Pohádky o čarodějích Ivana Nováková

Pohádky o čarodějích

Ivana Nováková

Vydalo nakladatelství KKnihy v září 2017 jako svou 62. publikaci.
Všechny níže uvedené citace pocházejí z této knihy.

Pod starým hradištěm sídlí velká moc i temné zlo. Když se za bouře dva pasáčci propadnou pod zem, stanou se z nich čarodějové.
Zatímco dobrosrdečný Akir chce pomáhat lidem, Dekel touží ovládnout království. A Tamae, nejmocnější kouzelnice vůbec, ukrývá nebezpečné tajemství. Mocní nesmrtelní tráví čas každý po svém, jejich cesty se však nakonec osudovým způsobem protnou.
Vítejte ve Světě čarodějů, kde si užívají zasloužený důchod Baba Jaga i Kostěj Nesmrtelný, král Rudolf vloží do uměleckých sbírek celou duši a třeba Othello nenaslouchá jedovatým řečem a používá zdravý rozum.



Obálky Pohádek o čarodějích jsem si všimla v nakladatelství KKnihy hned jak vyšly. Krásně mě totiž polechtala u srdce v tom koutě, který je zodpovědný za to, že jsem takový snílek. Je moc hezky graficky zpracovaná, snivá a zároveň střídmá díky své jemné barevnosti.
Od čtení mě odrazovala jediná věc - nevyhledávám příběhy o nesmrtelných a nebaví mě povídky, protože mi připadají příliš krátké, aby se v nich mohl vyvinout nějaký funkční (čti romantický) vztah.

Co mě nakonec přesvědčilo, abych si knihu opravdu přečetla, byla zmínka o tom, že osudy hrdinů jednotlivých příběhů se nakonec protnou. V tom případě - říkala jsem si - by to mohl být snesitelný kompromis.

Hned první příběh mě vtáhl do velmi realisticky vykresleného světa ostrovního království, kde mi každý kámen na cestě připomínal dovolené u středozemního moře. Bylo popsáno tak citlivě a barvitě, že jsem se chtěla posadit a nasát slanou vůni moře a rozkvetlých růžových zahrad.
První povídka se mi jevila poněkud zkratkovitá, ale navnadila, a dál se pak přede mnou začal rozvíjet kaleidoskop z barevných sklíček. Jednotlivé povídky mají svůj význam pro hlavní postavy, a jejich zasazení do celku má jasný koncept. Většina povídek je vyprávěna v erformě, jedna v ich formě, každá má trochu jinou náladu a všechny jsou působivé.

Pojítkem je místo - ostrovní království Rinó. V něm se sice nacházejí různá města, vnitrozemí je popsáno jinak než pobřeží, ale je jasné, že je to  jedna země - a je stále stejná, přestože se mění v proudu času.

A čas je ta zajímavá věc, ta podivná komodita s níž se v téhle knize nejvíce obchoduje.


Budoucnost skončila včera.


Abych knihu pochopila, musela jsem v první řadě přistoupit na premisu, že čarodějové jsou nesmrtelní a jako takoví procházejí různými epochami světa. To člověka oprostí od jednoduchého lineárního vnímání času a od myšlenek na to, že “tohle všechno se za život nedá stihnout” nebo “cože, proč se ten král zas jmenuje jinak než ten předtím. Je to pořád tatáž země?” Je, vtip je v tom, že čarodějové za svůj život prožijí životů stovky. Jsou jako staroměstský orloj - viděli přicházet a odcházet tolik králů, že už by je nic na tomhle světě nemělo překvapovat.

Jenže vnímavé srdce se nechává překvapovat tímhle světem rádo - a to je hlavní dělící linie mezi čaroději dobrými a zlými.

I když těch dělících čar je v této knize víc. Je značně archetypální v myšlence věčného souboje zla a dobra, zároveň si ale s mnoha archetypy lehce pohrává a něžně je ironizuje.

Příběhy prochází několik hlavních postav - někde se jen mihnou, někde se o nich jen mluví, některé jsou zcela v jejich režii, ale po sestavení všech dílků jsem měla jasnou představu kdo s kým a proti komu. Jistě, je tu poměrně jasná dělící čára mezi postavami bílými a černými, ale vlastně se mi na tom líbilo i to, že se kniha nepokouší zlo relativizovat. Psychologie Tamae a Akira je nádherně prokreslená do fasinujících odstínů od bílé, po všechny možné odstíny šedi, naproti tomu Dekel je poněkud plošší. Naznačuje to i anotace a snad neprozradím nic hrozného, když řeknu, že je to universální záporák. Je ovšem lstivý, vychytralý a opravdu mi byl nesmírně proti srsti. Je to sice proti všem poučkám tvůrčího psaní, které říkají, že i záporná postava by měla mít nějakou kladnou vlastnost, aby se s ní čtenář lépe ztotožnil, jenže Dekel je ultimátní ztělesněné zlo a je jasně cítit, že autorka zcela vědomě napsala jeho postavu tak, aby se s ní ztotožnit pokud možno nedalo. A jelikož jsem přesvědčená, že šlo o záměr, pak to nemůžu hodnotit jako nějakou chybu.


Víš, já pevně věřím, že dobro je mocnější než zlo, protože přináší větší užitek.


Pravda ovšem je, že se tím lehce ochuzuje o napětí v závěru. Vyvrcholení příběhu je sice epické a očekávaně - neočekávané, ale musím se přiznat, že jsem se o postavy nebála zdaleka tolik, jak bych možná mohla.
To ovšem zčásti připisuji své, již v úvodu zmíněné, averzi proti nesmrtelným - dlouhověkým.
V každém případě autorka stvořila malebný kouzelný svět - a ať už je originální nebo ne, je nádherně barevný a realistický. Promyšlený do detailů a chytrý.

Popisy dotvářejí atmosféru, těžiště příběhů ale leží většinou ve svižných a poctivě vybudovaných dialozích nebo dobře popsaných myšlenkových pochodech hrdinů.



Řekni hlupákovi cokoli a on začne škodit druhým. Té krve by byla stačila kapka! Vždy záleží na ochotě, nikoli na množství.



Kniha přináší hluboké myšlenky, z nichž některé zformulovali už dávno jiní velikáni, ale v kabátku oddechové fantasy jim to sluší a zdají se mi být stravitelné a inspirativní nejen pro intelektuály.
Je totiž plná laskavého humoru, pozvolna odhalovaného tajemství a romantiky.



„Mlč! Bude mi stačit dnešní noc a vědomí, že vlastním střípek tvého srdce. Jsem nejchudší z chudých, nepatřím do tvého paláce.“ Políbil ji na hřbet ruky. „Nic, co je v něm, se tam nehodí víc než ty.“



Co neočekávejte, jsou divoké akční scény, velkolepé bitvy a souboje. Tedy, ne že by úplně chyběly, ale není na ně kladen příliš velký důraz. Tempo většiny příběhů je spíše volnější, napětí knihy jako celku je budováno zvolna, pomocí stále se opakujícího a gradujícího motivu souboje dobra a zla.

Musím přiznat, že v závěru jsem očekávala ještě větší protnutí příběhů, respektive stále jsem čekala na uzavření linek některých vedlejších postav, ale nedočkala jsem se. Jednoduše si z optiky knihy odešly po svém, a mě nezbylo nic jiného, než doufat, že se jim dobře daří.

Obávám se však, že tahle námitka souvisí s celkovou formou knihy a s tím, že je členěná do samostatných povídek. Myslím, že je to sice zajímavý a originální nápad, ale příběh by dle mého názoru ještě více vynikl jako kompaktní román, byť plný vedlejších nitek a odboček.


Moje resumé?


Kniha je to čtivá a zajímavá, ale vlastně se těším na nějaká delší a souvislejší díla autorky, a budu doufat, že vyjdou, protože mě svým vypravěčským stylem hluboce zaujala.
PS: A to jsem ještě nezmínila čistou a elegantní práci s češtinou, a laskavou sebeironii a nadsázku, prosakující každičkým řádkem.
 

​
Milý Bože, uvažovala, jsem velkou obdivovatelkou tvého díla. Ale, upřímně, každému, co jeho jest. Zázraky jsou tvoje parketa, včetně nejvyššího – stvoření.
Ale vysvětli mi, proč se ty motáš do mé specializace? Seslal jsi na Svět jediné kouzlo, a – promiň mi tu upřímnost – totálně to pohnojil! Za svou existenci jsem neviděla tak strašlivě zpackaný kus magie. Nedá se ovládat, nasměrovat. Nedá se vyvolat, ani zrušit.
Nezlob se, ale to jsem ti musela na rovinu říct jako profesionál profesionálovi. Ach jo. Zatracená láska.

Koupit pohádky o čarodějích