Hora štírů

Kdo by si byl pomyslel, že sebevražední atentátníci z Arábie (pardon z Arridy), navštíví i její výsost Araluenskou princeznu Kasandru?
Vždyť to milé děvče musí mít každý rád...
Ale, zanechme ironie, kdysi dávno v prvních dílech Hraničářova učně jsem jí fandila. Zvláštní je, že čím je starší, tím je protivnější.
V každém případě chápu, že smrt dědičky trůnu by dnes nebyla pro království Araluen o nic méně bolestná, než kdysi. Ačkoli - kdyby se trochu snažila, mohla už mít vlastního dědice a král Duncan by kvůli ní nemusel tak hysterčit.
Ale to už zabředávám do vod úplně jiné série a jiných historických událostí tohohle širokého světa.
Ačkoli je to ve skutečnosti příjemná třešnička na dortu - ten pocit, že se pohybuju ve světě, který má svůj místopis i dějepis - a že jsem osobně byla u několika zlomových událostí místních dějin.
Zkrátka, jako už tolikrát, vezmou Skandijci na palubu hraničáře, a pomohou mu dostat se rychle tam, kde je problém, který vyžaduje řešení.
Skoro se zdá že staré Araluenské pořekadlo: Jedno povstání - jeden hraničář se trochu mění na: Jedno povstání - jeden hraničář a jedna vlčí loď.

Mohlo by to být vlastně i zajímavé, kdyby: 
a) mě osobně příliš nebavily příběhy z pouště (ale to je velmi subjektivní, přiznávám)
b) nebylo to tak překombinované
c) ty nejzajímavější události se nestaly asi tak půl knížky před koncem
d) nebylo tam už trochu moc fantastických Halových vynálezů na jednu knihu

Na databázi knih má Hora štírů velmi vysoké hodnocení, ale v komentářích se přesto několikrát vyskytuje názor, že je to nejslabší kniha celé série. No podle mě o tento titul zdárně soupeří s dosud poslední knihou Umrlčí tváře.
Jak jsem psala minulý týden u Otroků ze Sokora - zlomový okamžik v němž se z nadupané zábavy, kterou si očividně užívá i její autor, stane jen výborně provedené řemeslo, máme za sebou.
Odteď je už víc nebo míň cítit hlavně to, že pan Flanagan se nějaký čas živil jako scénárista seriálů.
Jako nepíše špatně, chraň pánbů něco takového pronést. Pořád se mám od něj co učit.
Ale - je tam ale. Z nějakého zvláštního důvodu to přestává stačit.
Když jsem o tom přemýšlela, napadlo mě, že je to tím, že se ztrácí prvek překvapení. Totiž v tom smyslu, že všichni už jsou zkušení válečníci, mají za sebou pár bojů, jsou sehraní, jsou dokonalí.
A jelikož jsou dokonalí, jsou nudní.
Všichni ví, že Hal něco vymyslí. Neočekávají nic jiného. Všichni ví, že Thorn umí bojovat čímkoli, co vezme do ruky. Prostě to tak je. Všichni ví, že Lydia sejme, koho si zamane. Tečka.
Ulf a Wulf jsou sehraná dvojka u seřizování plachet atd. atp.
Ale ono vlastně nejde ani tak o to, že jsou, jací jsou, jelikož takoví byli vlastně vždycky, jde spíš o to, s jakou samozřejmostí je to podáváno. Člověk se tak o ně vlastně ani nemusí bát.
Ani jsem neměla čas se začít ptát - safra, jak z tohohle vybruslí? To by mě teda fakt zajímalo...
Bylo mi to servírováno jak na stříbrným podnose, a tak nějak k uzoufání nezajímavě.
Nejakčnější a emočně nejvypjatější scéna je vyplýtvána uprostřed knihy, a závěr je ve skutečnosti jaksi neukončený.
Pak mi trochu spravil chuť návrat do Hallasholmu, nicméně i k němu mám výtku. Erak na začátku předchozího dílu, když je do Aralueanu vysílal, tvrdil, že jedou sloužit na obvyklou dobu osm nebo devět měsíců. A tohle jejich Araluenské dobrodružství (včetně pronásledování otrokářů) nemohlo trvat při nejlepší vůli déle, než čtyři měsíce (počítala jsem to, takovej jsem cvok).
Ale co, oslavná hrdinská sága je vtipná,
a já mám pro Vás své oblíbené hlášky tentokrát dvě, i když jsou vlastně obě v jedné scéně:

„Při Lokiho vousech,“ vykřikla. „Přísahám, že jsi o dva palce vyrostl!“
Hal se zasmál. Stig, který stál poblíž a choval ke Karině silnou náklonnost, se jí se smíchem zeptal: „A co já, Halova mámo?“
Drobná žena k němu vzhlédla a teprve pak odpověděla.
„Ty jsi vyrostl aspoň o pět, ty jedno motovidlo,“ řekla láskyplně.
Stig se zasmál, objal ji a pak si začal klestit cestu davem k vlastní matce, která stála jako vždycky stranou. Karina se za ní trochu smutně dívala.
„Doufám, že jednoho dne zapomene na hanbu svého muže a začne se těšit ze slávy svého syna,“ povzdechla si.

Hal přikývl na souhlas. Pak se Karina obrátila k Thornovi, který vyčkával opodál. Prohlédla si jeho čistou, i když trochu pomačkanou lněnou košili a narychlo přičísnuté vlasy a vousy.
„Tak co, jak je?“ zeptala se odměřeně. Podívala se na jeho dřevěný hák. „Co jsi ztratil tentokrát?“
Thorn se zazubil a položil si dřevěnou ruku na hruď. „Své srdce. Věnoval jsem ho překrásné araluenské dívce!“ zadeklamoval dramaticky.
Tvář jí potemněla hněvem. Odstoupila od něj, dala si ruce v bok a celá se roztřásla vzteky.
„Jaké araluenské dívce?“ zařvala. Překřičela radostné volání těch, kteří na přístavní hrázi vítali své blízké, a umlčela ty, kteří stáli nejblíž. „Co je zač? Kde je?“
Hal k ní vykročil a položil jí ruku na rameno, aby ji uklidnil. Cítil v jejím těle zuřivost a napětí.
„Mami, mám dojem, že tím myslí tebe.“
Karina na něj pohlédla. Pak se podívala na Thorna, který se na ni bezelstně usmíval, a hněv z ní vyprchal jako vzduch z propíchnutého měchu.
„Ech? Ach… tak proč mi to neřekl?“

Databáze knih

Otroci ze Sokora

S jakými pocity jsem otvírala čtvrtou knihu série Bratrstvo?
S očekáváním, s příjemným napětím, a taky s obavami.
Bála jsem se, že nejde vstoupit dvakrát do stejné řeky (tím spíš počtvrté), a že se dřív nebo později stane to, co mě tak mrzelo na sérii Hraničářův učeň - že Flanagan začne vykrádat sám sebe, a příběh posádky Volavky půjde ke dnu.
Taky jsem tak trochu očekávala - nejspíš pod dojmy z grandiózního finále předchozích dílů,
že budu vržená přímo do nějaké akce, v níž se až postupem času dozvím, oč se jedná.
Tohle očekávání se mi sice nesplnilo, ale tím jsem rozhodně nebyla zklamaná. Naopak, bylo pro mě vlastně velmi příjemné, kouknout se, jak si mladí válečníci vedou doma, v Hallasholmu, když se od nich neočekávají žádné extra hrdinské kousky.
Tak třeba Hal přestavuje vlčí lodě dalším skirlům, Thorn se vrátí ke své práci údržbáře restaurace Halovy mámy, a tak podobně... Docela normální týpci.
Až na to, že už jsou plnoprávnými válečníky ve službách svého oberjarla, takže jsem na novou misi nemusela dlouho čekat.
Oficiální anotace už dopředu prozradila, že se můžu těšit na setkání s araluenskými hraničáři,
z čehož jsem měla smíšené pocity.
Na jednu stranu se mi líbilo, že možná potkám staré známé, ale na druhou stranu - co když to bude trapné? Skoro jako když se člověk chystá na školní sraz po patnácti letech.
Příjemnou zprávou pro mě bylo, že oním hraničářem, který má spolupracovat se Skandijsou posádkou je Gilan. Gilan se totiž vždycky pohyboval tak trochu ve stínu svých světoznámých
a oslňujících kolegů. Do posádky Volavky ale zapadl docela rychle - obzvlášť když jim dal v plen svou zásobu kafe.
Mimochodem by mě zajímalo, jestli je Flanagan sám tak vášnivý kafař, že každý jeho hrdina musí propadnout kouzlu tohohle nápoje temného jak hřích. U hraničářů by to bylo k pochopení, ale Skandijci? Bylo by moc velkým mravním pokleskem, kdyby pili pivo?
Ačkoli je asi pravda, že kafe se líp převáží, a míň připomíná Thornovi jeho starou závislost na alkoholu.

Tak se Volavky, včetně Lydie, které se začne říkat Sestra bratrstva, vydají ve stopách otrokářů.

Když Volavka odplouvala sloužit k Araluenským břehům, napadlo mě, že možná Karina (Halova máma) bude třeba pozdravovat nějaké Araluenské příbuzné - dá se přece očekávat, že by se Hal s nimi během své služby mohl potkat, koneckonců jako otrokyně určitě pocházela z přímořské oblasti. Ale tohle téma se tu neobjeví ani slovíčkem. Je otázka, jestli by se s nimi Hal vůbec potkat chtěl - roky tvrdě pracoval na tom, aby mu přestali říkat Araluenec a začali ho brát jako Skandijce. Ale stejně mě překvapilo, že o tom nepadla ani zmínka. Inu, možná jsou všichni mrtví.

Na příběhu jako celku se mi líbilo, jak tempo vyprávění zvolna stoupá. Od poklidného - ale za mě tedy určitě ne nudného - začátku, přes odplutí, nástup do služby pobřežní stráže a následné peripetie, až k velkému finále, kdy jsem se tedy ale skutečně o členy bratrstva bála. Sice jsem si pořád říkala, že Flanagan snad nepodřízne slepici, která mu nese zlatá vejce, ale nejistotu a napětí ve mně vzbudil dokonale.
Vlastně je to docela zvláštní, jak tenká hranice je mezi pozvolným rozjezdem a nudným rozjezdem. Možná je tím rozhodujícím faktorem jen subjektivní vnímání čtenáře, protože se mi zatím nepovedlo vysledovat, co konkrétně by za tím mohlo být, že začátek Lovců mi přišel utahaný, zatímco začátek Otroků ze Sokora jen příjemně pozvolný.

Čím dál víc ale chápu jednu věc: v Bratrstvu je hlavní postavou vlastně ono Bratrstvo. Celek, tým. Duch bratrské lásky a obětavosti pro druhé, přátelství.
To je vlastně ústředním motivem, kolem kterého se víc nebo míň točí všechno v téhle sérii. Jeden druhému neustále zachraňují životy a je pro ně nezbytné úplně si důvěřovat.
Tenhle výchovný rozměr ale naštěstí, přesto že je všudypřítomný, není zatím iritující, ale zábavný.
Já jen celou dobu upřímně doufala, že to celé nezvrtá Lydia.

A co tedy oceňuju na čtvrtém dílu Bratrstva - příjemnou a dobře zládnutou gradaci, vtipně a svižně napsané akční scény a jako obvykle kopec hlášek ze vzájemného hašteření.
Ach, a ještě odvahu Halovy mámy, která se odhodlá po letech vdovského života vykročit vstříc novému vztahu.
Otroci ze Sokora byli dobře napsaná a zvládnutá kniha, ale podle mě se v ní nachází ten moment zlomu, od kterého jsou další díly už jen výborně řemeslně zpracované, ale jejich srdce chřadne.

No, a kterou pasáž mám nejraději?

Když jeho matka přišla blíž, Hal vykročil vpřed. Připravil se na obvyklá zdlouhavá kázání, ať nedělá hlouposti, zbytečně neriskuje, v pořádku se vrátí, pravidelně jí a nezapomíná si sušit ponožky. Usmál se. Vlastně je celkem příjemné, když o vás někdo takhle dbá, pomyslel si.
Jenže pak mu úsměv zmizel z tváře. Karina se protáhla kolem něj a málem ho ani nevzala na vědomí. Hodila ruce Thornovi kolem krku a pořádně ho políbila na ústa. Thorna to na chvíli vyvedlo z míry, ale pak ji začal líbat stejně horlivě jako ona jeho. Posádka, složená ze samých fascinovaných diváků, zareagovala tlumeným „johóóó!“. Nakonec Karina polibek přerušila, o krok odstoupila a podívala se Thornovi do očí.
„Nedělej žádné hlouposti. Zbytečně neriskuj,“ nabádala ho. „Pravidelně jez. A v pořádku se mi vrať.“
Thorn, který byl tím vším pořád ještě zaskočen, vážně přikývl. „Dobře,“ odpověděl.
„A nezapomínej si sušit ponožky,“ dodala Karina. Potom se od něj odvrátila, jako by si teprve teď všimla Hala, a nepřítomně poplácala syna po tváři.
„Dávej na sebe pozor,“ řekla. Pak zvedla bradu, narovnala záda a vyrazila po přístavní hrázi zpátky tam, odkud přišla.

Databáze knih

Lovci

Třetí díl série
začíná pohledem na novou pevninu.
Hal převedl Volavku přes Bílé moře na jih, a pokračuje v pronásledování padoucha.
V předchozím díle absolvovali kluci první opravdovou bitvu a poprvé taky prolili svou krev.
Tohle setkání s vlastní zranitelností je všechny trochu zaskočí - a nejvíc vyděsí Hala, který na sebe vzal odpovědnost za svou posádku.
Musím říct že začátek se mi zdál trochu protahovaný.
Není tu samozřejmě nouze o zajímavé scény, ale napětí kolísá a tempo příběhu je spíš volnější.
Dvakrát, třikrát se tu zopakují stejné situace - ať žije byrokracie!
Místopis značně pokulhává nebo aspoň já jsem autorovu vizi nějak nepochopila. Nemůžu si pomoct, ale nedokážu si představit řeku, která teče od moře k moři. Ok ok, je tu jakási obezlička s rozdvojováním řeky na severní a jižní rameno, ale stejně mě to moc nenadchlo.
Zhruba ve třetině knihy se děj konečně pořádně rozjede a dál už to sviští v tempu.
Adrenalinové situace střídají volnější chvilky s obvyklými vtipnými hláškami.
Nejplodnější je v tomhle ohledu dvojice Thorn - Lydia.
Musím říct, že nakonec jsem si Lydii celkem oblíbila. Rezignovala jsem a smířila se s tím, že je to napůl kluk, a jako taková se dá snést.
Zpočátku se tu rýsovalo cosi jako "skoromilostný" trojúhelník, ale mé modlitby, zdá se, byly vyslyšeny, a pan autor se o romantiku v tomto duchu nakonec nepokusil.
To jsem si oddechla.
Jak jsem psala těsně po dočtení oné kamarádce, která mě k Flanaganovi přivedla: "Upřímně, jestli to aspoň někde jiskří, tak jedině mezi Lydií a Thornem. To už bych spíš uvěřila, kdyby autor mezi řečí prohlásil, že se spolu ti dva vyspali, než že bych mu spolkla nějakou nehynoucí lásku mezi Lydií a Halem nebo Stigem. Ale jelikož je korektní až za hrob, na něco takového se asi nemůžu těšit."
Tak, ale teď vážně, když se člověk pustí do fantasy pro náctileté chlapce, musí očekávat, že nějaká velká romantika v takovém příběhu nebude. A upřímně, všechno šlape líp, když se o ni Flanagan ani nepokouší. Ta jeho genderová korektnost je totiž někdy značně otravná, a já si mockrát říkala, jestli je to v Austrálii takhle normální.
Ale zpět k příběhu.
Všechny zákruty té nepravděpodobné řeky, po níž se Volavka v tomhle příběhu plaví, nás vedou blíž a blíž strašlivému záporákovi, který má značnou početní a silovou převahu, a je ultimátně zlej.
Napětí stoupá a všechno vrcholí úžasnou epickou bitvou, po níž následuje stejně epický návrat do Hallasholmu. (Ups... teď jsem asi prozradila, že Volavky nepadnou hrdinně v bitvě - ale upřímně - vy jste snad čekali, že ano?)
Z autsajdrů jsou hrdinové, jejich matky je vítají s nadšením a otcové s hrdostí...
Pějí se oslavné ódy s pochybnou uměleckou kvalitou, a pijí se hektolitry piva. No prostě Skandijci.

A moje oblíbená pasáž?
Stig si přejel rukou čelo. Ani si neuvědomil, že se potí. Pak mříž otevřel asi na palec, v obavách, že by se mohla sama zase zamknout, vytáhl paklíč ze zámku a podal ho zpátky Jesperovi.
„Jednou,“ zamlouval si, „mi budeš muset říct, jak se to dělá.“
„Nic to není, vážně,“ odpověděl bývalý zlodějíček. „Ten zámek má tři −“ Zarazil se, když Stig zvedl ruku.
„Řekl jsem jednou. Je to určitě vzrušující. Ale právě teď musíme odsud vypadnout.“
„Thorne, máš nějaký nápad?“ zeptal se Hal. Byl sice kapitán, ale Thorn byl jejich bojovým velitelem a Hal měl pocit, že v blízké budoucnosti se možná bude trochu bojovat.
„Půjdeme na to rafinovaně,“ řekl Thorn. „Vydáme se co možná nejtišeji nahoru po schodech do strážnice. Tam praštíme po hlavě každého, koho tam najdeme, a namíříme si to k hlavním dveřím. Jestli se nám připlete do cesty někdo další, uděláme s ním stejný krátký proces.“
„Tomu se říká rafinovaně?“ opáčil Stefan.
Thorn na něho pohlédl a pokrčil rameny. „Podle mě jo. Ta část s tichým výstupem po schodech je rafinovaná,“ hájil se.
Databáze knih

Žila byla jedna kamarádka, kterou nadchla série Hraničářův učeň od Johna Flanagana. Já jsem nad ní ohrnovala nos, ale ona mě sázkou donutila si ji přečíst. A já si tuhle prohru vychutnala nejvíc ve svém životě.
Po pár letech jsem se do světa hraničářů a Skandijců zase vrátila, a čtrnáct dní jsem se vezla na vlně zábavy, Skandijské neotesanosti a teenagerovského dobrodružství.
Ano, byla to pecka, ano užila jsem si to. Ale odbýt tuhle sérii jen pár slovy by bylo nedůstojné mě i skvělého autora, jímž Flanagan bez debat je.

Vyděděnci
První kniha série začíná prologem, v němž se dozvíme o tom, jak se stalo, že na hlavního hrdinu Hala dohlíží místo otce jen místní pobuda a opilec Thorn, což mimo jiné patří mezi důvody, proč se mu ostatní kluci vyhýbají.
Tím druhým důvodem je, že jeho máma je Araluenka a do Skandije původně přišla jako otrokyně.
V drsné a přímé společnosti válečníků se každá odlišnost trestá vyčleněním a všechno je to o dost horší, když dojde na každoroční vybírání do výcvikových bratrstev.
Hala nikdo nechce, a ani několik dalších kluků, kteří vyčnívají, a tak se z nich z nouze stává bratrstvo lůzrů.

Tohle vyprávění mě okamžitě chytlo, protože:
Za a) Skandijci.
Jsou prostě tak super sebranka! (Samozřejmě jen do chvíle, než ti zazvoní u dveří.)
Za b) Vyděděnci jsou klasickým příkladem výborně zvládnutého příběhu O Popelce, která nosila rohatou helmici, a z plesu nejela na Juráškovi, ale na lodi jménem Volavka.
Za c) bylo to vtipné, svižné a napínavé a všem jsem jim začala fandit.

Musím tedy poznamenat, že kreativita při výběru jmen hlavních postav trochu pokulhávala. Hal - To jsem opravdu jediná, komu to připomíná křížence mezi Haltem a Willem - hlavními hrdiny série Hraničářův učeň?
Stig - oproti jménům jiných Skandijců to vůbec není zajímavé a zvučné, na to, jak zásadní je to postava.
Říkala jsem si, že když si autor mohl vzít inspiraci z katalogu Ikey třeba u Ingvara, mohl mu dobře posloužit i dál. (O:

Kromě téhle malé výtky jsou ale charaktery vykreslené živě a sympaticky, i když trochu černobíle. Když jsem ale sáhla po téhle knížce, přistoupila jsem na tu hru, že je mi zase dvanáct a svět dává smysl, když jsou v něm dobří a zlí.
Hal, Thorn, oberjarl Erak a další mi to ale vynahradili vrchovatou porcí charismatu a skvělých hlášek, vynalézavých řešení a drobných taktických manévrů.
A tady můj oblíbený úryvek v němž se Hal odváží poznamenat, že není tak úplně fér, že jich je v bratrstvu jen osm a ostatních je deset:

„Takže my budeme v nevýhodě při všech soutěžích družstev? Takhle mám rozumět vašim slovům?“
Sigurd se rozhlédl a ujistil se, že nikdo není na doslech, ale pak stejně ztišil hlas. „To asi ano. Ledaže byste dokázali najít cestičku, jak ten rozdíl vyrovnat.“
„Vyrovnat? Jak to máme udělat?“
Učitel pokrčil rozložitými rameny. „Použij svůj důvtip. Prý ho máš spoustu. Popřemýšlej, jak by to mohlo jít. Víš, co mám na mysli?“ Významně si přejížděl ukazovákem podél nosu.
Hal svraštil čelo. „Vy říkáte, že bychom měli podvádět?“
Sigurd zavrtěl hlavou. „Ne. Já říkám použij svůj důvtip. Podívej, my vás tady cvičíme pro boj. Řekněme, že se jednou ocitnete před nepřátelskou přesilou. Když dokážete najít způsob, jak je přimět, aby si mysleli, že je vás víc než ve skutečnosti, je to podvádění?“

Databáze knih.
​