Hudba na soukromém večírku zněla velmi hlasitě. Najatí muzikanti si nejspíš kvantitou vynahrazovali kvalitu. Dean nebyl příliš velký znalec, ale disharmonických momentů zaznamenal tolik, že to i jemu tahalo uši. Nebo to bylo jeho už tak mizernou náladou? Napil se šumivého vína a znechuceně ohrnul ret.
Asi se sebere a půjde domů. Dnes neměl na lidi náladu. Raději by se zavřel s dobrou knihou a sklenkou whisky. Kde je ksakru Chastity? Dohodli se, že se tu sejdou v deset, a už je půl jedenácté. Upřímně zadoufal, že se nebude chtít zdržet dlouho. Jediné, v co vkládal naděje na vylepšení mizerného večera, bylo její vstřícné tělo.
„Flemingu, jak se vede?“
Dean na Timmyho vycenil zuby ve společensky únosné napodobenině úsměvu.
„Brr, ty máš teda náladu! Co se stalo?“
„Nepříjemnost. Nech to plavat.“
Timmy pokrčil rameny. „Fajn,“ krátce se zamyslel a snadno našel nové téma k hovoru: „Slyšel jsem, že ten německý vévoda s chotí brázdí Londýn jako zkušená zaoceánská loď a to všechno za jediným účelem - vytipovat vhodné partie pro své mladší syny a dcery.“
Dean znechuceně odložil skleničku na římsu nad krbem.
„Prý jich mají celkem čtrnáct. Těch dětí. To je síla - a tomu věř, když ti to říká někdo, kdo má sedm sourozenců. Vy jste jen tři, že?“
„Hmm…“
„Tvého nejstaršího bratra skoro neznám. Proč do Edinburghu vůbec nejezdí? Nestýkáte se?“
„Stýkáme. On má rád svůj klid.“
„Jako Nial. Je mu podobný?“
„Fergusson?“ Dean vyprskl: „Fergusson není podobný nikomu, leda tak dubovému špalku.“
Timmy se zasmál. „Takhle bys o něm neměl mluvit, je to baron.“
Dean se na Timmyho zašklebil: „Tak mi o svém nejstarším sourozenci řekni něco ty.“
Timmy se zamyslel. Pak pokrčil rameny: „Mým nejstarším sourozencem je sestra, takže lituju - jestli je nevhodné mluvit neomaleně o baronovi, je třikrát horší mluvit neomaleně o dámě. Ale mezi námi… Myslím, že to tvé přirovnání sedí.“
Timmy měl vzácný talent šířit kolem sebe dobrou náladu a když se odpojil, protože se chystal vyzvat k tanci jednu mimořádně pěknou dívku v modrých šatech, uvědomil si Dean, že se jeho napětí přece jen zmírnilo.
Pak se jeho ramene dotkla lehká ženská ruka a ucítil smyslný květinový parfém s kapkou pižma.
„Chastity,“ řekl. „Máš zpoždění.“
„Hmm,“ broukla a dovolila mu, aby se k ní otočil.
Byla epochální - totiž její krása byla tak přímočaře ženská, že by své obdivovatele našla v každé epoše lidských dějin. A teď se na něj svůdně usmívala.
„Vidím, že tě to rozčiluje. Ale u dam se mírné zpoždění považuje za elegantní.“
Dean si odfrkl.
„Ale no tak, zlato. Nevyzveš mě k tanci?“
Dean ji vyzval. A pak ji vyzvalo asi deset dalších mužů. O hodinu později měl náladu na bodu mrazu a říkal si, že vážně měl dát přednost knížce a whisky. Ta by ho zahřála spolehlivěji, než přelétavá, i když krásná žena. Konečně se k němu opět připojila.
„Zlatíčko, ty se mračíš! Stalo se něco?“
Neurčitě mávl rukou. O pracovní starosti se s ní dělit nebude.
„No, jak chceš, ale stejně myslím, že mám na tvé chmury lék.“ Naklonila se k němu a plán léčby mu předestřela horkým udýchaným šepotem.
Zajiskřily mu oči a zdálo se, že se večer konečně v dobré obrátí, ale právě když se pokoušeli vyklouznout ze sálu, zahlédla Chastity jedna známá.
„Lady Wareová, jsem tak ráda, že vás dnes večer vidím.“
Chastity vyloudila úsměv. Dean se nenamáhal zakrýt podráždění. Štěbetaly asi dvacet minut a Dean chladnul a chladnul a chladnul. Když se k němu Chastity konečně opět připojila, rozhodl se, že ji prostě usadí do kočáru a půjde domů. Byl unavený a na další nesmysly neměl náladu.
Cestou ze schodů konverzačně prohodila: „Ty ses dnes nebavil?“
Pokrčil rameny. Obvykle si společenské akce užíval. Dnes ne, protože zjistil věci, které se jevily jako nepříjemné komplikace. Neměl rád komplikace. Tedy - neměl je rád dokud nepřišel na způsob, jak je vyřešit.
„To kvůli tomu německému vévodovi?“
Překvapeně se na ni podíval.
„Ale no tak, zlato, myslíš, že jsem hloupá?“
Upřímně řečeno, o její inteligenci, na rozdíl od jejího spodního prádla, nikdy neuvažoval.
„Slyšela jsem, že je velmi konzervativní. Dokonce prý někde prohlásil, že svobodní pánové, kteří překročili třicítku, aniž by našli ženu, jíž by zasvětili svůj život, mu přijdou krajně podezřelí. Připadalo mi to legrační.“
No, Deanovi tedy ne. Třicet mu sice bude až na jaře, ale pochyboval, že v očích bigotního vévody bude ten půlrok znamenat nějaký rozdíl.
„No dobře, přemýšlela jsem, že ti to řeknu až ráno, protože mi bylo jasné, že pak už s tebou nebude řeč, ale teď vidím, že to vyjde nastejno.“
Obrátil k ní temně šedý pohled, a zastavil se v hale, aby od sloužících převzal její i svůj plášť.
Zatímco jí pomáhal do svrchníku, řekla: „MacPherson něco chystá. Chce ho dostat. Dokonce poslal svého syna do Londýna, aby se motal kolem domu, který si vévoda pronajal, a hlásil mu všechno, co se tam děje.“
Deanovy oči potemněly a Chastity vzdychla. „Věděla jsem to. Hádám, že teď už ke mně nepůjdeš.“
Hněvivě sevřel okraj klobouku a neodpověděl. „Pojď,“ vyzval ji nepřívětivě a vysadil ji do jejího kočáru. Sám nenasedl.
„Tak dobrou, zlato.“ Mávla na něj, i když on se už odvrátil a spěchal pěšky do tmy.
„Jeďte kolem paláce MacKinleyů,“ přikázala kočímu. „Noc je ještě mladá a já se přece nebudu nudit doma.“
„Dnes jsi tu brzy,“ Nial vzhlédl od papíru.
„Hmm… Co píšeš?“
„Počítám rovnice o třech neznámých.“
„Cože?“
„No, zajímalo mě, kolik jich dokážu vypočítat do půl hodiny.“
„A kolik- Ne. Zapomeň na to! Jdu spát.“
„Co se stalo? Chastity nebyla svolná?“
Mávl rukou.
„Chastity? Ta je svolná vždycky. Hádám, že si touhle dobou hledá za mě náhradu. Jsem zatracenej pitomec. Měl jsem skočit za ní do toho kočáru.“
„A proč jsi to neudělal?“
Dean vzdychl, odhodil klobouk i plášť na židli, a natáhl se v botách na sofa.
„Proč jsme si nepořídili větší pohovku? Padají mi nohy.“ Jednu natáhl a přisunul si stoličku. „Teď je to lepší.“
„Deane?“
„No jo…“
Dál bylo ticho.
„Nespi!“
„Nespím. Přemýšlím.“
„O čem.“ Nial otřel pero a uklidil je do pouzdra. Papír s rovnicemi složil a odhodil do koše. Nakonec pouzdro se psacími potřebami i hadřík uložil do zásuvky pracovního stolu. Metodický, klidný, soustředěný Nial. Lidi ho nechápali a smáli se mu. Dean jeho počínání sledoval s mírným pobavením.
„O vévodovi.“
„Už zase? Přemýšlíš o něm už týden.“
„Zjistil jsem nové skutečnosti.“
„A to?“
„Má spoustu dětí a jejich plození považuje za nejposvátnější věc na zeměkouli.“
„Co?!“
„Vyjádřil se v tom smyslu, že muž, který překročí třicítku jako svobodný a nezadaný, mu přijde krajně podezřelý. Nevím, jestli tím myslel, že ho podezírá ze sodomie, nebo zkrátka z nestálosti, čímž se pro něj stává nedůvěryhodným partnerem pro obchodní jednání, ale v zásadě je to jedno.“
„Tobě třicet teprve bude a ze sodomie tě snad nikdo podezírat nemůže. Zástupy ženských můžou potvrdit-“
„Zástupy zas ne, nepřeháněj ještě i ty. A kromě toho dost pochybuju, že by podobné argumenty toho vznešeného mravokárce uchlácholily.“
„Hmm, asi ne. Mohl by začít závidět a bylo by definitivně po obchodu.“ Nial se tiše zasmál.
Dean se zasmál taky, ale vzápětí zvážněl. „Tobě se to směje! Ty nejsi věčně na očích investorům.“
„Díky Bohu, za ty dary! Víš, že to by nedopadlo dobře.“
Chvíli bylo ticho.
„A nad tím přemýšlíš? Nedělej si starosti. Ty ho zpracuješ.“
„Hmm…“
„Zkus to přes jeho manželku.“
„Ty ses definitivně zbláznil?! I kdybych ponechal stranou, že nemám absolutně chuť nadbíhat nějaké německé matróně - porodila čtrnáct dětí, proboha! - tak dobře víš, že tohle ze zásady nikdy nedělám.“
Nial vstal a přešel ke skříňce v rohu místnosti.
„Dáš si?“
„Rád, díky.“
Za chvíli oba upíjeli whisky a Nial se rozvaloval ve svém oblíbeném ušáku. V krbu praskal oheň a bratři vychutnávali ticho. Někde na ulici projel povoz a za rohem se rozštěkal pes. Po chvíli si uvědomili šumění kapek na okně.
„Nedělal bych si takové starosti, kdyby se ke mně nedoneslo, že náš drahý MacPherson něco chystá.“
Nial se zašklebil: „To se ovšem dalo čekat. Tvrdě nám šlape na paty a tenhle obchod si nehodlá nechat ujít, stejně jako my.“
„Zatraceně! Potřebuju nějakou výhodu. Něco, čím převážím misky vah.“
„To bude těžké. Mac Pherson manželku má, ne? A poprvé se ženil tuším okolo dvacítky.“
„V tomhle směru je výkonný,“ zasmál se suše Dean. „Je mu dvaačtyřicet a oženit se stihl už třikrát.“
„A dětí má myslím taky dost. Šest nebo tak nějak.“
„Jo, a toho nejstaršího spratka poslal špiclovat do Londýna.“
„Myslíš, že se tam něco dozví?“
Dean pokrčil rameny.
Po další tiché chvíli se Nial opět pomalu napil. Poválel na jazyku voňavou whisky a pak řekl jako by se nechumelilo: „Tak se ožeň.“
„A představ si, co jsem minulý týden našla pod postelí v tom pokoji, kde spala ta dáma.“
Rose se zastavila za rohem chodby a protočila panenky. Patsy se chichotala a to druhé děvče taky.
„Vážně? A tím se dá jako zabránit tomu, aby jako, víš co?“
„Aby ji zbouchnul? To víš že jo. Tys to ještě neslyšela?“
„Ne. A dá se to někde sehnat? Víš, můj Leslie si dává pozor, ale někdy…“
„No, asi by to mohl sehnat. Ale je to drahý, vyráběj se z ovčích střívek. Naštěstí se prej dají vyprat.“
„Fakt? To by bylo skvělý! Já nic podobnýho nenašla. Jeho pokoj byl úplně uklizenej a vsadím se, že tu vobrovskou postel ta lady ani neviděla. To nechápu. Páni, když si představím - ta obrovská měkoučká postel! A von chodí skotačit k ní do toho kamrlíku?“
„Mlč ty hloupá! Kamrlíku?! Co bys za ten pokoj dala, co? Dyť ta její postel je taky velká a celá krásně vyřezávaná a s prachovýma poduškama.“
Děvčata se opět rozchichotala a pak Patsy navrhla: „Jestli příště zas najdu něco pod postelí, tak ti to dám, chceš? Prostě to vypereš a bude. Kdybys měla čekat, až si to vobstará Leslie, budeš třikrát v tom.“
Rose hořely uši, tváře, a srdce jí bušilo. Bylo jí jasné, že by na ty dvě klevetivé nemravné holky měla vletět a pořádně jim vyčinit - když nic jiného tak za to, že žvaní, místo aby pracovaly, ale věděla, že v tuhle chvíli by to byla fraška.
Už nechtěla nic víc slyšet. Nic o nemravných způsobech, jimiž se dá zabránit početí.
Vzdychla.
No… ale znělo to zajímavě. Je možné, že to brání taky tomu, aby chytil nějakou nemoc?
Ach Bože! O čem to zase přemýšlí?
Je potřeba schválit jídelníček pro služebnictvo a dokončit účty za minulý týden. Pak ještě vyklepat koberce v hale a dohlédnout aby Patsy zase nezapomněla vydrhnout pořádně nočníky. Začínala tu holku nesnášet.
„Dobré odpoledne, paní Buchananová,“ pozdravila v kuchyni cestou do sklepa, kde se chtěla přesvědčit, jak jsou na tom se zásobami uhlí. Z Glow přišel letáček na podzimní rozvážku až do domu. Zdálo se jí to výhodné, ale raději o tom dřív, než objedná, napíše panu Flemingovi. Bylo dost pravděpodobné, že pro továrnu odebírá odněkud takové množství, že má lepší ceny a dopravit pár vozů sem by pro něj mohlo být přijatelné řešení.
„Dobré, paní Fieldingová,“ odvětila Doirean a usmála se: „Máte mrazivou náladu. Zase Patsy?“
Trhla rameny. „Žvaní v chodbě u panských pokojů a plní Meg hlavu hloupostmi.“
Doirean si odfrkla. „No, já vím, že bych vám neměla radit, ale já bych tu holku vyhodila včas.“
„Já vím.“ Rose těžce vzdychla. Věděla. Ale příčilo se jí pomyšlení, že jí bude muset říct, aby šla. „Proč si neváží toho, co tu má? Pravidelně dostává plat, má dobré jídlo, nikdo ji neponižuje, nepokouší se ji zneužít!“
Doirean se ušklíbla: „Ta by se zneužít nenechala. Spíš by sama někoho zneužila. Dejte na mě, paní Fieldingová.“
Rose zatřásla hlavou: „Nemyslete si, paní Buchananová. To, že vypadá, jako by byla ke všemu svolná, nemusí znamenat, že to tak skutečně je.“
„Opravdu?“ Doirean se podivně podívala na Rose, která svírala kliku až jí zbělela ruka.
„Vy s tím máte nějakou zkušenost?“
Rose honem zatřásla hlavou. Pak se ušklíbla a pokrčila rameny. Proč se za to tak stydí, copak ona něco provedla? Copak ona snad řekla italskému sekretáři lady Frances, aby ji zatáhl do komory na košťata a tam ji osahával a pokoušel se jí zvednout sukně?
„Trochu. Utekla jsem a řekla jsem to své paní. Bohužel - i když se to asi dalo čekat - jsem u ní zastání nenalezla. Řekla mi, že jsem ho musela nějak vyprovokovat. A vůbec, že s tím moc nadělám. Copak prý mu nemůžu jednoduše být po vůli? Je to milý a schopný pán.“ Rose se otřásla, jen si na ten rozhovor vzpomněla.
„To je mi líto,“ řekla tiše paní Buchananová a tím ji probrala.
„Ne, mě je líto, že vás tím obtěžuji. Celkem nic se nestalo a už je to stejně pryč.“
„Když myslíte. Ale nenechte Patsy, aby vám hrála na city. Dejte na mou radu!“
Měla to udělat.
To jí problesklo hlavou spolu se zuřivým zaklením.
Uběhly tři týdny od poslední Flemingovy návštěvy, a dnes se objevil na příjezdové cestě se svým bratrem Nialem ve vysokém modrém faetonu a bez doprovodu - pana Burtona nepočítala. Omluvil se, že nedal vědět dopředu a ona ho ujistila, že je všechno v pořádku, i když ji svírala panika. Co mu předloží k jídlu? Byl pátek a paní Buchananová chystala služebnictvu k večeři jen rybí polévku a nákyp.
Zatímco kuchyňská pomocnice rychle zatápěla v panských pokojích, poslala paní Buchananová nahoru Patsy s čajem a koláčky, a pak s Rose zasedly ke krátké válečné poradě. Ta netrvala dlouho, protože paní Buchananová byla vynalézavá a zkušená kuchařka, a tak se rychle dohodly a Rose se vydala do patra, přeptat se pana Fleminga jestli má vše, co potřebuje, a jestli mu bude k večeři vyhovovat rybí polévka, treska pečená na růžičkové kapustě, a opečená žebírka s bramborovou kaší.
Po schodech pro služebnictvo se dostala do druhého patra k panským ložnicím. Prošla chodbou mezi pokoji, vyzdobenou nyní prázdnými podstavci, které kdysi pravděpodobně korunovaly busty nebo vázy, a odbočila k největšímu apartmá, které zahrnovalo prostornou ložnici, šatnu a dokonce samostatnou místnost zařízenou jako koupelnu. Součástí skutečně velkolepého apartmá byl i salonek, který si za tu krátkou chvíli, co dům vlastnil, stačil Dean přizpůsobit jako pracovnu, a navazující druhá ložnice - patrně pro paní domu.
Tuhle nádhernou, vzdušnou ložnici si už při první návštěvě přivlastnil Nial, a Rose se mu nedivila. Byla velká, se zdobenou pohodlnou postelí a hlavně s přístupem do soukromé koupelny o niž se dělil jen s bratrem. Ostatní ložnice v domě byly také hezké, ale ne tak prostorné, a jejich hygienické zařízení sestávalo toliko ze džbánu na vodu, umyvadla a nočníku. Naproti tomu, v soukromé koupelně v hlavním apartmá byla dokonce i velká měděná vana na schůdku, a kamínka, na nichž se dala kdykoli ohřát voda. Prostě luxus.
Když před třemi týdny přijela Chastity, využila Rose skutečnost, že si pokoj přivlastnil Nial jako záminku, proč ji sem neuložit. Vlastně tak trochu očekávala, že ji Dean stejně donutí vyměnit Chastity pokoj za tenhle, ale překvapivě se to nestalo.
Došla až ke dveřím do soukromého salonku a uhladila si zástěru. Dveře byly pootevřené a právě se chystala zaklepat, když si uvědomila, že zevnitř slyší Patsy.
Copak ta holka nemá rozum? Proč s ním vůbec mluví? A co tu ještě dělá? V kuchyni a jídelně nevědí kam dřív skočit a ona tu žvaní?
„...víte, ona je milá, ale nejsem si jistá, jestli tu práci zvládá. Je tak laskavá, že se jí všichni za zády smějí. Tuhle Billy rozbil talíř a ona ho ani nepokárala. A Meg neustále někde klábosí a ona jí nic neřekne. Já vím, že je to velmi zodpovědná pozice, a je jisté, že by ji měla zastávat zkušená žena…“
Rose toho měla právě dost. Doirean měla tisíckrát pravdu. Měla ji vyhodit hned.
Rázně zaťukala a bez vyzvání vstoupila. Ruce svěšené podél boků tiskla do pěstí a bojovně zvedla bradu. Ovšem to, co uviděla, ji stejně šokovalo.
Patsy seděla na rohu stolu, jednu nohu přehozenou přes druhou a sukni laškovně vyhrnutou skoro ke koleni. Knoflíčky na živůtku měla velkryse porozepínané, že jí bylo vidět málem až do žaludku, a na prst si natáčela loknu svých zářivě rusých vlasů. A byla bez čepečku a bez zástěry.
„Patsy!“ sykla a děvče se na ni líně usmálo přes rameno, aniž by se obtěžovalo seskočit ze stolu.
Dean se opíral v židli a měl rozvázaný nákrčník a sako přehozené přes opěradlo. Rukávy si vykasal až k loktům a v prstech si pohrával se psacím brkem. Bylo jasné, že propadl Patsyinu kouzlu. Zhýralec a hlupák. Jak se mu mohlo podařit vybudovat firmu, když má sklony nemyslet mozkem, ale- úplně jinými částmi těla?!
Hltal očima Patsyin výstřih a neochotně s tím přestal teprve poté, co vešla.
„Dobré odpoledne,“ pozdravila skrz zaťaté zuby, ale vyseknout pukrle nedokázala, jak byla ztuhlá vzteky. Ta mrcha ji tu pomlouvá a sprostě využívá toho, že je hezká.
„Slečno- Paní Fieldingová, přejete si?“ zeptal se chladně.
„Ano. Přeji si, aby Patsy okamžitě začala vykonávat své povinnosti v jídelně, kde ji pan Morris již delší dobu postrádá.“
Pak si uvědomila, jak ostrým tónem to hovoří a s kým, a na chvíli nad svou vlastní drzostí zatajila dech. Honem se však sebrala: „Přišla jsem se otázat, jestli vám bude k večeři vyhovovat treska a žebírka, a zda něco nepotřebujete. Ale zdá se, že o vaše potřeby se už stará někdo jiný.“ Zase drzost. Měla by radši zavřít pusu a už ji nikdy neotevřít. Takhle přijde o místo než skončí den.
Dean se pomalu usmál a pokynul Patsy, aby opustila jeho stůl. Děvče ho poslechlo, a upíralo na něj zbožňující pohled.
„Nech nás o samotě, Pat,“ požádal ji familiárně, a zrzka kolem Rose proplula s povýšeně vztyčenou hlavou.
Rose byla rozzuřená do běla. Půjde z domu, potvora jedna proradná. Teď je jasné, o co jí celou dobu šlo. Sama chce být hospodyně a udělá pro to cokoliv. A o čem chce Fleming hovořit s ní? O propuštění? Jestli si myslí, že se k němu bude lísat jen aby ji tu nechal, tak se tedy plete!
Patsy zavřela dveře a Dean se posadil zpříma. Odložil dokonce i pero a sepnul ruce na stole do stříšky. Najednou se tvářil velice vážně. Takže je to jasné. Udolala ho těma velkýma očima, dlouhýma nohama a výstřihem až k pasu. V tu chvíli ho nenáviděla.
Trápila se, když sem přivedl Chastity, ale to, jak samozřejmě přijímal nadbíhání hloupé služtičky a věřil každému jejímu slovu, to ve skutečnosti konečně zlomilo kouzlo, jímž ji spoutal toho deštivého dne, kdy se setkali dole v knihovně poprvé. Vlastně teď nechápala, proč nebo čím se jí zdál zajímavý a z jakého důvodu si omlouvala jeho avantýry. Úplně obyčejný chlap, zvyklý dostat, co si zamane. Pyšný, nadutý a chlípný.
„Vlastně jsem rád, že jste tady, paní Fieldingová.“ Zase to vyslovil s tím posměšným důrazem na slově paní.
„Vysmíváte se mi?“ zeptala se vážně, a i když se snažila tvářit hrdě a nevzrušeně, cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Zatraceně nepříjemné. Chtěla by tu stát jako svatá Kateřina Alexandrijská, nepokořená panna a mučednice z prvních staletí po Kristu, jenže byla jen Rose, naivní a sentimentální husa.
„Trochu,“ přiznal a ona se málem skutečně rozplakala. Pevně zaťala zuby a pokoušela se pomalu dýchat a neuhýbat. Mlčela, protože věděla, že kdyby promluvila, propukla by zcela nesmyslně v pláč.
„Potřebuji s vámi mluvit,“ řekl a probodával ji pohledem.
Rose zírala upřeně na jedno místo na zdi za jeho ramenem. Na tapetě se vzorem stylizovaných květů a plazivých úponků byl flíček. Kdyby ji nevyhodil, musela by se na to místo někdy podívat a pokusit se je vyčistit. Ale teď už je to jedno.
„Myslím, že jako hospodyně jste tu odvedla velký kus práce, ale-“
Ale.
Nenáviděla to slovo. Použil je i Lucas Thornseed. Když se ukázalo, že matka celé její věno použila na léky pro otce, řekl jí: „Mám tě rád, ale nemůžu si dovolit oženit se bez ohledu na to, co manželka přinese do rodiny. Kromě toho bych nebyl schopen zajistit tvému otci léčbu, to jistě chápeš.“
Ó ano, to chápala. Chápala, ale…
„Mám pro vás nabídku.“
Zamrkala. Co jí uniklo?
„Nabídku? Vy?“ Pohlédla na něj podezíravě.
„Ne, jeho výsost král Jiří. Samozřejmě, že já, kdo jste myslela?“
Nemyslela. Ale proč by mu to měla vysvětlovat.
„Jsem přesvědčen, že vás bude zajímat.“
„Dovolím si pochybovat,“ zabručela napůl pro sebe. Jelikož byla už stejně jednou nohou ze dveří, ztrácela zábrany.
Slyšel to a zamračil se. „Nemyslím, že bych vám dovolil, abyste byla drzá.“
Nemyslím, že jsem se ptala na dovolení, pomyslela si vzdorně, ale raději mlčela. Ještě ji nevyhodil. A ještě stále práci u něj potřebovala. Není totiž světice a nestal se zázrak, takže musí jíst, pít, mít kde složit hlavu, a když se jí podaří posílat občas nějaké peníze matce, tím lépe.
„Jsem si jistý, že jsem našel místo, které vám bude vyhovovat lépe, než práce hospodyně.“
Pane Bože, dej, ať to místo není postel, nebo mu hodím čajník na hlavu a budeš mě zase muset zachraňovat z dalšího maléru!
Dean si odkašlal, ale Rose byla tak rozrušená, že si ani nevšimla, jak se popotáhl za košili u krku.
„Mohla byste se provdat. Za mě.“
To řekl a asi minutu bylo absolutní ticho. Takové ticho, že byl slyšet snad i sníh, který se měl teprve začít snášet z oblohy zhruba někdy za dva měsíce.
Pak Rose pomalu vydechla, ovládla hysterický smích a mlčky vyšla z pokoje.
Dean překvapeně zůstal zírat na dveře. Ona odešla? Odešla a ani mu neodpověděla? Co si sakra o sobě vůbec myslí?
Vstal, přešel pracovnu a uchopil kliku. Pak ji zas pustil a prohrábl si oběma rukama vlasy. Klel a chodil po pokoji. Pak se zastavil u okna a podíval se na čerstvě zryté záhony. Vlastně se není čemu divit. Reagovala o dost důstojněji než on sám, když Nial s tím nápadem přišel.
Tedy, Nial nevymyslel, že by si měl vzít právě Rose Fieldingovou, on měl na mysli některou z debutantek v nádherném starobylém Edinburghu. Byl si jistý, že s některou z tamních rodin by se jistě domluvili. Podnik jim fungoval slušně a v kruzích venkovské šlechty i obchodníků měli dobrou pověst. Pravda, matronám by se nemusely líbit klepy o jeho milostných dobrodružstvích, ale jeho roční příjem a příbuzenství s baronem by jim nejspíš na čas zavřely ústa.
Ovšem, když to Nial poprvé vyslovil, vyskočil z pohovky a celý se polil whisky. Zuřil, prskal a klel. Rozhodl se, že na takový plán kašle a že mu ten pitomý vévoda za to nestojí. Pro jistotu se však vypravil do Londýna, aby se s ním setkal.
Napsal známému ze studií, a požádal ho o jednu či dvě pozvánky na události, jichž se měl účastnit i vévoda, a pak se trmácel tři dny nevlídným počasím na jih. A když se s ním setkal a měl možnost mluvit o něm s dalšími lidmi, pochopil, že ho prostě musí získat.
Vévoda Magnus byl zajímavý člověk. Rázný až strohý, ale zdvořilý. Hovořil anglicky, ale s trochu tvrdým přízvukem, a rád vyhledával rozhovor o průmyslu a zemědělství. Bylo jasné, že je zapálený hospodář. Jeho choť Aurelie byla oproti všem předpokladům velice hezká dáma. Mnoho těhotenství sice poznamenalo její postavu, ale ve tváři byla stále půvabná. Navíc, jak si Dean stačil všimnout, oplývala jemným ironickým humorem.
Dean bez skrupulí využil všechny laskavosti, které mu kdo dlužil, a nechal se představit. Potom setrval s vévodou v dlouhém rozhovoru, neboť k tématu zemědělských strojů a moderních postupů obdělávání půdy měl mnoho co říct. Jak řeč plynula - a Dean nedovolil, aby ji kdokoli přerušil, vyšlo najevo, že vévoda má zálibu v puškách. Dean se upřímně zaradoval. Vtom se k nim přitočila vévodkyně Aurelie a decentně upozornila svého chotě, že zanedbává své hostitele. Dean se omluvil a ona se na něj usmála a naznačila, že by přijala pozvání k tanci. Dean nezaváhal a vévoda velkoryse svolil.
Když ji posléze doprovodil zpět k manželovi, nadhodil pozvání do divoké a krásné přírody poblíž Edinburghu a ona slíbila, že pozvání manželovi přetlumočí.
O tři dny později se Deanovi podařilo opět se s vévodským párem setkat, a byl mile překvapen, když vévoda řekl: „Informoval jsem se na vás, mladý muži. Zdá se, že jméno vašeho podniku je docela známé.“
Uklonil se, poděkoval a dodal: „Obávám se, že expanze na jih je teprve v plenkách. Dosud jsme se soustředili hlavně na Vysočinu a Yorkshire.“
Vévoda pokýval hlavou, a prohodil: „Slyšel jsem neuvěřitelné legendy o kráse divoké přírody tam u vás na severu. Vlastně jsme od začátku měli v úmyslu se tam vypravit, ale stále to odkládáme a přitom je právě skvělé období pro hony…“
Dean se zářivě usmál: „Ano, to je. Lesy a honitby poblíž Edinburghu se vám budou zajisté líbit, vaše milosti.“
„Již jsme přijali pozvání k lordu Elliotovi, ale varoval nás, že jeho sídlo je na samé výspě civilizace. Prý někde poblíž Inverness.“
„To je ovšem skutečně dálka. A poslední úsek cesty vede přes hory. Bylo by mi potěšením nabídnout vám na cestě pohostinství své malé lovecké chaty poblíž Edinburghu. Jmenuje se Lesní klenot a přestože je dost blízko města, aby poskytovala veškeré jeho výhody, zároveň je dostatečně vzdálená, aby v ní byl klid. Můžete si tam na několik dní odpočinout, pokud by vám to vyhovovalo.“
„Uvidíme, budeme si muset sestavit podrobný itinerář cesty, ale upřímně řečeno docela by mě zajímala vaše továrna.“
Dean byl potěšen, a když si vyměňoval s vévodou a vévodkyní zdvořilosti, uvědomil si, že je taky pyšný na to, co s bratrem dokázali. Když se loučil, prohodil strategicky konverzačním tónem: „Doufám, že budu mít příležitost vám představit svou snoubenku.“
Vévodkyně se vědoucně usmála a v očích jí blýsklo světélko, které mu prozradilo, že jeho hru prokoukla. Cestou domů tedy pochopil, že bude muset přitvrdit. Snoubenka stačit nebude. Jestli chce obchodovat s německým vévodou, bude muset investovat víc. Nial má pravdu, bude do toho muset praštit.
Cestu na sever strávil myšlenkami na přípravy, které bude vyžadovat uvítání vévodského páru. Možná bude muset požádat Fergussona o malou půjčku, aby měl po ruce hotovost na nečekané výdaje.
Ještě před třemi měsíci by to pro něj nebyl problém, ale potom se rozhodl koupit dům a momentálně nebyl právě při penězích. Na druhou stranu ovšem, ještě před třemi měsíci by neměl vévodu kam pozvat. Lesní klenot byl evidentně skvělá investice.
Při jedné z četných zastávek, které koně potřebovali, upíjel pivo a dohlížel na kováře, který kontroloval pravému valachovi přední nohu. V tu chvíli ho napadlo, co udělá. Požádá o ruku lady Rosemary.
Připadalo mu to tak geniální, že nechal krčmářce velkorysé spropitné a pln optimismu skočil opět na kozlík.
„Deane? Co se sakra děje?“
„Cože?“ Dean se obrátil od okna a zamžoural na bratra ve dveřích. Zatímco zíral ven, přiblížil se soumrak a v místnosti byla už skoro tma.
„Potkal jsem v hale paní Fieldingovou. Vrazila mi do ruky svazek klíčů a řekla mi, že je ráda, že mi je může dát a už se nebude muset setkat s tebou. Nechápal jsem to, ale nebavila se se mnou a kráčela dolů do kuchyně. Šel jsem za ní a pokoušel se to pochopit, a tak jsem byl svědkem příšerné scény, kdy mluvil jeden přes druhého, kuchařka mlátila hrnci, nějaká zrzka se smála a lokaj vypadal, že jí dá pár facek. V tom mu zabránil majordomus a pokoušel se ty šílené lidi přivést k rozumu a paní Fieldingová jim řekla sbohem a vyšla se dvěma brašnami zadními dveřmi ven. Cos jí k čertu udělal?“
Dean se zatvářil, jako by měl chuť vraždit.
„Kdy se to stalo?“
„Teď. Zrovna jdu z kuchyně. Neslyšíš ten randál? Vždyť jsi říkal, že je dobrá, tak proč jsi ji vyhodil?“
„Nevyhodil jsem ji. Požádal jsem ji o ruku.“
Nial na něj zůstal hledět a dokonce zapomněl zavřít pusu.
„Co civíš, vždyť je to naprosto ideální řešení. Je lady. Zjistil jsem, že je dcera rytíře. Nemá věno a rodinu, která by mi stála za zadkem a kontrolovala každý můj krok. Chápeš? Když se s ní ožením, nic nebudu muset měnit. Bude žít tady, v závětří, a já budu mít v Edinburghu klid na práci. No… a taky na zábavu.“
Nial několikrát zamrkal a jeho výraz se pomalu měnil. Dean čekal, kdy ho bratr pochválí, za jeho chytré řešení. Nedočkal se. Nial se odvrátil a vzdaloval se.
„Kam jdeš?“
„Pro kočár.“
„Přivezeš ji? Díky, nechtělo se mi ven, vypadá to, že tam zase prší.“
„Ne,“ Nial se na okamžik zastavil, „odvezu ji co nejdál.“
„Co vyvádíš? Sám jsi řekl, ať se ožením.“
„To jsem řekl. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsi schopný udělat něco… Takového.“
„Chytrého.“
„Sprostého!“
„Co tě žere? Lady Rosemary je skvělá volba. Bude dobrá hostitelka a není v postavení, kdy by ode mě mohla cokoliv vyžadovat. Když si ji vezmu, prokážu jí laskavost.“
Nial se o pár kroků vrátil: „Nelíbí se mi to, Deane. Nepřipadá mi to vůči ní správné.“
„Co tím myslíš?!“ Dean cítil podráždění. Byl to zvláštní pocit, že s ním Nial nesouhlasí. V továrně to bylo normální. V dílně Nial prakticky šéfoval, ale ostatní záležitosti nechával obvykle ochotně na něm.
Nial neustoupil. Vždycky byl menší než Dean a jelikož jim oběma táhlo na třicítku, bylo jasné, že už to nedožene. Byl štíhlý a nejmíň o hlavu nižší, ale nebál se.
„Lady Rosemary je slušné děvče a já nechci, abys jí zkazil život.“
„Ale no tak! Vždyť je to naopak. Je až po uši v problémech, které můžu snadno vyřešit. Jediné co chci, je to, aby se mi nepletla do života. To je rozumný obchod.“
Nial zatřásl hlavou, ale bylo jasné, že bratrovi vůbec nedochází, co má na mysli. Mlčel a sledoval, jak ho Dean bratrským šťouchancem odstrčil stranou a prošel kolem něj.
„Kam jdeš?“ křikl za ním.
„Jdu ji přivést k rozumu,“ odvětil Dean sebevědomě.
„Nepřemluvíš ji.“
„Ale přemluvím. To ty vždycky tvrdíš, že jsem nejlepší obchodník, jakého znáš.“ Dean se usmál, ale byl to drsný, ledový úsměv.
Asi se sebere a půjde domů. Dnes neměl na lidi náladu. Raději by se zavřel s dobrou knihou a sklenkou whisky. Kde je ksakru Chastity? Dohodli se, že se tu sejdou v deset, a už je půl jedenácté. Upřímně zadoufal, že se nebude chtít zdržet dlouho. Jediné, v co vkládal naděje na vylepšení mizerného večera, bylo její vstřícné tělo.
„Flemingu, jak se vede?“
Dean na Timmyho vycenil zuby ve společensky únosné napodobenině úsměvu.
„Brr, ty máš teda náladu! Co se stalo?“
„Nepříjemnost. Nech to plavat.“
Timmy pokrčil rameny. „Fajn,“ krátce se zamyslel a snadno našel nové téma k hovoru: „Slyšel jsem, že ten německý vévoda s chotí brázdí Londýn jako zkušená zaoceánská loď a to všechno za jediným účelem - vytipovat vhodné partie pro své mladší syny a dcery.“
Dean znechuceně odložil skleničku na římsu nad krbem.
„Prý jich mají celkem čtrnáct. Těch dětí. To je síla - a tomu věř, když ti to říká někdo, kdo má sedm sourozenců. Vy jste jen tři, že?“
„Hmm…“
„Tvého nejstaršího bratra skoro neznám. Proč do Edinburghu vůbec nejezdí? Nestýkáte se?“
„Stýkáme. On má rád svůj klid.“
„Jako Nial. Je mu podobný?“
„Fergusson?“ Dean vyprskl: „Fergusson není podobný nikomu, leda tak dubovému špalku.“
Timmy se zasmál. „Takhle bys o něm neměl mluvit, je to baron.“
Dean se na Timmyho zašklebil: „Tak mi o svém nejstarším sourozenci řekni něco ty.“
Timmy se zamyslel. Pak pokrčil rameny: „Mým nejstarším sourozencem je sestra, takže lituju - jestli je nevhodné mluvit neomaleně o baronovi, je třikrát horší mluvit neomaleně o dámě. Ale mezi námi… Myslím, že to tvé přirovnání sedí.“
Timmy měl vzácný talent šířit kolem sebe dobrou náladu a když se odpojil, protože se chystal vyzvat k tanci jednu mimořádně pěknou dívku v modrých šatech, uvědomil si Dean, že se jeho napětí přece jen zmírnilo.
Pak se jeho ramene dotkla lehká ženská ruka a ucítil smyslný květinový parfém s kapkou pižma.
„Chastity,“ řekl. „Máš zpoždění.“
„Hmm,“ broukla a dovolila mu, aby se k ní otočil.
Byla epochální - totiž její krása byla tak přímočaře ženská, že by své obdivovatele našla v každé epoše lidských dějin. A teď se na něj svůdně usmívala.
„Vidím, že tě to rozčiluje. Ale u dam se mírné zpoždění považuje za elegantní.“
Dean si odfrkl.
„Ale no tak, zlato. Nevyzveš mě k tanci?“
Dean ji vyzval. A pak ji vyzvalo asi deset dalších mužů. O hodinu později měl náladu na bodu mrazu a říkal si, že vážně měl dát přednost knížce a whisky. Ta by ho zahřála spolehlivěji, než přelétavá, i když krásná žena. Konečně se k němu opět připojila.
„Zlatíčko, ty se mračíš! Stalo se něco?“
Neurčitě mávl rukou. O pracovní starosti se s ní dělit nebude.
„No, jak chceš, ale stejně myslím, že mám na tvé chmury lék.“ Naklonila se k němu a plán léčby mu předestřela horkým udýchaným šepotem.
Zajiskřily mu oči a zdálo se, že se večer konečně v dobré obrátí, ale právě když se pokoušeli vyklouznout ze sálu, zahlédla Chastity jedna známá.
„Lady Wareová, jsem tak ráda, že vás dnes večer vidím.“
Chastity vyloudila úsměv. Dean se nenamáhal zakrýt podráždění. Štěbetaly asi dvacet minut a Dean chladnul a chladnul a chladnul. Když se k němu Chastity konečně opět připojila, rozhodl se, že ji prostě usadí do kočáru a půjde domů. Byl unavený a na další nesmysly neměl náladu.
Cestou ze schodů konverzačně prohodila: „Ty ses dnes nebavil?“
Pokrčil rameny. Obvykle si společenské akce užíval. Dnes ne, protože zjistil věci, které se jevily jako nepříjemné komplikace. Neměl rád komplikace. Tedy - neměl je rád dokud nepřišel na způsob, jak je vyřešit.
„To kvůli tomu německému vévodovi?“
Překvapeně se na ni podíval.
„Ale no tak, zlato, myslíš, že jsem hloupá?“
Upřímně řečeno, o její inteligenci, na rozdíl od jejího spodního prádla, nikdy neuvažoval.
„Slyšela jsem, že je velmi konzervativní. Dokonce prý někde prohlásil, že svobodní pánové, kteří překročili třicítku, aniž by našli ženu, jíž by zasvětili svůj život, mu přijdou krajně podezřelí. Připadalo mi to legrační.“
No, Deanovi tedy ne. Třicet mu sice bude až na jaře, ale pochyboval, že v očích bigotního vévody bude ten půlrok znamenat nějaký rozdíl.
„No dobře, přemýšlela jsem, že ti to řeknu až ráno, protože mi bylo jasné, že pak už s tebou nebude řeč, ale teď vidím, že to vyjde nastejno.“
Obrátil k ní temně šedý pohled, a zastavil se v hale, aby od sloužících převzal její i svůj plášť.
Zatímco jí pomáhal do svrchníku, řekla: „MacPherson něco chystá. Chce ho dostat. Dokonce poslal svého syna do Londýna, aby se motal kolem domu, který si vévoda pronajal, a hlásil mu všechno, co se tam děje.“
Deanovy oči potemněly a Chastity vzdychla. „Věděla jsem to. Hádám, že teď už ke mně nepůjdeš.“
Hněvivě sevřel okraj klobouku a neodpověděl. „Pojď,“ vyzval ji nepřívětivě a vysadil ji do jejího kočáru. Sám nenasedl.
„Tak dobrou, zlato.“ Mávla na něj, i když on se už odvrátil a spěchal pěšky do tmy.
„Jeďte kolem paláce MacKinleyů,“ přikázala kočímu. „Noc je ještě mladá a já se přece nebudu nudit doma.“
„Dnes jsi tu brzy,“ Nial vzhlédl od papíru.
„Hmm… Co píšeš?“
„Počítám rovnice o třech neznámých.“
„Cože?“
„No, zajímalo mě, kolik jich dokážu vypočítat do půl hodiny.“
„A kolik- Ne. Zapomeň na to! Jdu spát.“
„Co se stalo? Chastity nebyla svolná?“
Mávl rukou.
„Chastity? Ta je svolná vždycky. Hádám, že si touhle dobou hledá za mě náhradu. Jsem zatracenej pitomec. Měl jsem skočit za ní do toho kočáru.“
„A proč jsi to neudělal?“
Dean vzdychl, odhodil klobouk i plášť na židli, a natáhl se v botách na sofa.
„Proč jsme si nepořídili větší pohovku? Padají mi nohy.“ Jednu natáhl a přisunul si stoličku. „Teď je to lepší.“
„Deane?“
„No jo…“
Dál bylo ticho.
„Nespi!“
„Nespím. Přemýšlím.“
„O čem.“ Nial otřel pero a uklidil je do pouzdra. Papír s rovnicemi složil a odhodil do koše. Nakonec pouzdro se psacími potřebami i hadřík uložil do zásuvky pracovního stolu. Metodický, klidný, soustředěný Nial. Lidi ho nechápali a smáli se mu. Dean jeho počínání sledoval s mírným pobavením.
„O vévodovi.“
„Už zase? Přemýšlíš o něm už týden.“
„Zjistil jsem nové skutečnosti.“
„A to?“
„Má spoustu dětí a jejich plození považuje za nejposvátnější věc na zeměkouli.“
„Co?!“
„Vyjádřil se v tom smyslu, že muž, který překročí třicítku jako svobodný a nezadaný, mu přijde krajně podezřelý. Nevím, jestli tím myslel, že ho podezírá ze sodomie, nebo zkrátka z nestálosti, čímž se pro něj stává nedůvěryhodným partnerem pro obchodní jednání, ale v zásadě je to jedno.“
„Tobě třicet teprve bude a ze sodomie tě snad nikdo podezírat nemůže. Zástupy ženských můžou potvrdit-“
„Zástupy zas ne, nepřeháněj ještě i ty. A kromě toho dost pochybuju, že by podobné argumenty toho vznešeného mravokárce uchlácholily.“
„Hmm, asi ne. Mohl by začít závidět a bylo by definitivně po obchodu.“ Nial se tiše zasmál.
Dean se zasmál taky, ale vzápětí zvážněl. „Tobě se to směje! Ty nejsi věčně na očích investorům.“
„Díky Bohu, za ty dary! Víš, že to by nedopadlo dobře.“
Chvíli bylo ticho.
„A nad tím přemýšlíš? Nedělej si starosti. Ty ho zpracuješ.“
„Hmm…“
„Zkus to přes jeho manželku.“
„Ty ses definitivně zbláznil?! I kdybych ponechal stranou, že nemám absolutně chuť nadbíhat nějaké německé matróně - porodila čtrnáct dětí, proboha! - tak dobře víš, že tohle ze zásady nikdy nedělám.“
Nial vstal a přešel ke skříňce v rohu místnosti.
„Dáš si?“
„Rád, díky.“
Za chvíli oba upíjeli whisky a Nial se rozvaloval ve svém oblíbeném ušáku. V krbu praskal oheň a bratři vychutnávali ticho. Někde na ulici projel povoz a za rohem se rozštěkal pes. Po chvíli si uvědomili šumění kapek na okně.
„Nedělal bych si takové starosti, kdyby se ke mně nedoneslo, že náš drahý MacPherson něco chystá.“
Nial se zašklebil: „To se ovšem dalo čekat. Tvrdě nám šlape na paty a tenhle obchod si nehodlá nechat ujít, stejně jako my.“
„Zatraceně! Potřebuju nějakou výhodu. Něco, čím převážím misky vah.“
„To bude těžké. Mac Pherson manželku má, ne? A poprvé se ženil tuším okolo dvacítky.“
„V tomhle směru je výkonný,“ zasmál se suše Dean. „Je mu dvaačtyřicet a oženit se stihl už třikrát.“
„A dětí má myslím taky dost. Šest nebo tak nějak.“
„Jo, a toho nejstaršího spratka poslal špiclovat do Londýna.“
„Myslíš, že se tam něco dozví?“
Dean pokrčil rameny.
Po další tiché chvíli se Nial opět pomalu napil. Poválel na jazyku voňavou whisky a pak řekl jako by se nechumelilo: „Tak se ožeň.“
„A představ si, co jsem minulý týden našla pod postelí v tom pokoji, kde spala ta dáma.“
Rose se zastavila za rohem chodby a protočila panenky. Patsy se chichotala a to druhé děvče taky.
„Vážně? A tím se dá jako zabránit tomu, aby jako, víš co?“
„Aby ji zbouchnul? To víš že jo. Tys to ještě neslyšela?“
„Ne. A dá se to někde sehnat? Víš, můj Leslie si dává pozor, ale někdy…“
„No, asi by to mohl sehnat. Ale je to drahý, vyráběj se z ovčích střívek. Naštěstí se prej dají vyprat.“
„Fakt? To by bylo skvělý! Já nic podobnýho nenašla. Jeho pokoj byl úplně uklizenej a vsadím se, že tu vobrovskou postel ta lady ani neviděla. To nechápu. Páni, když si představím - ta obrovská měkoučká postel! A von chodí skotačit k ní do toho kamrlíku?“
„Mlč ty hloupá! Kamrlíku?! Co bys za ten pokoj dala, co? Dyť ta její postel je taky velká a celá krásně vyřezávaná a s prachovýma poduškama.“
Děvčata se opět rozchichotala a pak Patsy navrhla: „Jestli příště zas najdu něco pod postelí, tak ti to dám, chceš? Prostě to vypereš a bude. Kdybys měla čekat, až si to vobstará Leslie, budeš třikrát v tom.“
Rose hořely uši, tváře, a srdce jí bušilo. Bylo jí jasné, že by na ty dvě klevetivé nemravné holky měla vletět a pořádně jim vyčinit - když nic jiného tak za to, že žvaní, místo aby pracovaly, ale věděla, že v tuhle chvíli by to byla fraška.
Už nechtěla nic víc slyšet. Nic o nemravných způsobech, jimiž se dá zabránit početí.
Vzdychla.
No… ale znělo to zajímavě. Je možné, že to brání taky tomu, aby chytil nějakou nemoc?
Ach Bože! O čem to zase přemýšlí?
Je potřeba schválit jídelníček pro služebnictvo a dokončit účty za minulý týden. Pak ještě vyklepat koberce v hale a dohlédnout aby Patsy zase nezapomněla vydrhnout pořádně nočníky. Začínala tu holku nesnášet.
„Dobré odpoledne, paní Buchananová,“ pozdravila v kuchyni cestou do sklepa, kde se chtěla přesvědčit, jak jsou na tom se zásobami uhlí. Z Glow přišel letáček na podzimní rozvážku až do domu. Zdálo se jí to výhodné, ale raději o tom dřív, než objedná, napíše panu Flemingovi. Bylo dost pravděpodobné, že pro továrnu odebírá odněkud takové množství, že má lepší ceny a dopravit pár vozů sem by pro něj mohlo být přijatelné řešení.
„Dobré, paní Fieldingová,“ odvětila Doirean a usmála se: „Máte mrazivou náladu. Zase Patsy?“
Trhla rameny. „Žvaní v chodbě u panských pokojů a plní Meg hlavu hloupostmi.“
Doirean si odfrkla. „No, já vím, že bych vám neměla radit, ale já bych tu holku vyhodila včas.“
„Já vím.“ Rose těžce vzdychla. Věděla. Ale příčilo se jí pomyšlení, že jí bude muset říct, aby šla. „Proč si neváží toho, co tu má? Pravidelně dostává plat, má dobré jídlo, nikdo ji neponižuje, nepokouší se ji zneužít!“
Doirean se ušklíbla: „Ta by se zneužít nenechala. Spíš by sama někoho zneužila. Dejte na mě, paní Fieldingová.“
Rose zatřásla hlavou: „Nemyslete si, paní Buchananová. To, že vypadá, jako by byla ke všemu svolná, nemusí znamenat, že to tak skutečně je.“
„Opravdu?“ Doirean se podivně podívala na Rose, která svírala kliku až jí zbělela ruka.
„Vy s tím máte nějakou zkušenost?“
Rose honem zatřásla hlavou. Pak se ušklíbla a pokrčila rameny. Proč se za to tak stydí, copak ona něco provedla? Copak ona snad řekla italskému sekretáři lady Frances, aby ji zatáhl do komory na košťata a tam ji osahával a pokoušel se jí zvednout sukně?
„Trochu. Utekla jsem a řekla jsem to své paní. Bohužel - i když se to asi dalo čekat - jsem u ní zastání nenalezla. Řekla mi, že jsem ho musela nějak vyprovokovat. A vůbec, že s tím moc nadělám. Copak prý mu nemůžu jednoduše být po vůli? Je to milý a schopný pán.“ Rose se otřásla, jen si na ten rozhovor vzpomněla.
„To je mi líto,“ řekla tiše paní Buchananová a tím ji probrala.
„Ne, mě je líto, že vás tím obtěžuji. Celkem nic se nestalo a už je to stejně pryč.“
„Když myslíte. Ale nenechte Patsy, aby vám hrála na city. Dejte na mou radu!“
Měla to udělat.
To jí problesklo hlavou spolu se zuřivým zaklením.
Uběhly tři týdny od poslední Flemingovy návštěvy, a dnes se objevil na příjezdové cestě se svým bratrem Nialem ve vysokém modrém faetonu a bez doprovodu - pana Burtona nepočítala. Omluvil se, že nedal vědět dopředu a ona ho ujistila, že je všechno v pořádku, i když ji svírala panika. Co mu předloží k jídlu? Byl pátek a paní Buchananová chystala služebnictvu k večeři jen rybí polévku a nákyp.
Zatímco kuchyňská pomocnice rychle zatápěla v panských pokojích, poslala paní Buchananová nahoru Patsy s čajem a koláčky, a pak s Rose zasedly ke krátké válečné poradě. Ta netrvala dlouho, protože paní Buchananová byla vynalézavá a zkušená kuchařka, a tak se rychle dohodly a Rose se vydala do patra, přeptat se pana Fleminga jestli má vše, co potřebuje, a jestli mu bude k večeři vyhovovat rybí polévka, treska pečená na růžičkové kapustě, a opečená žebírka s bramborovou kaší.
Po schodech pro služebnictvo se dostala do druhého patra k panským ložnicím. Prošla chodbou mezi pokoji, vyzdobenou nyní prázdnými podstavci, které kdysi pravděpodobně korunovaly busty nebo vázy, a odbočila k největšímu apartmá, které zahrnovalo prostornou ložnici, šatnu a dokonce samostatnou místnost zařízenou jako koupelnu. Součástí skutečně velkolepého apartmá byl i salonek, který si za tu krátkou chvíli, co dům vlastnil, stačil Dean přizpůsobit jako pracovnu, a navazující druhá ložnice - patrně pro paní domu.
Tuhle nádhernou, vzdušnou ložnici si už při první návštěvě přivlastnil Nial, a Rose se mu nedivila. Byla velká, se zdobenou pohodlnou postelí a hlavně s přístupem do soukromé koupelny o niž se dělil jen s bratrem. Ostatní ložnice v domě byly také hezké, ale ne tak prostorné, a jejich hygienické zařízení sestávalo toliko ze džbánu na vodu, umyvadla a nočníku. Naproti tomu, v soukromé koupelně v hlavním apartmá byla dokonce i velká měděná vana na schůdku, a kamínka, na nichž se dala kdykoli ohřát voda. Prostě luxus.
Když před třemi týdny přijela Chastity, využila Rose skutečnost, že si pokoj přivlastnil Nial jako záminku, proč ji sem neuložit. Vlastně tak trochu očekávala, že ji Dean stejně donutí vyměnit Chastity pokoj za tenhle, ale překvapivě se to nestalo.
Došla až ke dveřím do soukromého salonku a uhladila si zástěru. Dveře byly pootevřené a právě se chystala zaklepat, když si uvědomila, že zevnitř slyší Patsy.
Copak ta holka nemá rozum? Proč s ním vůbec mluví? A co tu ještě dělá? V kuchyni a jídelně nevědí kam dřív skočit a ona tu žvaní?
„...víte, ona je milá, ale nejsem si jistá, jestli tu práci zvládá. Je tak laskavá, že se jí všichni za zády smějí. Tuhle Billy rozbil talíř a ona ho ani nepokárala. A Meg neustále někde klábosí a ona jí nic neřekne. Já vím, že je to velmi zodpovědná pozice, a je jisté, že by ji měla zastávat zkušená žena…“
Rose toho měla právě dost. Doirean měla tisíckrát pravdu. Měla ji vyhodit hned.
Rázně zaťukala a bez vyzvání vstoupila. Ruce svěšené podél boků tiskla do pěstí a bojovně zvedla bradu. Ovšem to, co uviděla, ji stejně šokovalo.
Patsy seděla na rohu stolu, jednu nohu přehozenou přes druhou a sukni laškovně vyhrnutou skoro ke koleni. Knoflíčky na živůtku měla velkryse porozepínané, že jí bylo vidět málem až do žaludku, a na prst si natáčela loknu svých zářivě rusých vlasů. A byla bez čepečku a bez zástěry.
„Patsy!“ sykla a děvče se na ni líně usmálo přes rameno, aniž by se obtěžovalo seskočit ze stolu.
Dean se opíral v židli a měl rozvázaný nákrčník a sako přehozené přes opěradlo. Rukávy si vykasal až k loktům a v prstech si pohrával se psacím brkem. Bylo jasné, že propadl Patsyinu kouzlu. Zhýralec a hlupák. Jak se mu mohlo podařit vybudovat firmu, když má sklony nemyslet mozkem, ale- úplně jinými částmi těla?!
Hltal očima Patsyin výstřih a neochotně s tím přestal teprve poté, co vešla.
„Dobré odpoledne,“ pozdravila skrz zaťaté zuby, ale vyseknout pukrle nedokázala, jak byla ztuhlá vzteky. Ta mrcha ji tu pomlouvá a sprostě využívá toho, že je hezká.
„Slečno- Paní Fieldingová, přejete si?“ zeptal se chladně.
„Ano. Přeji si, aby Patsy okamžitě začala vykonávat své povinnosti v jídelně, kde ji pan Morris již delší dobu postrádá.“
Pak si uvědomila, jak ostrým tónem to hovoří a s kým, a na chvíli nad svou vlastní drzostí zatajila dech. Honem se však sebrala: „Přišla jsem se otázat, jestli vám bude k večeři vyhovovat treska a žebírka, a zda něco nepotřebujete. Ale zdá se, že o vaše potřeby se už stará někdo jiný.“ Zase drzost. Měla by radši zavřít pusu a už ji nikdy neotevřít. Takhle přijde o místo než skončí den.
Dean se pomalu usmál a pokynul Patsy, aby opustila jeho stůl. Děvče ho poslechlo, a upíralo na něj zbožňující pohled.
„Nech nás o samotě, Pat,“ požádal ji familiárně, a zrzka kolem Rose proplula s povýšeně vztyčenou hlavou.
Rose byla rozzuřená do běla. Půjde z domu, potvora jedna proradná. Teď je jasné, o co jí celou dobu šlo. Sama chce být hospodyně a udělá pro to cokoliv. A o čem chce Fleming hovořit s ní? O propuštění? Jestli si myslí, že se k němu bude lísat jen aby ji tu nechal, tak se tedy plete!
Patsy zavřela dveře a Dean se posadil zpříma. Odložil dokonce i pero a sepnul ruce na stole do stříšky. Najednou se tvářil velice vážně. Takže je to jasné. Udolala ho těma velkýma očima, dlouhýma nohama a výstřihem až k pasu. V tu chvíli ho nenáviděla.
Trápila se, když sem přivedl Chastity, ale to, jak samozřejmě přijímal nadbíhání hloupé služtičky a věřil každému jejímu slovu, to ve skutečnosti konečně zlomilo kouzlo, jímž ji spoutal toho deštivého dne, kdy se setkali dole v knihovně poprvé. Vlastně teď nechápala, proč nebo čím se jí zdál zajímavý a z jakého důvodu si omlouvala jeho avantýry. Úplně obyčejný chlap, zvyklý dostat, co si zamane. Pyšný, nadutý a chlípný.
„Vlastně jsem rád, že jste tady, paní Fieldingová.“ Zase to vyslovil s tím posměšným důrazem na slově paní.
„Vysmíváte se mi?“ zeptala se vážně, a i když se snažila tvářit hrdě a nevzrušeně, cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Zatraceně nepříjemné. Chtěla by tu stát jako svatá Kateřina Alexandrijská, nepokořená panna a mučednice z prvních staletí po Kristu, jenže byla jen Rose, naivní a sentimentální husa.
„Trochu,“ přiznal a ona se málem skutečně rozplakala. Pevně zaťala zuby a pokoušela se pomalu dýchat a neuhýbat. Mlčela, protože věděla, že kdyby promluvila, propukla by zcela nesmyslně v pláč.
„Potřebuji s vámi mluvit,“ řekl a probodával ji pohledem.
Rose zírala upřeně na jedno místo na zdi za jeho ramenem. Na tapetě se vzorem stylizovaných květů a plazivých úponků byl flíček. Kdyby ji nevyhodil, musela by se na to místo někdy podívat a pokusit se je vyčistit. Ale teď už je to jedno.
„Myslím, že jako hospodyně jste tu odvedla velký kus práce, ale-“
Ale.
Nenáviděla to slovo. Použil je i Lucas Thornseed. Když se ukázalo, že matka celé její věno použila na léky pro otce, řekl jí: „Mám tě rád, ale nemůžu si dovolit oženit se bez ohledu na to, co manželka přinese do rodiny. Kromě toho bych nebyl schopen zajistit tvému otci léčbu, to jistě chápeš.“
Ó ano, to chápala. Chápala, ale…
„Mám pro vás nabídku.“
Zamrkala. Co jí uniklo?
„Nabídku? Vy?“ Pohlédla na něj podezíravě.
„Ne, jeho výsost král Jiří. Samozřejmě, že já, kdo jste myslela?“
Nemyslela. Ale proč by mu to měla vysvětlovat.
„Jsem přesvědčen, že vás bude zajímat.“
„Dovolím si pochybovat,“ zabručela napůl pro sebe. Jelikož byla už stejně jednou nohou ze dveří, ztrácela zábrany.
Slyšel to a zamračil se. „Nemyslím, že bych vám dovolil, abyste byla drzá.“
Nemyslím, že jsem se ptala na dovolení, pomyslela si vzdorně, ale raději mlčela. Ještě ji nevyhodil. A ještě stále práci u něj potřebovala. Není totiž světice a nestal se zázrak, takže musí jíst, pít, mít kde složit hlavu, a když se jí podaří posílat občas nějaké peníze matce, tím lépe.
„Jsem si jistý, že jsem našel místo, které vám bude vyhovovat lépe, než práce hospodyně.“
Pane Bože, dej, ať to místo není postel, nebo mu hodím čajník na hlavu a budeš mě zase muset zachraňovat z dalšího maléru!
Dean si odkašlal, ale Rose byla tak rozrušená, že si ani nevšimla, jak se popotáhl za košili u krku.
„Mohla byste se provdat. Za mě.“
To řekl a asi minutu bylo absolutní ticho. Takové ticho, že byl slyšet snad i sníh, který se měl teprve začít snášet z oblohy zhruba někdy za dva měsíce.
Pak Rose pomalu vydechla, ovládla hysterický smích a mlčky vyšla z pokoje.
Dean překvapeně zůstal zírat na dveře. Ona odešla? Odešla a ani mu neodpověděla? Co si sakra o sobě vůbec myslí?
Vstal, přešel pracovnu a uchopil kliku. Pak ji zas pustil a prohrábl si oběma rukama vlasy. Klel a chodil po pokoji. Pak se zastavil u okna a podíval se na čerstvě zryté záhony. Vlastně se není čemu divit. Reagovala o dost důstojněji než on sám, když Nial s tím nápadem přišel.
Tedy, Nial nevymyslel, že by si měl vzít právě Rose Fieldingovou, on měl na mysli některou z debutantek v nádherném starobylém Edinburghu. Byl si jistý, že s některou z tamních rodin by se jistě domluvili. Podnik jim fungoval slušně a v kruzích venkovské šlechty i obchodníků měli dobrou pověst. Pravda, matronám by se nemusely líbit klepy o jeho milostných dobrodružstvích, ale jeho roční příjem a příbuzenství s baronem by jim nejspíš na čas zavřely ústa.
Ovšem, když to Nial poprvé vyslovil, vyskočil z pohovky a celý se polil whisky. Zuřil, prskal a klel. Rozhodl se, že na takový plán kašle a že mu ten pitomý vévoda za to nestojí. Pro jistotu se však vypravil do Londýna, aby se s ním setkal.
Napsal známému ze studií, a požádal ho o jednu či dvě pozvánky na události, jichž se měl účastnit i vévoda, a pak se trmácel tři dny nevlídným počasím na jih. A když se s ním setkal a měl možnost mluvit o něm s dalšími lidmi, pochopil, že ho prostě musí získat.
Vévoda Magnus byl zajímavý člověk. Rázný až strohý, ale zdvořilý. Hovořil anglicky, ale s trochu tvrdým přízvukem, a rád vyhledával rozhovor o průmyslu a zemědělství. Bylo jasné, že je zapálený hospodář. Jeho choť Aurelie byla oproti všem předpokladům velice hezká dáma. Mnoho těhotenství sice poznamenalo její postavu, ale ve tváři byla stále půvabná. Navíc, jak si Dean stačil všimnout, oplývala jemným ironickým humorem.
Dean bez skrupulí využil všechny laskavosti, které mu kdo dlužil, a nechal se představit. Potom setrval s vévodou v dlouhém rozhovoru, neboť k tématu zemědělských strojů a moderních postupů obdělávání půdy měl mnoho co říct. Jak řeč plynula - a Dean nedovolil, aby ji kdokoli přerušil, vyšlo najevo, že vévoda má zálibu v puškách. Dean se upřímně zaradoval. Vtom se k nim přitočila vévodkyně Aurelie a decentně upozornila svého chotě, že zanedbává své hostitele. Dean se omluvil a ona se na něj usmála a naznačila, že by přijala pozvání k tanci. Dean nezaváhal a vévoda velkoryse svolil.
Když ji posléze doprovodil zpět k manželovi, nadhodil pozvání do divoké a krásné přírody poblíž Edinburghu a ona slíbila, že pozvání manželovi přetlumočí.
O tři dny později se Deanovi podařilo opět se s vévodským párem setkat, a byl mile překvapen, když vévoda řekl: „Informoval jsem se na vás, mladý muži. Zdá se, že jméno vašeho podniku je docela známé.“
Uklonil se, poděkoval a dodal: „Obávám se, že expanze na jih je teprve v plenkách. Dosud jsme se soustředili hlavně na Vysočinu a Yorkshire.“
Vévoda pokýval hlavou, a prohodil: „Slyšel jsem neuvěřitelné legendy o kráse divoké přírody tam u vás na severu. Vlastně jsme od začátku měli v úmyslu se tam vypravit, ale stále to odkládáme a přitom je právě skvělé období pro hony…“
Dean se zářivě usmál: „Ano, to je. Lesy a honitby poblíž Edinburghu se vám budou zajisté líbit, vaše milosti.“
„Již jsme přijali pozvání k lordu Elliotovi, ale varoval nás, že jeho sídlo je na samé výspě civilizace. Prý někde poblíž Inverness.“
„To je ovšem skutečně dálka. A poslední úsek cesty vede přes hory. Bylo by mi potěšením nabídnout vám na cestě pohostinství své malé lovecké chaty poblíž Edinburghu. Jmenuje se Lesní klenot a přestože je dost blízko města, aby poskytovala veškeré jeho výhody, zároveň je dostatečně vzdálená, aby v ní byl klid. Můžete si tam na několik dní odpočinout, pokud by vám to vyhovovalo.“
„Uvidíme, budeme si muset sestavit podrobný itinerář cesty, ale upřímně řečeno docela by mě zajímala vaše továrna.“
Dean byl potěšen, a když si vyměňoval s vévodou a vévodkyní zdvořilosti, uvědomil si, že je taky pyšný na to, co s bratrem dokázali. Když se loučil, prohodil strategicky konverzačním tónem: „Doufám, že budu mít příležitost vám představit svou snoubenku.“
Vévodkyně se vědoucně usmála a v očích jí blýsklo světélko, které mu prozradilo, že jeho hru prokoukla. Cestou domů tedy pochopil, že bude muset přitvrdit. Snoubenka stačit nebude. Jestli chce obchodovat s německým vévodou, bude muset investovat víc. Nial má pravdu, bude do toho muset praštit.
Cestu na sever strávil myšlenkami na přípravy, které bude vyžadovat uvítání vévodského páru. Možná bude muset požádat Fergussona o malou půjčku, aby měl po ruce hotovost na nečekané výdaje.
Ještě před třemi měsíci by to pro něj nebyl problém, ale potom se rozhodl koupit dům a momentálně nebyl právě při penězích. Na druhou stranu ovšem, ještě před třemi měsíci by neměl vévodu kam pozvat. Lesní klenot byl evidentně skvělá investice.
Při jedné z četných zastávek, které koně potřebovali, upíjel pivo a dohlížel na kováře, který kontroloval pravému valachovi přední nohu. V tu chvíli ho napadlo, co udělá. Požádá o ruku lady Rosemary.
Připadalo mu to tak geniální, že nechal krčmářce velkorysé spropitné a pln optimismu skočil opět na kozlík.
„Deane? Co se sakra děje?“
„Cože?“ Dean se obrátil od okna a zamžoural na bratra ve dveřích. Zatímco zíral ven, přiblížil se soumrak a v místnosti byla už skoro tma.
„Potkal jsem v hale paní Fieldingovou. Vrazila mi do ruky svazek klíčů a řekla mi, že je ráda, že mi je může dát a už se nebude muset setkat s tebou. Nechápal jsem to, ale nebavila se se mnou a kráčela dolů do kuchyně. Šel jsem za ní a pokoušel se to pochopit, a tak jsem byl svědkem příšerné scény, kdy mluvil jeden přes druhého, kuchařka mlátila hrnci, nějaká zrzka se smála a lokaj vypadal, že jí dá pár facek. V tom mu zabránil majordomus a pokoušel se ty šílené lidi přivést k rozumu a paní Fieldingová jim řekla sbohem a vyšla se dvěma brašnami zadními dveřmi ven. Cos jí k čertu udělal?“
Dean se zatvářil, jako by měl chuť vraždit.
„Kdy se to stalo?“
„Teď. Zrovna jdu z kuchyně. Neslyšíš ten randál? Vždyť jsi říkal, že je dobrá, tak proč jsi ji vyhodil?“
„Nevyhodil jsem ji. Požádal jsem ji o ruku.“
Nial na něj zůstal hledět a dokonce zapomněl zavřít pusu.
„Co civíš, vždyť je to naprosto ideální řešení. Je lady. Zjistil jsem, že je dcera rytíře. Nemá věno a rodinu, která by mi stála za zadkem a kontrolovala každý můj krok. Chápeš? Když se s ní ožením, nic nebudu muset měnit. Bude žít tady, v závětří, a já budu mít v Edinburghu klid na práci. No… a taky na zábavu.“
Nial několikrát zamrkal a jeho výraz se pomalu měnil. Dean čekal, kdy ho bratr pochválí, za jeho chytré řešení. Nedočkal se. Nial se odvrátil a vzdaloval se.
„Kam jdeš?“
„Pro kočár.“
„Přivezeš ji? Díky, nechtělo se mi ven, vypadá to, že tam zase prší.“
„Ne,“ Nial se na okamžik zastavil, „odvezu ji co nejdál.“
„Co vyvádíš? Sám jsi řekl, ať se ožením.“
„To jsem řekl. Ale nikdy by mě nenapadlo, že jsi schopný udělat něco… Takového.“
„Chytrého.“
„Sprostého!“
„Co tě žere? Lady Rosemary je skvělá volba. Bude dobrá hostitelka a není v postavení, kdy by ode mě mohla cokoliv vyžadovat. Když si ji vezmu, prokážu jí laskavost.“
Nial se o pár kroků vrátil: „Nelíbí se mi to, Deane. Nepřipadá mi to vůči ní správné.“
„Co tím myslíš?!“ Dean cítil podráždění. Byl to zvláštní pocit, že s ním Nial nesouhlasí. V továrně to bylo normální. V dílně Nial prakticky šéfoval, ale ostatní záležitosti nechával obvykle ochotně na něm.
Nial neustoupil. Vždycky byl menší než Dean a jelikož jim oběma táhlo na třicítku, bylo jasné, že už to nedožene. Byl štíhlý a nejmíň o hlavu nižší, ale nebál se.
„Lady Rosemary je slušné děvče a já nechci, abys jí zkazil život.“
„Ale no tak! Vždyť je to naopak. Je až po uši v problémech, které můžu snadno vyřešit. Jediné co chci, je to, aby se mi nepletla do života. To je rozumný obchod.“
Nial zatřásl hlavou, ale bylo jasné, že bratrovi vůbec nedochází, co má na mysli. Mlčel a sledoval, jak ho Dean bratrským šťouchancem odstrčil stranou a prošel kolem něj.
„Kam jdeš?“ křikl za ním.
„Jdu ji přivést k rozumu,“ odvětil Dean sebevědomě.
„Nepřemluvíš ji.“
„Ale přemluvím. To ty vždycky tvrdíš, že jsem nejlepší obchodník, jakého znáš.“ Dean se usmál, ale byl to drsný, ledový úsměv.
Chcete vědět, jestli Dean Rose přesvědčí?
Prodejní formulář je vytvořen v systému SimpleShop.cz.