Bratrstvo

John Flanagan
Bratrstvo

Hora štírů

Kdo by si byl pomyslel, že sebevražední atentátníci z Arábie (pardon z Arridy), navštíví i její výsost Araluenskou princeznu Kasandru?
Vždyť to milé děvče musí mít každý rád...
Ale, zanechme ironie, kdysi dávno v prvních dílech Hraničářova učně jsem jí fandila. Zvláštní je, že čím je starší, tím je protivnější.
V každém případě chápu, že smrt dědičky trůnu by dnes nebyla pro království Araluen o nic méně bolestná, než kdysi. Ačkoli - kdyby se trochu snažila, mohla už mít vlastního dědice a král Duncan by kvůli ní nemusel tak hysterčit.
Ale to už zabředávám do vod úplně jiné série a jiných historických událostí tohohle širokého světa.
Ačkoli je to ve skutečnosti příjemná třešnička na dortu - ten pocit, že se pohybuju ve světě, který má svůj místopis i dějepis - a že jsem osobně byla u několika zlomových událostí místních dějin.
Zkrátka, jako už tolikrát, vezmou Skandijci na palubu hraničáře, a pomohou mu dostat se rychle tam, kde je problém, který vyžaduje řešení.
Skoro se zdá že staré Araluenské pořekadlo: Jedno povstání - jeden hraničář se trochu mění na: Jedno povstání - jeden hraničář a jedna vlčí loď.

Mohlo by to být vlastně i zajímavé, kdyby: 
a) mě osobně příliš nebavily příběhy z pouště (ale to je velmi subjektivní, přiznávám)
b) nebylo to tak překombinované
c) ty nejzajímavější události se nestaly asi tak půl knížky před koncem
d) nebylo tam už trochu moc fantastických Halových vynálezů na jednu knihu

Na databázi knih má Hora štírů velmi vysoké hodnocení, ale v komentářích se přesto několikrát vyskytuje názor, že je to nejslabší kniha celé série. No podle mě o tento titul zdárně soupeří s dosud poslední knihou Umrlčí tváře.
Jak jsem psala minulý týden u Otroků ze Sokora - zlomový okamžik v němž se z nadupané zábavy, kterou si očividně užívá i její autor, stane jen výborně provedené řemeslo, máme za sebou.
Odteď je už víc nebo míň cítit hlavně to, že pan Flanagan se nějaký čas živil jako scénárista seriálů.
Jako nepíše špatně, chraň pánbů něco takového pronést. Pořád se mám od něj co učit.
Ale - je tam ale. Z nějakého zvláštního důvodu to přestává stačit.
Když jsem o tom přemýšlela, napadlo mě, že je to tím, že se ztrácí prvek překvapení. Totiž v tom smyslu, že všichni už jsou zkušení válečníci, mají za sebou pár bojů, jsou sehraní, jsou dokonalí.
A jelikož jsou dokonalí, jsou nudní.
Všichni ví, že Hal něco vymyslí. Neočekávají nic jiného. Všichni ví, že Thorn umí bojovat čímkoli, co vezme do ruky. Prostě to tak je. Všichni ví, že Lydia sejme, koho si zamane. Tečka.
Ulf a Wulf jsou sehraná dvojka u seřizování plachet atd. atp.
Ale ono vlastně nejde ani tak o to, že jsou, jací jsou, jelikož takoví byli vlastně vždycky, jde spíš o to, s jakou samozřejmostí je to podáváno. Člověk se tak o ně vlastně ani nemusí bát.
Ani jsem neměla čas se začít ptát - safra, jak z tohohle vybruslí? To by mě teda fakt zajímalo...
Bylo mi to servírováno jak na stříbrným podnose, a tak nějak k uzoufání nezajímavě.
Nejakčnější a emočně nejvypjatější scéna je vyplýtvána uprostřed knihy, a závěr je ve skutečnosti jaksi neukončený.
Pak mi trochu spravil chuť návrat do Hallasholmu, nicméně i k němu mám výtku. Erak na začátku předchozího dílu, když je do Aralueanu vysílal, tvrdil, že jedou sloužit na obvyklou dobu osm nebo devět měsíců. A tohle jejich Araluenské dobrodružství (včetně pronásledování otrokářů) nemohlo trvat při nejlepší vůli déle, než čtyři měsíce (počítala jsem to, takovej jsem cvok).
Ale co, oslavná hrdinská sága je vtipná,
a já mám pro Vás své oblíbené hlášky tentokrát dvě, i když jsou vlastně obě v jedné scéně:

„Při Lokiho vousech,“ vykřikla. „Přísahám, že jsi o dva palce vyrostl!“
Hal se zasmál. Stig, který stál poblíž a choval ke Karině silnou náklonnost, se jí se smíchem zeptal: „A co já, Halova mámo?“
Drobná žena k němu vzhlédla a teprve pak odpověděla.
„Ty jsi vyrostl aspoň o pět, ty jedno motovidlo,“ řekla láskyplně.
Stig se zasmál, objal ji a pak si začal klestit cestu davem k vlastní matce, která stála jako vždycky stranou. Karina se za ní trochu smutně dívala.
„Doufám, že jednoho dne zapomene na hanbu svého muže a začne se těšit ze slávy svého syna,“ povzdechla si.

Hal přikývl na souhlas. Pak se Karina obrátila k Thornovi, který vyčkával opodál. Prohlédla si jeho čistou, i když trochu pomačkanou lněnou košili a narychlo přičísnuté vlasy a vousy.
„Tak co, jak je?“ zeptala se odměřeně. Podívala se na jeho dřevěný hák. „Co jsi ztratil tentokrát?“
Thorn se zazubil a položil si dřevěnou ruku na hruď. „Své srdce. Věnoval jsem ho překrásné araluenské dívce!“ zadeklamoval dramaticky.
Tvář jí potemněla hněvem. Odstoupila od něj, dala si ruce v bok a celá se roztřásla vzteky.
„Jaké araluenské dívce?“ zařvala. Překřičela radostné volání těch, kteří na přístavní hrázi vítali své blízké, a umlčela ty, kteří stáli nejblíž. „Co je zač? Kde je?“
Hal k ní vykročil a položil jí ruku na rameno, aby ji uklidnil. Cítil v jejím těle zuřivost a napětí.
„Mami, mám dojem, že tím myslí tebe.“
Karina na něj pohlédla. Pak se podívala na Thorna, který se na ni bezelstně usmíval, a hněv z ní vyprchal jako vzduch z propíchnutého měchu.
„Ech? Ach… tak proč mi to neřekl?“

Databáze knih