„Ne.“
„Pak jste to vy, kdo by měl děkovat nebesům.“
Dean se smál, zatímco si smetal drobečky ze saka, a nutno dodat, že i Nial se tvářil pobaveně.
„Dobrá, zpět k vážným tématům. Nebudu se zdržovat pohovory s majordomy. Vyberte si nějakého sama.“
„A případné nákupy?“
„Budu je chtít odsouhlasit.“
Na chodbě se ozvaly jedny těžké, váhavé kroky a pak do jídelny nahlédla neupravená hlava s krhavýma očima. „Panenanebi, Flemingu, pokusil ses mě zabít?“
Dean se zašklebil.
„Ještě teď mám dojem, že tě vidím dvakrát!“
„To je Nial.“
„Aha, tak to už jsem naprosto klidný.“
Rose spěchala pro další hrnečky a Timmy se svalil na židli.
„Čaj! Čaj, pro lásku boží! Bez mléka, s cukrem. Se spoustou cukru!“
Rose mu nápoj naservírovala, a mladík málem do čaje skočil šipku. Když se vynořil, blaženě přivřel oči a odložil šálek i s talířkem na stůl. Pak uviděl Rose.
„A teď je to jasné.“
„Prosím, pane?“
„Jsem v nebi.“
Nial obrátil oči v sloup.
„Fleming mě včera upil k smrti, ale já mu odpouštím, protože jen díky němu jsem se dostal do nebe.“
„Spíš jsi ještě opilý,“ konstatoval Nial.
„To ne. Ale hlava mě bolí jako střep. Nenašla byste pro mě nějaký studený obklad na čelo, Anděli?“
Rose rychle namočila plátěný ubrousek a podala mu ho.
Nečekaně svižně zachytil její ruku a položil si ji i s vlhkým hadříkem na čelo.
„Ách, to je lepší. Máte andělský dotek, miláčku. Léčivý.“
Rose sebou zděšeně cukla, ale vteřinu si nebyla jistá, co by měla udělat, aby to nebylo urážlivé.
„Timmy,“ zavrčel nečekaně ostře Dean a odložil svůj čaj na talířek, až to cinklo, „jestli si nepřeješ dneska ráno provést exkurzi taky v pekle, tak okamžitě pustíš slečnu Fieldingovou. A taky jí přestaň říkat miláčku. Je to vážená a úctyhodná osoba. A je moje hospodyně, ksakru!“
Nečekaný zlostný a majetnický výbuch byl na dost dlouho tím posledním, co od svého zaměstnavatele slyšela.
Věnoval se svým hostům a bratrovi, vyrazili na pár projížděk kočárem, a několik hodin denně strávil ve své ložnici pročítáním nějakých papírů, které si přivezl.
Popravdě řečeno - byla tomu ráda. Když byl nablízku, byla nervózní, a kromě toho měla problém udržovat hlubokou podřízenost, kterou byla jako hospodyně povinována svému pánovi. Nebylo to pro ni ani zdaleka přirozené, protože ještě před pár měsíci by to byl on, kdo by se ukláněl jí.
Ovšem bude si muset velmi rychle zvyknout, jestli nechce přijít o další místo.
O dva dny později, v neděli, vyrazila do Glow na mši.
Byla moc ráda, že může jít. S lady Frances to bylo mnohem složitější. Za těch pár týdnů, co u ní pracovala, se do kostela dostala jen jednou. Lady Frances byla vrtošivá, a přestože jí slíbila, že jí v tom nebude bránit, obvykle na to zapomněla a narychlo pak potřebovala napsat nějaký dopis, upravit účes, opravit šaty…
Nejprve to Rose ani nevadilo, ale po několika týdnech jí došlo, že jí pravidelná návštěva bohoslužby schází. Dodávala času správný řád. A umožňovala jí pozvednout oči od všedních záležitostí a v klidu přemýšlet.
A dnes přemýšlet opravdu potřebovala.
Její život během několika dnů nabral úplně jiný směr a bláznivou rychlost, a tak byla vděčná za záchytný bod.
Když vycházela z kostela, bedlivě se rozhlížela.
Poznala farmáře, obchodníky i jejich rodiny. Pod velkými duby kousek od kostela se však shlukovali mladí - a ty hledala.
Zamířila k nim a v duchu dávala dohromady, co jim řekne. Nervózně se popotahovala za rukavičky, a předtím než k nim doopravdy přistoupila si ještě dvakrát uhladila šaty. „Tak dobře! Už jsi velká holka, ne?! To zvládneš!“ zamumlala si pro sebe a konečně pozdravila.
Neslyšeli ji všichni, ale tři děvčata se k ní otočila.
„Dobrý den,“ zopakovala.
„Dobrej, slečno.“
„Chtěla jsem, chci se zeptat… Znáte Lesní klenot?“
„Jasně, slečno,“ odpověděla pihovatá dívka.
„Možná tedy víte, že ten dům má nového majitele.“ Rose jim ve zkratce vylíčila, že hledá personál a oznámila, že se zájemci o místo se ráda odpoledne setká. Pak se rozloučila.
„Slečno Fieldingová, měli jsme v plánu si dnes po večeři zahrát karty, připojíte se k nám?“ Nenapravitelný Timmy jí věnoval chlapecký úsměv přes stůl a pozvedl sklenku.
„Děkuji za pozvání, pane, ale karty nejsou moje silná stránka,“ odvětila velmi zdvořile a odspěchala s tácem k příborníku.
„Opravdu? Rád bych vás učil.“
„Opravdu?“ zavrčel tiše Dean a záměrně použil totéž slovo, jen pozměnil tón otázky.
Timmy se zazubil a přihnul si ze sklenky.
„Timmy, mám dojem, že ti venkov začíná lézt na mozek!“ poznamenal značně netaktně druhý z Flemingových hostů a Nial se na něj zamračil.
„Ale kdepak. Venkov mě nesmírně baví.“ Timmy zvedl svou číši jako přípitek směrem k Rose. „Tak co, Anděli, budete mojí partnerkou? Při hře, pochopitelně.“
Dean se zničehonic postavil.
Chtěj nechtěj tak museli vstát i ostatní a večeře tím skončila.
„Pánové, omluvíte mě? Potřebuji něco probrat se slečnou Fieldingovou. V biliárovém salonku je whisky, brandy a také doutníky.“
Když za ostatními zapadly dveře, obrátila se Rose k Deanovi. „Přál jste si, pane?“
„Burton mi pověděl, že jste dnes najala několik lidí.“
„Ano, pane, dvě služebné, jedno děvče do kuchyně a dva lokaje. Ach, a taky přišel zahradník, kterého jste najal v hospodě v Glow. Ale ten mě upozornil že v tomto ročním období to s úpravou zahrady bude dost komplikované. Obzvlášť když pořád prší. Ale vynasnaží se zrýt co nejvíce záhonů a připravit plán jarní výsadby, a jakmile začne mrznout pustí se do prořezání zplanělých stromů a keřů.“
„To zní, jako by tomu rozuměl.“
„Taky jsem získala ten dojem, pane. Ale upřímně řečeno najít zahradníka mi přišlo jako jeden z nejsnazších úkolů, protože lidé na venkově většinou půdě a rostlinám rozumějí.“
„Ano. Jen doufám, že mi kolem příjezdové cesty nevysází brambory.“
Rose se usmála: „Proč vlastně ne - krásně přece kvetou.“
Dean se pousmál a pak se vrátil k tématu: „Rozuměl jsem správně, že několik hlavních pozic se vám nepodařilo obsadit?“
„Ano, pane, přesně tak. Ale to se dalo čekat. Zkušené lidi na post kuchařky a majordoma musí člověk hledat s lupou.“
„Znamená to, že potřebujete navštívit nějakou zprostředkovatelnu práce?“
„Ano, pane, znamená.“
„Dobrá, takže zítra pojedete do Edinburghu s námi.“
„Děkuji, pane,“ Rose se jemně uklonila.
Dean se opřel bokem o roh stolu a lehce se ušklíbl: „Slečno Fieldingová?“
„Ano, pane?“
„Zjistil jsem, že mě dost vyvádí z míry, to vaše: Ano, pane, ne, pane, děkuji, pane, prosím, pane… Nemůžete se mnou mluvit nějak normálně?“
Rose překvapeně zamrkala: „A to je jak, pane?“
„Jsem Dean. Nebo mi říkejte aspoň Flemingu, když to jinak nepůjde.“ Rychle zvedl ruku: „Rozčiluje mě ta přehnaná servilnost.“
Rose zůstala hledět do jeho šedomodrých očí a přemýšlela, jestli si uvědomuje, jak je právě teď přitažlivý. Měl na sobě neformální večerní oděv tmavé barvy a ve světle svíček získala jeho pleť zajímavý medový tón. Taky si všimla drobných vějířků vrásek rozbíhajících se od očí. Rád se smál. Ale to už věděla. A teď jí nabídl, aby ho oslovovala neslýchaně důvěrným způsobem. Utajila zasněný povzdech a urovnala si zástěru.
„Jak si přejete, pa- Ehm... V kolik hodin zítra plánujete vyrazit?“
„Myslím, že ti dva budou schopni transportu až kolem poledne.“„Výborně. Stihnu vysvětlit novým sloužícím, že pro ně pošlu, až se vrátím.“ Najednou znejistěla: „Ale co když se jednání se zprostředkovatelnou protáhne? Budu se moci ve městě zdržet?“
„Pochopitelně. Na jednu nebo dvě noci si můžete sjednat ubytování v přijatelném penzionu kousek od továrny.“
„Děkuji, pane. To je od vás velice laskavé.“
„Jsem laskavost sama, vy jste si toho ještě nevšimla?“
Celou noc přemýšlela, proč ta slova zněla tak ironicky.
Dva roky po konečné porážce Napoleona se panství Fallstone ocitne opět v krizi, a Fergusson Fleming, baron z Fallstone, hledá cestu, jak se z finančních problémů dostat.
Madelyn je dívka z dobré rodiny, která si zakládá na rodinném jménu i společenských konvencích, ale rozhodne se dát lásce přednost před vším ostatním. Prchá z domu, aby se mohla vdát za tajného snoubence, ale svatba je jen začátek a před Madelyn náhle stojí otázka jak, a zda vůbec, dokáže žít s tím, koho si vzala. |