KATHERINE LUKA
  • Novinky
  • Příběhy
    • Rozpracované projekty
    • Tajemství černé dámy >
      • 1. kapitola
      • Stáhnout ukázku
    • Lesní Klenot
    • Josie a kolt >
      • Josie a kolt 1
      • Josie a kolt 2
      • josie a kolt 3
      • Josie a kolt 4
    • Lovec věna >
      • lovec věna 1.kapitola
      • lovec věna 2.kapitola
      • Lovec věna 3. kapitola
    • Dračí nevěsta
    • Vyděrač
    • Ožehavé téma
  • Blog
    • Recenze
  • Zakoupit Tajemství černé dámy

Recenze

August 12th, 2022

12/8/2022

0 Comments

 
ROZHOVOR11/25/2020
0 Comments

  • Rozhovor s Pavlem Kohoutem, autorem jihočeských detektivek
  • Zajímavosti ze zákulisí tvorby detektivních románů, jejichž hrdinové tváří v tvář lidské krutosti procházejí dramatickým vývojem charakterů. Co na sebe spisovatel Pavel Kohout prozradil?
  • Nedávno Vám vyšla druhá kniha. Opět jde o detektivku z českého prostředí, dokonce z Jižních čech. Proč zrovna tento kraj?
    V první knize hraje určitou roli tajemný les Bor, který se nachází u Č. Budějovic. V druhé knize sice už místo důležité není, ale jelikož jde o volné pokračování a uvažuji o budoucím propojení příběhů, je to situované také v Jižních čechách. 
    Pocházím odtud a většinu popisovaných míst znám, takže to je pro mě s popisem jednodušší.

    Odehrává se kolem Českých Budějovic mnoho zločinů?
    Já vlastně nevím. Myslím, že nijak nevybočují ve srovnání s podobně velkými městy. 

    Co se týče policejních postupů, máte poradce nebo odkud čerpáte reálie?
    Máme v rodině koronerku, takže jsem pár věcí vyzvěděl. Další věci jsem pochytil z různých pořadů - např. kriminalistické podcasty Českého rozhlasu a podobně. Snažím se ale do podrobností postupů moc nezabředávat, abych nenapsal nějakou nelogičnost. 

    Jak obtížné je shromáždit podklady a správně popsat kraj, který zná spousta lidí? Narážíte na to, že by vám čtenáři říkali: “Cože?! Ale tak to v tom lese / na hřbitově / v té ulici… vůbec nevypadá!”?
    To je různé. Některé popisy jsou podle reality a některé místa si upravuji podle fantazie. Měním si spíše ta méně známá, tudíž si myslím, že to moc lidí ani nepostřehne. A pokud  by náhodou někdo hledal domek, kam jsem situoval vraždy a v dané ulici ho nenajde, tak je to jenom dobře.

    Byla práce na druhé knize snazší díky zkušenostem nasbíraným při psaní té první?
    Nevím, jestli snazší. Vždy, když něco člověk dělá opakovaně, jde mu to trochu lépe. Co mi pomáhá, jsou věcné reakce čtenářů a recenze.

    Máte vlastní nakladatelství KKnihy, ale Vaše detektivky vycházejí u nakladatelství Moba. Nechtěl jste si svou knihu vydat sám?
    O vydávání papírových knih uvažuji celou dobu, co vydávám e-knihy. Je to však odlišná disciplína, finančně větší riziko a vyžadovalo by to také více času. 
    Co se týče vlastní knihy, při psaní jsem měl představu, že si text vydám sám jako e-knihu a k tomu i tištěný samonáklad. Na druhou stranu mě i zajímalo, jak komunikují nakladatelství a jestli o text bude zájem. Když pak přišel úspěch v soutěži a rychlá nabídka na vydání, ego už nedovolilo ze spolupráce s Mobou couvnout.
    Samonákladem bych měl pravděpodobně větší zisk z prodaného kusu, ale asi by těch kusů nebylo tolik jako když to vyšlo v zaběhnuté edici zaběhnutého nakladatelství.

    Jaké to je, stát při vydávání knihy na druhé straně barikády? Jak se vám s cizím nakladatelstvím jedná?
    Zatím si nemohu stěžovat. Co jsme se dohodli, platilo.
    Každopádně jednání s Mobou je pro mě jiné, než když autor se mnou jedná o vydání e-knihy. U Kknihy.cz je to on-mane show, Moba už je nakladatelství se strukturou a pro každou část je jiný člověk.

    Naučila vás taková spolupráce něco?
    Trochu více jsem pochopil, jak funguje větší nakladatelství. Těžko hodnotit co mě to konkrétně naučilo, je to hlavně zkušenost a jsem za ni rád.

    Nosíte v hlavě nějaké nové vraždy?
    Spoustu. Nápadů na příběhy a jednotlivé vraždy je hodně. Času na zpracování bohužel málo.

    ​Děkuji za rozhovor.
    Knihy Pavla Kohouta i s podpisem koupíte zde.
0 Comments

Pohádky o čarodějích Ivana Nováková

10/3/2018

0 Comments

 
Pohádky o čarodějích

Ivana Nováková

Vydalo nakladatelství KKnihy v září 2017 jako svou 62. publikaci.
Všechny níže uvedené citace pocházejí z této knihy.


Pod starým hradištěm sídlí velká moc i temné zlo. Když se za bouře dva pasáčci propadnou pod zem, stanou se z nich čarodějové.
Zatímco dobrosrdečný Akir chce pomáhat lidem, Dekel touží ovládnout království. A Tamae, nejmocnější kouzelnice vůbec, ukrývá nebezpečné tajemství. Mocní nesmrtelní tráví čas každý po svém, jejich cesty se však nakonec osudovým způsobem protnou.
Vítejte ve Světě čarodějů, kde si užívají zasloužený důchod Baba Jaga i Kostěj Nesmrtelný, král Rudolf vloží do uměleckých sbírek celou duši a třeba Othello nenaslouchá jedovatým řečem a používá zdravý rozum.



Obálky Pohádek o čarodějích jsem si všimla v nakladatelství KKnihy hned jak vyšly. Krásně mě totiž polechtala u srdce v tom koutě, který je zodpovědný za to, že jsem takový snílek. Je moc hezky graficky zpracovaná, snivá a zároveň střídmá díky své jemné barevnosti.
Od čtení mě odrazovala jediná věc - nevyhledávám příběhy o nesmrtelných a nebaví mě povídky, protože mi připadají příliš krátké, aby se v nich mohl vyvinout nějaký funkční (čti romantický) vztah.

Co mě nakonec přesvědčilo, abych si knihu opravdu přečetla, byla zmínka o tom, že osudy hrdinů jednotlivých příběhů se nakonec protnou. V tom případě - říkala jsem si - by to mohl být snesitelný kompromis.

Hned první příběh mě vtáhl do velmi realisticky vykresleného světa ostrovního království, kde mi každý kámen na cestě připomínal dovolené u středozemního moře. Bylo popsáno tak citlivě a barvitě, že jsem se chtěla posadit a nasát slanou vůni moře a rozkvetlých růžových zahrad.
První povídka se mi jevila poněkud zkratkovitá, ale navnadila, a dál se pak přede mnou začal rozvíjet kaleidoskop z barevných sklíček. Jednotlivé povídky mají svůj význam pro hlavní postavy, a jejich zasazení do celku má jasný koncept. Většina povídek je vyprávěna v erformě, jedna v ich formě, každá má trochu jinou náladu a všechny jsou působivé.

Pojítkem je místo - ostrovní království Rinó. V něm se sice nacházejí různá města, vnitrozemí je popsáno jinak než pobřeží, ale je jasné, že je to  jedna země - a je stále stejná, přestože se mění v proudu času.

A čas je ta zajímavá věc, ta podivná komodita s níž se v téhle knize nejvíce obchoduje.


Budoucnost skončila včera.


Abych knihu pochopila, musela jsem v první řadě přistoupit na premisu, že čarodějové jsou nesmrtelní a jako takoví procházejí různými epochami světa. To člověka oprostí od jednoduchého lineárního vnímání času a od myšlenek na to, že “tohle všechno se za život nedá stihnout” nebo “cože, proč se ten král zas jmenuje jinak než ten předtím. Je to pořád tatáž země?” Je, vtip je v tom, že čarodějové za svůj život prožijí životů stovky. Jsou jako staroměstský orloj - viděli přicházet a odcházet tolik králů, že už by je nic na tomhle světě nemělo překvapovat.

Jenže vnímavé srdce se nechává překvapovat tímhle světem rádo - a to je hlavní dělící linie mezi čaroději dobrými a zlými.

I když těch dělících čar je v této knize víc. Je značně archetypální v myšlence věčného souboje zla a dobra, zároveň si ale s mnoha archetypy lehce pohrává a něžně je ironizuje.

Příběhy prochází několik hlavních postav - někde se jen mihnou, někde se o nich jen mluví, některé jsou zcela v jejich režii, ale po sestavení všech dílků jsem měla jasnou představu kdo s kým a proti komu. Jistě, je tu poměrně jasná dělící čára mezi postavami bílými a černými, ale vlastně se mi na tom líbilo i to, že se kniha nepokouší zlo relativizovat. Psychologie Tamae a Akira je nádherně prokreslená do fasinujících odstínů od bílé, po všechny možné odstíny šedi, naproti tomu Dekel je poněkud plošší. Naznačuje to i anotace a snad neprozradím nic hrozného, když řeknu, že je to universální záporák. Je ovšem lstivý, vychytralý a opravdu mi byl nesmírně proti srsti. Je to sice proti všem poučkám tvůrčího psaní, které říkají, že i záporná postava by měla mít nějakou kladnou vlastnost, aby se s ní čtenář lépe ztotožnil, jenže Dekel je ultimátní ztělesněné zlo a je jasně cítit, že autorka zcela vědomě napsala jeho postavu tak, aby se s ní ztotožnit pokud možno nedalo. A jelikož jsem přesvědčená, že šlo o záměr, pak to nemůžu hodnotit jako nějakou chybu.


Víš, já pevně věřím, že dobro je mocnější než zlo, protože přináší větší užitek.


Pravda ovšem je, že se tím lehce ochuzuje o napětí v závěru. Vyvrcholení příběhu je sice epické a očekávaně - neočekávané, ale musím se přiznat, že jsem se o postavy nebála zdaleka tolik, jak bych možná mohla.
To ovšem zčásti připisuji své, již v úvodu zmíněné, averzi proti nesmrtelným - dlouhověkým.
V každém případě autorka stvořila malebný kouzelný svět - a ať už je originální nebo ne, je nádherně barevný a realistický. Promyšlený do detailů a chytrý.

Popisy dotvářejí atmosféru, těžiště příběhů ale leží většinou ve svižných a poctivě vybudovaných dialozích nebo dobře popsaných myšlenkových pochodech hrdinů.



Řekni hlupákovi cokoli a on začne škodit druhým. Té krve by byla stačila kapka! Vždy záleží na ochotě, nikoli na množství.



Kniha přináší hluboké myšlenky, z nichž některé zformulovali už dávno jiní velikáni, ale v kabátku oddechové fantasy jim to sluší a zdají se mi být stravitelné a inspirativní nejen pro intelektuály.
Je totiž plná laskavého humoru, pozvolna odhalovaného tajemství a romantiky.



„Mlč! Bude mi stačit dnešní noc a vědomí, že vlastním střípek tvého srdce. Jsem nejchudší z chudých, nepatřím do tvého paláce.“ Políbil ji na hřbet ruky. „Nic, co je v něm, se tam nehodí víc než ty.“



Co neočekávejte, jsou divoké akční scény, velkolepé bitvy a souboje. Tedy, ne že by úplně chyběly, ale není na ně kladen příliš velký důraz. Tempo většiny příběhů je spíše volnější, napětí knihy jako celku je budováno zvolna, pomocí stále se opakujícího a gradujícího motivu souboje dobra a zla.

Musím přiznat, že v závěru jsem očekávala ještě větší protnutí příběhů, respektive stále jsem čekala na uzavření linek některých vedlejších postav, ale nedočkala jsem se. Jednoduše si z optiky knihy odešly po svém, a mě nezbylo nic jiného, než doufat, že se jim dobře daří.

Obávám se však, že tahle námitka souvisí s celkovou formou knihy a s tím, že je členěná do samostatných povídek. Myslím, že je to sice zajímavý a originální nápad, ale příběh by dle mého názoru ještě více vynikl jako kompaktní román, byť plný vedlejších nitek a odboček.


Moje resumé?


Kniha je to čtivá a zajímavá, ale vlastně se těším na nějaká delší a souvislejší díla autorky, a budu doufat, že vyjdou, protože mě svým vypravěčským stylem hluboce zaujala.
PS: A to jsem ještě nezmínila čistou a elegantní práci s češtinou, a laskavou sebeironii a nadsázku, prosakující každičkým řádkem.

 

​

Milý Bože, uvažovala, jsem velkou obdivovatelkou tvého díla. Ale, upřímně, každému, co jeho jest. Zázraky jsou tvoje parketa, včetně nejvyššího – stvoření.
Ale vysvětli mi, proč se ty motáš do mé specializace? Seslal jsi na Svět jediné kouzlo, a – promiň mi tu upřímnost – totálně to pohnojil! Za svou existenci jsem neviděla tak strašlivě zpackaný kus magie. Nedá se ovládat, nasměrovat. Nedá se vyvolat, ani zrušit.
Nezlob se, ale to jsem ti musela na rovinu říct jako profesionál profesionálovi. Ach jo. Zatracená láska.

Koupit pohádky o čarodějích
0 Comments

Bratrstvo

20/11/2017

0 Comments

 

John Flanagan
Bratrstvo

Hora štírů

Kdo by si byl pomyslel, že sebevražední atentátníci z Arábie (pardon z Arridy), navštíví i její výsost Araluenskou princeznu Kasandru?
Vždyť to milé děvče musí mít každý rád...
Ale, zanechme ironie, kdysi dávno v prvních dílech Hraničářova učně jsem jí fandila. Zvláštní je, že čím je starší, tím je protivnější.
V každém případě chápu, že smrt dědičky trůnu by dnes nebyla pro království Araluen o nic méně bolestná, než kdysi. Ačkoli - kdyby se trochu snažila, mohla už mít vlastního dědice a král Duncan by kvůli ní nemusel tak hysterčit.
Ale to už zabředávám do vod úplně jiné série a jiných historických událostí tohohle širokého světa.
Ačkoli je to ve skutečnosti příjemná třešnička na dortu - ten pocit, že se pohybuju ve světě, který má svůj místopis i dějepis - a že jsem osobně byla u několika zlomových událostí místních dějin.
Zkrátka, jako už tolikrát, vezmou Skandijci na palubu hraničáře, a pomohou mu dostat se rychle tam, kde je problém, který vyžaduje řešení.
Skoro se zdá že staré Araluenské pořekadlo: Jedno povstání - jeden hraničář se trochu mění na: Jedno povstání - jeden hraničář a jedna vlčí loď.

Mohlo by to být vlastně i zajímavé, kdyby: 
a) mě osobně příliš nebavily příběhy z pouště (ale to je velmi subjektivní, přiznávám)
b) nebylo to tak překombinované
c) ty nejzajímavější události se nestaly asi tak půl knížky před koncem
d) nebylo tam už trochu moc fantastických Halových vynálezů na jednu knihu

Na databázi knih má Hora štírů velmi vysoké hodnocení, ale v komentářích se přesto několikrát vyskytuje názor, že je to nejslabší kniha celé série. No podle mě o tento titul zdárně soupeří s dosud poslední knihou Umrlčí tváře.
Jak jsem psala minulý týden u Otroků ze Sokora - zlomový okamžik v němž se z nadupané zábavy, kterou si očividně užívá i její autor, stane jen výborně provedené řemeslo, máme za sebou.
Odteď je už víc nebo míň cítit hlavně to, že pan Flanagan se nějaký čas živil jako scénárista seriálů.
Jako nepíše špatně, chraň pánbů něco takového pronést. Pořád se mám od něj co učit.
Ale - je tam ale. Z nějakého zvláštního důvodu to přestává stačit.
Když jsem o tom přemýšlela, napadlo mě, že je to tím, že se ztrácí prvek překvapení. Totiž v tom smyslu, že všichni už jsou zkušení válečníci, mají za sebou pár bojů, jsou sehraní, jsou dokonalí.
A jelikož jsou dokonalí, jsou nudní.
Všichni ví, že Hal něco vymyslí. Neočekávají nic jiného. Všichni ví, že Thorn umí bojovat čímkoli, co vezme do ruky. Prostě to tak je. Všichni ví, že Lydia sejme, koho si zamane. Tečka.
Ulf a Wulf jsou sehraná dvojka u seřizování plachet atd. atp.
Ale ono vlastně nejde ani tak o to, že jsou, jací jsou, jelikož takoví byli vlastně vždycky, jde spíš o to, s jakou samozřejmostí je to podáváno. Člověk se tak o ně vlastně ani nemusí bát.
Ani jsem neměla čas se začít ptát - safra, jak z tohohle vybruslí? To by mě teda fakt zajímalo...
Bylo mi to servírováno jak na stříbrným podnose, a tak nějak k uzoufání nezajímavě.
Nejakčnější a emočně nejvypjatější scéna je vyplýtvána uprostřed knihy, a závěr je ve skutečnosti jaksi neukončený.
Pak mi trochu spravil chuť návrat do Hallasholmu, nicméně i k němu mám výtku. Erak na začátku předchozího dílu, když je do Aralueanu vysílal, tvrdil, že jedou sloužit na obvyklou dobu osm nebo devět měsíců. A tohle jejich Araluenské dobrodružství (včetně pronásledování otrokářů) nemohlo trvat při nejlepší vůli déle, než čtyři měsíce (počítala jsem to, takovej jsem cvok).
Ale co, oslavná hrdinská sága je vtipná,
a já mám pro Vás své oblíbené hlášky tentokrát dvě, i když jsou vlastně obě v jedné scéně:

„Při Lokiho vousech,“ vykřikla. „Přísahám, že jsi o dva palce vyrostl!“
Hal se zasmál. Stig, který stál poblíž a choval ke Karině silnou náklonnost, se jí se smíchem zeptal: „A co já, Halova mámo?“
Drobná žena k němu vzhlédla a teprve pak odpověděla.
„Ty jsi vyrostl aspoň o pět, ty jedno motovidlo,“ řekla láskyplně.
Stig se zasmál, objal ji a pak si začal klestit cestu davem k vlastní matce, která stála jako vždycky stranou. Karina se za ní trochu smutně dívala.
„Doufám, že jednoho dne zapomene na hanbu svého muže a začne se těšit ze slávy svého syna,“ povzdechla si.

Hal přikývl na souhlas. Pak se Karina obrátila k Thornovi, který vyčkával opodál. Prohlédla si jeho čistou, i když trochu pomačkanou lněnou košili a narychlo přičísnuté vlasy a vousy.
„Tak co, jak je?“ zeptala se odměřeně. Podívala se na jeho dřevěný hák. „Co jsi ztratil tentokrát?“
Thorn se zazubil a položil si dřevěnou ruku na hruď. „Své srdce. Věnoval jsem ho překrásné araluenské dívce!“ zadeklamoval dramaticky.
Tvář jí potemněla hněvem. Odstoupila od něj, dala si ruce v bok a celá se roztřásla vzteky.
„Jaké araluenské dívce?“ zařvala. Překřičela radostné volání těch, kteří na přístavní hrázi vítali své blízké, a umlčela ty, kteří stáli nejblíž. „Co je zač? Kde je?“
Hal k ní vykročil a položil jí ruku na rameno, aby ji uklidnil. Cítil v jejím těle zuřivost a napětí.
„Mami, mám dojem, že tím myslí tebe.“
Karina na něj pohlédla. Pak se podívala na Thorna, který se na ni bezelstně usmíval, a hněv z ní vyprchal jako vzduch z propíchnutého měchu.
„Ech? Ach… tak proč mi to neřekl?“


Databáze knih
0 Comments

bratrstvo

19/11/2017

0 Comments

 

John Flanagan
​Bratrstvo

Otroci ze Sokora

S jakými pocity jsem otvírala čtvrtou knihu série Bratrstvo?
S očekáváním, s příjemným napětím, a taky s obavami.
Bála jsem se, že nejde vstoupit dvakrát do stejné řeky (tím spíš počtvrté), a že se dřív nebo později stane to, co mě tak mrzelo na sérii Hraničářův učeň - že Flanagan začne vykrádat sám sebe, a příběh posádky Volavky půjde ke dnu.
Taky jsem tak trochu očekávala - nejspíš pod dojmy z grandiózního finále předchozích dílů,
že budu vržená přímo do nějaké akce, v níž se až postupem času dozvím, oč se jedná.
Tohle očekávání se mi sice nesplnilo, ale tím jsem rozhodně nebyla zklamaná. Naopak, bylo pro mě vlastně velmi příjemné, kouknout se, jak si mladí válečníci vedou doma, v Hallasholmu, když se od nich neočekávají žádné extra hrdinské kousky.
Tak třeba Hal přestavuje vlčí lodě dalším skirlům, Thorn se vrátí ke své práci údržbáře restaurace Halovy mámy, a tak podobně... Docela normální týpci.
Až na to, že už jsou plnoprávnými válečníky ve službách svého oberjarla, takže jsem na novou misi nemusela dlouho čekat.
Oficiální anotace už dopředu prozradila, že se můžu těšit na setkání s araluenskými hraničáři,
z čehož jsem měla smíšené pocity.
Na jednu stranu se mi líbilo, že možná potkám staré známé, ale na druhou stranu - co když to bude trapné? Skoro jako když se člověk chystá na školní sraz po patnácti letech.
Příjemnou zprávou pro mě bylo, že oním hraničářem, který má spolupracovat se Skandijsou posádkou je Gilan. Gilan se totiž vždycky pohyboval tak trochu ve stínu svých světoznámých
a oslňujících kolegů. Do posádky Volavky ale zapadl docela rychle - obzvlášť když jim dal v plen svou zásobu kafe.
Mimochodem by mě zajímalo, jestli je Flanagan sám tak vášnivý kafař, že každý jeho hrdina musí propadnout kouzlu tohohle nápoje temného jak hřích. U hraničářů by to bylo k pochopení, ale Skandijci? Bylo by moc velkým mravním pokleskem, kdyby pili pivo?
Ačkoli je asi pravda, že kafe se líp převáží, a míň připomíná Thornovi jeho starou závislost na alkoholu.

Tak se Volavky, včetně Lydie, které se začne říkat Sestra bratrstva, vydají ve stopách otrokářů.

Když Volavka odplouvala sloužit k Araluenským břehům, napadlo mě, že možná Karina (Halova máma) bude třeba pozdravovat nějaké Araluenské příbuzné - dá se přece očekávat, že by se Hal s nimi během své služby mohl potkat, koneckonců jako otrokyně určitě pocházela z přímořské oblasti. Ale tohle téma se tu neobjeví ani slovíčkem. Je otázka, jestli by se s nimi Hal vůbec potkat chtěl - roky tvrdě pracoval na tom, aby mu přestali říkat Araluenec a začali ho brát jako Skandijce. Ale stejně mě překvapilo, že o tom nepadla ani zmínka. Inu, možná jsou všichni mrtví.

Na příběhu jako celku se mi líbilo, jak tempo vyprávění zvolna stoupá. Od poklidného - ale za mě tedy určitě ne nudného - začátku, přes odplutí, nástup do služby pobřežní stráže a následné peripetie, až k velkému finále, kdy jsem se tedy ale skutečně o členy bratrstva bála. Sice jsem si pořád říkala, že Flanagan snad nepodřízne slepici, která mu nese zlatá vejce, ale nejistotu a napětí ve mně vzbudil dokonale.
Vlastně je to docela zvláštní, jak tenká hranice je mezi pozvolným rozjezdem a nudným rozjezdem. Možná je tím rozhodujícím faktorem jen subjektivní vnímání čtenáře, protože se mi zatím nepovedlo vysledovat, co konkrétně by za tím mohlo být, že začátek Lovců mi přišel utahaný, zatímco začátek Otroků ze Sokora jen příjemně pozvolný.

Čím dál víc ale chápu jednu věc: v Bratrstvu je hlavní postavou vlastně ono Bratrstvo. Celek, tým. Duch bratrské lásky a obětavosti pro druhé, přátelství.
To je vlastně ústředním motivem, kolem kterého se víc nebo míň točí všechno v téhle sérii. Jeden druhému neustále zachraňují životy a je pro ně nezbytné úplně si důvěřovat.
Tenhle výchovný rozměr ale naštěstí, přesto že je všudypřítomný, není zatím iritující, ale zábavný.
Já jen celou dobu upřímně doufala, že to celé nezvrtá Lydia.

A co tedy oceňuju na čtvrtém dílu Bratrstva - příjemnou a dobře zládnutou gradaci, vtipně a svižně napsané akční scény a jako obvykle kopec hlášek ze vzájemného hašteření.
Ach, a ještě odvahu Halovy mámy, která se odhodlá po letech vdovského života vykročit vstříc novému vztahu.
Otroci ze Sokora byli dobře napsaná a zvládnutá kniha, ale podle mě se v ní nachází ten moment zlomu, od kterého jsou další díly už jen výborně řemeslně zpracované, ale jejich srdce chřadne.

No, a kterou pasáž mám nejraději?

Když jeho matka přišla blíž, Hal vykročil vpřed. Připravil se na obvyklá zdlouhavá kázání, ať nedělá hlouposti, zbytečně neriskuje, v pořádku se vrátí, pravidelně jí a nezapomíná si sušit ponožky. Usmál se. Vlastně je celkem příjemné, když o vás někdo takhle dbá, pomyslel si.
Jenže pak mu úsměv zmizel z tváře. Karina se protáhla kolem něj a málem ho ani nevzala na vědomí. Hodila ruce Thornovi kolem krku a pořádně ho políbila na ústa. Thorna to na chvíli vyvedlo z míry, ale pak ji začal líbat stejně horlivě jako ona jeho. Posádka, složená ze samých fascinovaných diváků, zareagovala tlumeným „johóóó!“. Nakonec Karina polibek přerušila, o krok odstoupila a podívala se Thornovi do očí.
„Nedělej žádné hlouposti. Zbytečně neriskuj,“ nabádala ho. „Pravidelně jez. A v pořádku se mi vrať.“
Thorn, který byl tím vším pořád ještě zaskočen, vážně přikývl. „Dobře,“ odpověděl.
„A nezapomínej si sušit ponožky,“ dodala Karina. Potom se od něj odvrátila, jako by si teprve teď všimla Hala, a nepřítomně poplácala syna po tváři.
„Dávej na sebe pozor,“ řekla. Pak zvedla bradu, narovnala záda a vyrazila po přístavní hrázi zpátky tam, odkud přišla.


Databáze knih
0 Comments

K

12/11/2017

0 Comments

 

John Flanagan
Bratrstvo

Lovci

Třetí díl série
začíná pohledem na novou pevninu.
Hal převedl Volavku přes Bílé moře na jih, a pokračuje v pronásledování padoucha.
V předchozím díle absolvovali kluci první opravdovou bitvu a poprvé taky prolili svou krev.
Tohle setkání s vlastní zranitelností je všechny trochu zaskočí - a nejvíc vyděsí Hala, který na sebe vzal odpovědnost za svou posádku.
Musím říct že začátek se mi zdál trochu protahovaný.
Není tu samozřejmě nouze o zajímavé scény, ale napětí kolísá a tempo příběhu je spíš volnější.
Dvakrát, třikrát se tu zopakují stejné situace - ať žije byrokracie!
Místopis značně pokulhává nebo aspoň já jsem autorovu vizi nějak nepochopila. Nemůžu si pomoct, ale nedokážu si představit řeku, která teče od moře k moři. Ok ok, je tu jakási obezlička s rozdvojováním řeky na severní a jižní rameno, ale stejně mě to moc nenadchlo.
Zhruba ve třetině knihy se děj konečně pořádně rozjede a dál už to sviští v tempu.
Adrenalinové situace střídají volnější chvilky s obvyklými vtipnými hláškami.
Nejplodnější je v tomhle ohledu dvojice Thorn - Lydia.
Musím říct, že nakonec jsem si Lydii celkem oblíbila. Rezignovala jsem a smířila se s tím, že je to napůl kluk, a jako taková se dá snést.
Zpočátku se tu rýsovalo cosi jako "skoromilostný" trojúhelník, ale mé modlitby, zdá se, byly vyslyšeny, a pan autor se o romantiku v tomto duchu nakonec nepokusil.
To jsem si oddechla.
Jak jsem psala těsně po dočtení oné kamarádce, která mě k Flanaganovi přivedla: "Upřímně, jestli to aspoň někde jiskří, tak jedině mezi Lydií a Thornem. To už bych spíš uvěřila, kdyby autor mezi řečí prohlásil, že se spolu ti dva vyspali, než že bych mu spolkla nějakou nehynoucí lásku mezi Lydií a Halem nebo Stigem. Ale jelikož je korektní až za hrob, na něco takového se asi nemůžu těšit."
Tak, ale teď vážně, když se člověk pustí do fantasy pro náctileté chlapce, musí očekávat, že nějaká velká romantika v takovém příběhu nebude. A upřímně, všechno šlape líp, když se o ni Flanagan ani nepokouší. Ta jeho genderová korektnost je totiž někdy značně otravná, a já si mockrát říkala, jestli je to v Austrálii takhle normální.
Ale zpět k příběhu.
Všechny zákruty té nepravděpodobné řeky, po níž se Volavka v tomhle příběhu plaví, nás vedou blíž a blíž strašlivému záporákovi, který má značnou početní a silovou převahu, a je ultimátně zlej.
Napětí stoupá a všechno vrcholí úžasnou epickou bitvou, po níž následuje stejně epický návrat do Hallasholmu. (Ups... teď jsem asi prozradila, že Volavky nepadnou hrdinně v bitvě - ale upřímně - vy jste snad čekali, že ano?)
Z autsajdrů jsou hrdinové, jejich matky je vítají s nadšením a otcové s hrdostí...
Pějí se oslavné ódy s pochybnou uměleckou kvalitou, a pijí se hektolitry piva. No prostě Skandijci.

A moje oblíbená pasáž?
Stig si přejel rukou čelo. Ani si neuvědomil, že se potí. Pak mříž otevřel asi na palec, v obavách, že by se mohla sama zase zamknout, vytáhl paklíč ze zámku a podal ho zpátky Jesperovi.
„Jednou,“ zamlouval si, „mi budeš muset říct, jak se to dělá.“
„Nic to není, vážně,“ odpověděl bývalý zlodějíček. „Ten zámek má tři −“ Zarazil se, když Stig zvedl ruku.
„Řekl jsem jednou. Je to určitě vzrušující. Ale právě teď musíme odsud vypadnout.“
„Thorne, máš nějaký nápad?“ zeptal se Hal. Byl sice kapitán, ale Thorn byl jejich bojovým velitelem a Hal měl pocit, že v blízké budoucnosti se možná bude trochu bojovat.
„Půjdeme na to rafinovaně,“ řekl Thorn. „Vydáme se co možná nejtišeji nahoru po schodech do strážnice. Tam praštíme po hlavě každého, koho tam najdeme, a namíříme si to k hlavním dveřím. Jestli se nám připlete do cesty někdo další, uděláme s ním stejný krátký proces.“
„Tomu se říká rafinovaně?“ opáčil Stefan.
Thorn na něho pohlédl a pokrčil rameny. „Podle mě jo. Ta část s tichým výstupem po schodech je rafinovaná,“ hájil se.

Databáze knih

0 Comments

November 12th, 2017

12/11/2017

0 Comments

 

John Flanagan
Bratrstvo

Nájezdníci
Nájezdníci jsou můj nejoblíbenější díl ze série Bratrstvo.
Obsahují epickou bitvu, strastiplnou cestu autsajdrů na vrchol potravního řetězce, vtipné situace, třeskuté hlášky, a odkazy na sérii Hraničářův učeň.
(Ne, že by byly potřebné k pochopení děje, ale dávají knize další rozměr reálného světa, který má svůj místopis i dějepis.)

Kluci z Volavky si hodlají zachránit čest, a tak nasadí svoje životy. Klasický příběh chlapského myšlení, které mě ve skutečnosti vytáčí, ale o kterém se tak dobře čte.
Naštěstí se s nimi na tuhle výpravu vydává i starý Thorn, který sice už pár let nechlastá, přesto však pořád nemá nejlepší pověst. Kluci ho tolerují, ale nemíní si od něj nechat radit.
Dokud se neukáže (a možná taky, dokud si on sám neuvědomí), že jim má hodně co nabídnout.

Začátek knihy ze všeho nejvíc propracovává charaktery postav, a dává prostor vzájemnému škádlení. Ukazuje vztahy mezi mladými námořníky a jejich jedinečné talenty.
Postupně ale atmosféra houstne, hlavní záporák dostává víc prostoru, a Flanagan plynule servíruje dávky napětí, aby děj pěkně gradoval.
Nadávkované je to s mistrovskou přesností, takže u závěrečné bitvy jsem jednoduše nedokázala zvednout zadek ze židle.
V téhle knize vytáhl všechny své trumfy a ukázal nám smrtelníkům, jak se píšou akční scény.

Krom toho ale do děje vstupuje nová ženská postava.
Upřímně řečeno už od Hraničářova učně tvrdím, že Flanagan ženské napsat neumí.
(Já vím, to říká ta pravá. Mí drazí betačtenáři mi taky často připomínají, že se moji mužští hrdinové chovají a myslí jako ženy. Na svou obhajobu jen poznamenám, že na tom pracuju!)
Ale zpět k nové ženské postavě v Bratrstvu. Jmenuje se Lydie a je ze všech ženských hrdinek pana Flanagana nejsnesitelnější. Je to sice další prototyp feministky, ale aspoň je vtipná a nehraje na city. Lydie je bojovnice, a do posádky Volavky zapadne, takže ji beru na milost.

Hlavního záporáka se sice v téhle knize zlikvidovat nepodaří, ale jinak jsou všechny důležité nitky uzavřeny, a po zaklapnutí knížky jsem se vezla na vlně endorfínů z dobrého hepyendu, a na patře mě lechtala zvědavost, kam mě pan autor zavede příště.

A moje oblíbená pasáž?

„… Když přestal foukat vítr, myslel jsem, že jsme v loji. Ale Barat nám naštěstí půjčil šest mužů, takže jsme cestou zpátky mohli veslovat. Měli jsme trochu zpoždění, ale povedlo se nám je najít včas.“ Pohlédl na Edvina. „Edvine, ty tvoje praporky byly geniální nápad. Když jsme kluky našli, byl Hal moc vyčerpaný, aby dokázal zapálit signální světlo, jak měl v plánu.“
Všichni se pochvalně podívali na Edvina a ten se usmíval a rudl. Lydia kývla na pozdrav šesti mužům z města, kteří se vrátili s Volavkou. Čtyři znala jménem, další dva od vidění.
Přistoupila blíž ke Stigovi a řekla: „Překvapuje mě, že ti Barat dal šest mužů. To se mu nepodobá. Když se jedná o spolupráci mezi spojenci, má někdy dost zvláštní představy.“
Stig nevinně rozhodil rukama. „Ne. Nic nenamítal. Neřekl ani slovo.“ Odmlčel se, ale pak se neubránil a po tváři se mu rozlil lišácký úsměv.
„Vlastně když o tom teď přemýšlím, tak jedno slovo přece jen řekl. Bylo to ‚Uchch!‘“
„Uchch?“ opáčil Thorn se zmateným výrazem v obličeji. „A kdy to řekl?“
„Těsně předtím, než žuchl do písku,“ sdělil mu Stig.
Lydia zvědavě naklonila hlavu na stranu. „A kdy žuchl do písku?“
Stig se pokusil tvářit kajícně, ale žalostně selhal.
„To bylo hned potom, co jsem ho praštil.“
Na dlouhou chvíli se udělalo ticho, ale pak začal význam jeho slov všem docházet. Postupně se začínali smát. A kupodivu se přidalo i šest Limmaťanů. Thorn přistoupil ke Stigovi a položil mu na rameno levou ruku.
„Víš, chlapče,“ řekl, „ty máš v sobě netušené vlohy. Netušené vlohy.“


Databáze knih.
0 Comments

November 12th, 2017

12/11/2017

0 Comments

 

John Flanagan
Bratrstvo

Žila byla jedna kamarádka, kterou nadchla série Hraničářův učeň od Johna Flanagana. Já jsem nad ní ohrnovala nos, ale ona mě sázkou donutila si ji přečíst. A já si tuhle prohru vychutnala nejvíc ve svém životě.
Po pár letech jsem se do světa hraničářů a Skandijců zase vrátila, a čtrnáct dní jsem se vezla na vlně zábavy, Skandijské neotesanosti a teenagerovského dobrodružství.
Ano, byla to pecka, ano užila jsem si to. Ale odbýt tuhle sérii jen pár slovy by bylo nedůstojné mě i skvělého autora, jímž Flanagan bez debat je.

Vyděděnci
První kniha série začíná prologem, v němž se dozvíme o tom, jak se stalo, že na hlavního hrdinu Hala dohlíží místo otce jen místní pobuda a opilec Thorn, což mimo jiné patří mezi důvody, proč se mu ostatní kluci vyhýbají.
Tím druhým důvodem je, že jeho máma je Araluenka a do Skandije původně přišla jako otrokyně.
V drsné a přímé společnosti válečníků se každá odlišnost trestá vyčleněním a všechno je to o dost horší, když dojde na každoroční vybírání do výcvikových bratrstev.
Hala nikdo nechce, a ani několik dalších kluků, kteří vyčnívají, a tak se z nich z nouze stává bratrstvo lůzrů.

Tohle vyprávění mě okamžitě chytlo, protože:
Za a) Skandijci.
Jsou prostě tak super sebranka! (Samozřejmě jen do chvíle, než ti zazvoní u dveří.)
Za b) Vyděděnci jsou klasickým příkladem výborně zvládnutého příběhu O Popelce, která nosila rohatou helmici, a z plesu nejela na Juráškovi, ale na lodi jménem Volavka.
Za c) bylo to vtipné, svižné a napínavé a všem jsem jim začala fandit.

Musím tedy poznamenat, že kreativita při výběru jmen hlavních postav trochu pokulhávala. Hal - To jsem opravdu jediná, komu to připomíná křížence mezi Haltem a Willem - hlavními hrdiny série Hraničářův učeň?
Stig - oproti jménům jiných Skandijců to vůbec není zajímavé a zvučné, na to, jak zásadní je to postava.
Říkala jsem si, že když si autor mohl vzít inspiraci z katalogu Ikey třeba u Ingvara, mohl mu dobře posloužit i dál. (O:

Kromě téhle malé výtky jsou ale charaktery vykreslené živě a sympaticky, i když trochu černobíle. Když jsem ale sáhla po téhle knížce, přistoupila jsem na tu hru, že je mi zase dvanáct a svět dává smysl, když jsou v něm dobří a zlí.
Hal, Thorn, oberjarl Erak a další mi to ale vynahradili vrchovatou porcí charismatu a skvělých hlášek, vynalézavých řešení a drobných taktických manévrů.
A tady můj oblíbený úryvek v němž se Hal odváží poznamenat, že není tak úplně fér, že jich je v bratrstvu jen osm a ostatních je deset:

„Takže my budeme v nevýhodě při všech soutěžích družstev? Takhle mám rozumět vašim slovům?“
Sigurd se rozhlédl a ujistil se, že nikdo není na doslech, ale pak stejně ztišil hlas. „To asi ano. Ledaže byste dokázali najít cestičku, jak ten rozdíl vyrovnat.“
„Vyrovnat? Jak to máme udělat?“
Učitel pokrčil rozložitými rameny. „Použij svůj důvtip. Prý ho máš spoustu. Popřemýšlej, jak by to mohlo jít. Víš, co mám na mysli?“ Významně si přejížděl ukazovákem podél nosu.
Hal svraštil čelo. „Vy říkáte, že bychom měli podvádět?“
Sigurd zavrtěl hlavou. „Ne. Já říkám použij svůj důvtip. Podívej, my vás tady cvičíme pro boj. Řekněme, že se jednou ocitnete před nepřátelskou přesilou. Když dokážete najít způsob, jak je přimět, aby si mysleli, že je vás víc než ve skutečnosti, je to podvádění?“


Databáze knih.
​
0 Comments

H

12/11/2017

0 Comments

 

Hope town

Město naděje
Tuhle čerstvou, ještě horkou novinku,
kterou jsem měla tu čest recenzovat,
můžete
 koupit přímo v ebookovém vydavatelství KKnihy.
A pokud se chcete o autorce a její tvorbě dozvědět víc,
​zamiřte na její stránky
 Romantika z divokého západu.
Salma Blanco má divoký západ nastudovaný do posledního hřebíku na podkově vašeho valacha, a zve Vás na dobrodružnou a zároveň melancholickou jízdu touto krajinou.


Picture
V době, kdy tak mnoho lidí hledalo na Západě své štěstí a nový život, přijíždí do Hopetown i mladá dáma Maud, a šerif brzy pozná, že se ta žena netouží ohlížet zpět.
 
Vyšli na ulici, Maud zavěšená do jeho paže a dosud ještě udivená sama sebou. Přece si nejmíň tisíckrát říkala, že šerifa jenom pozdraví a okamžitě odejde. Proč tedy přijala jeho pozvání? Pro ten zranitelný výraz v jeho očích, když ji zval? Nebo proto, aby v něm nevyvolávala další možná podezření ohledně svého pobytu tady?
 
Příběh je komorní a přesto, že to není patrné od první kapitoly, skrývá v sobě velmi hluboké a také nadčasové drama, které mě málem rozbrečelo. V každém případě jsem o knize musela ještě pár dní po dočtení přemýšlet, což u romantické literatury nebývá vždy zvykem.

Oba hlavní hrdinové jsou lidé s citlivou duší a pevným charakterem, nicméně, zde musím podotknout, že empatie hlavního hrdiny byla tak bezbřehá, až jsem se v ní málem utopila. Muže, kteří by se do tohoto čtiva pouštěli, tedy varuji, aby šerifa Daga brali lehce s rezervou, a dámy zase, že by se jim značně nevyplatilo na podobného dokonalého sympaťáka čekat.
​
Nicméně Maud a Dag se k sobě výborně hodí, a tak myslím není třeba mlžit nebo zapírat, že mezi nimi přeskočí jiskra. Vztah to ale rozhodně není jednoduchý, jelikož Maud před Dagem stále cosi tají a jeho dvoření trochu zmateně utíká. Čemu ale nakonec neuteče je vlastní touha:

Dívala se mu do očí a věděla, že to, do čeho se pouští, je naprosté bláznovství, ale už tomu nedokázala dále vzdorovat. Bylo to mnohem silnější než ona, než rozum, než veškerá logika a všechna předchozí rozhodnutí a odhodlání...
...Jako ve snách vztáhla ruku a dotkla se jeho tváře. Neměla to dělat, protože v té chvíli se definitivně zřítila do propasti a Daga stáhla s sebou.

 
Nakonec do věci vstoupí ještě Dagovo povolání. Ono, být šerifem na divokém západě není zrovna zaměstnání v němž se jen v klidu čeká na důchod.

Ještě naposledy procházela domem a v duši cítila podivnou tíseň. Tenhle starý dům se pro ni už stal domovem. Nemohla se teď ubránit lítosti, když se s ním loučila a nevěděla, kdy se sem zase vrátí.
 
Romantický western je žánr, který se velmi dobře čte, obzvlášť v době letních dovolených, kdy má člověk klobouk na hlavě a prach na patře. A jelikož jsem četla i předchozí autorčiny knihy, poznamenám ještě, že zřetelně vidím velký posun vpřed, kniha má spád, dobře se čte a dialogy jsou napsané velmi svižně a lehce, což je o důvod víc si ji s sebou přibalit na dovolenou.
0 Comments

    Hledá se recenzent
    Rád/a čteš?
    ​Každému, kdo je ochoten naslouchat vykládáš o tom, jak se ti líbila nebo tě štvala knížka, kterou jsi právě přelouskal/a?
    Nebo ještě lépe - máš blog či facebookovou stránku jako svůj čtenářský deníček v němž se dělíš o své dojmy s dalšími?

    Napiš mi.
    Přidej odkaz na své stránky a pokud nemáš, nevadí, napiš to tam taky. Je mnoho možností, jak svou recenzi publikovat, aniž bys musel/a mít zrovna vlastní webový prostor.
    Podmínkou je, že tě zajímá žánr, který píšu, jelikož milovníka drsné psychodetektivky ze severského prostředí - například - moje knihy pravděpodobně neuspokojí už z principu.

    Archives

    August 2022
    March 2018
    November 2017

    Categories

    All

    RSS Feed

Powered by Create your own unique website with customizable templates.
  • Novinky
  • Příběhy
    • Rozpracované projekty
    • Tajemství černé dámy >
      • 1. kapitola
      • Stáhnout ukázku
    • Lesní Klenot
    • Josie a kolt >
      • Josie a kolt 1
      • Josie a kolt 2
      • josie a kolt 3
      • Josie a kolt 4
    • Lovec věna >
      • lovec věna 1.kapitola
      • lovec věna 2.kapitola
      • Lovec věna 3. kapitola
    • Dračí nevěsta
    • Vyděrač
    • Ožehavé téma
  • Blog
    • Recenze
  • Zakoupit Tajemství černé dámy